Nosferatu, eine Symphonie des Grauens (1922) - 80%

Nosferatu

Již před delší dobou jsme se museli rozloučit s teplými letními dny a začít si zvykat na plíživé sychravo. S ranní mlhou říjnových dní se definitivně vrátil podzim a to je přesně ten čas na vyprávění strašidelných příběhů a hrůzostrašných povídek. Letošní hororový speciál zaměříme na ta nejznámější monstra a jejich filmové počátky. Na období, ve kterém se žánr formoval a definoval. Na snímky, které se nesmazatelně zapsaly do světové popkultury a jsou dodnes citovány. Budeme muset oželet barvu, občas i zvuk. Rozhodně však nepřijdeme o intenzivní kinematografické zážitky a ukážeme si, že výlet do historie celuloidu nemusí mít jen čistě edukativní charakter. A že žánrové skvosty nepotřebují hektolitry umělé krve a přehršle digitálních efektů. Ale už dost úvodních žvástů, nalijme si čistého vína. Tedy v tomto případě čisté krve, kterou nám přichází vysát jeden z nejznámějších upírů vůbec - Nosferatu!

Nosferatu je neoficiální adaptací slavné knihy Brama Stokera Dracula. Kvůli neshodám s autorskými právy a tvrdohlavými pozůstalými slavného spisovatele nemohl německý filmař Friedrich W. Murnau použít stejná jména jako v románu. Změnil i samotný konec, ve kterém ale určil další z nesmrtelných pravidel krevních vysavačů - smrtelnost způsobenou slunečními paprsky. Přestože tak v příběhu figurují postavy rozdílných jmen, je zcela jasné, že se jedná o příběh transylvánského hraběte Draculy. Tedy, v tomto případě karpatského hraběte Orloca (Max Schreck). K němu přijíždí navzdory všem varováním realitní agent Hutter (Gustav von Wangenheim) s realitní nabídkou domovního komplexu ve vlastní fiktivní domovině Wisborg. Aniž by tušil, jakou neplechu tímto činem rozpoutá. Orloc nabídku přijme, nalodí v jedné ze svých rakví na palubu lodi a vyráží do zalidněného městečka. Není náhodou, že právě v tuto dobu začne umírat velké množství lidí, přičemž žádný údajný mor za to jistě nemůže...

Stín, který vypoví vše podstatné.

Za poslední léta jsme se naučili na upírskou tematiku nahlížet trochu mezi prsty. Majoritní podíl na tom jistě má Twilight sága, ale není jediným počinem kacířské reimaginace historických monster do dostupnějšího sexy kabátku. Což je bohužel drzá móda posledních let. Nesmíme ale zapomínat na původní kořeny a jejich význam. Ještě dnes, po více jak devadesáti letech (!), dokáže klasický expresionistický Nosferatu děsit v tom nejlepším slova smyslu. Absence zvuku je nahrazena ikonickou stínohrou tísnivých interiérů a překvapivě hojným využíváním exteriérových scén. Právě obrazotvorné vedení udělalo z filmu nesmrtelnou a děsuplnou klasiku. Při každé scéně se Schreckovým hrabětem Orlocem doslova tuhne krev v žilách. Jeho vzezření patří hned vedle tváře Bela Lugosi k těm nejklasičtějším. Hubená plešatá postava s dlouhými prsty a vykulenými oči dokonale představuje plíživý teror, ze kterého museli mít (nejenom) tehdejší diváci noční můry.

What will we do with a drunken sailor? Suck his blood!

Poněkud s rezervou musíme brát snad jen výrazové herectví podpůrných postav. Pohybujeme se přeci jenom v dobách výrazového herectví, kdy každá emoce musela být zahrána mimikou co nejzřetelněji. Dnes to označujeme za přehrávání, tehdy to byl nutný herecký prostředek. I přesto ale nepůsobí Nosferatu jen jako úctyhodný husarský kousek hodný jen pro filmové fajnšmekry, který si užijí jen znalci jeho historické hodnoty. Je to horor v té nejčistější podobě. Dnes navíc umocňován meta-nadstavnou toho, že prakticky nikdo z lidí, kteří se na něm podíleli, již dlouho nežije. Přenesený strach tak získal pozlátko přehlídky obrazů duchů, což je v souladu se zvolenou tematikou svým bizarním způsobem o to působivější. Jako jeden z nejdůležitějších dílků světového filmu má co nabídnout i dnes. Co víc by mělo být známkou skutečné kvality? S Nosferatem rozhodně neuděláte svůj první krok vedle do světa nemrtvých upírů. Alespoň než přijde rok 1931. Ale nepředbíhejme...

"Is this your wife? What a lovely throat."

P.S.: O natáčení Nosferatu vznikl v roce 2000 filmový horor Ve stínu upíra, který s radostí přihazuje želízka do ohně celkové mytologie a tajemna klasického snímku.

P.S.2: Film je public domain, tak jej nalezneme celý a v poměrně dobré kvalitě třeba i na YouTube.