Dawn of the Planet of the Apes (2014) - 80%

Úsvit planety opic

Cinemafilové, darwinologové a techničtí geeci, buďte na pozoru! Opice chystají urychlit evoluční proces a vykročit opět blíže ke katastrofické budoucnosti lidstva a planety Země. Kdepak, řeč není dalším z řady rodinných filmů s komickým šimpanzím všeumělem, nýbrž o rozvinutím ságy slavné frančízy Planety opic. Vše odstartovalo v roce 1968, kdy Franklin J. Schaffner zadaptoval sociálně kritickou sci-fi knihu Pierre Boulleho. Ku pomoci si přizval samotného Ben Hura Charltona Hestona a vzniklo dílo, jehož impakt ani po téměř půl století nezestárnul ani o den. Dokonce i ty gumové opičí masky přispěly do bohatého hollywoodského folkloru a tak jsou stále akceptovatelné. Jenomže, jak se říká - dobu, pokrok a touhu ždímat dolary nezastavíš...

Film Planeta opic odstartoval celou opičí éru, čítající mimo jiné 4 oficiální sequely, 2 televizní filmy, animovaný seriál, remake a reboot. A nyní i sequel rebootu. Když se v roce 2001 pokusil Tim Burton kvalitativně postupně skomírající značku znovu nakopnout, nedopadlo to zcela dle diváckých a kritických představ. Jediného vylepšení se dočkaly jen masky, které vypadaly živočišněji a živěji. Ostatní upadlo po zásluze záhy v zapomnění, filmu nepomohlo ani cameo samotného Charltona nebo obrácený závěrečný twist. Potřebná resuscitace přišla až s Rupertem Wayttem v roce 2011. Filmařský benjamin ale nešel cestou další reimaginace, nýbrž nahlédl na samotný počátek zrození planety opic. Primáti teprve začali nabývat na inteligenčním kvocientu a dostali se do první potyčky se svými původními vězniteli - lidmi. Gumové masky nahradily technické zázraky novozélandského studia WETA a digitální herecký všeuměl Andy Serkis. A jedno z nejpříjemnějších překvapení roku bylo na světě.

Ceasar dospěl do respektovaného vůdce.

Čímž se konečně dostáváme k pokračování - Úsvitu planety opic. Několik let po předcházejících událostech opičí kultura vzkvétá. V sanfranciských lesích spolu opice vyrůstají, loví, rozmnožují se, učí se... V podstatě ideální ekosystém pro ničím nerušený rozvoj. Lidstvu se na druhé straně kdoví jak dobře nedaří. "Opičí virus", zlikvidoval většinu populace a přežívají jen frakce imunních skupinek. Jedna z nich je ukrytá i v samotném jádru San Francisca. Naděje na obnovu civilizace jsou ukryty v elektřině, kterou lze obnovit s opravou místní vodní elektrárny. Problém je ten, že se nachází uprostřed opičího teritoria. Střed obou kultur je nevyhnutelný a důsledky mohou být nepředvídatelné a dalekosáhlé.

Nevítaný element domněle vymřelé rasy v ne zrovna přivětivém prostředí - lidé.

V tomto prostředí jsou rovnoměrně rozestaveny postavy kladných a (ne vždy neopodstatněných) záporných vlastností. Na lidské straně máme Malcolma (Jason Clarke), který se snaží se svým týmem v míru rozchodit elektrárnu a nezpůsobit roztržku v cizím teritoriu. Zatímco na základně čeká spolu s přeživšími bývalý policejní náčelník Dreyfus (Gary Oldman), který je odhodlaný udělat pro obnovu lidského řádu téměř cokoliv. Včetně primátí genocidy. Na opičí straně stojí moudrý Ceasar (Andy Serkis), vůdce smečky a opičí osvoboditel. Na rozdíl od svých zvířecích bratrů ale ví, že lidé mají i dobré vlastnosti. Dosud nezapomněl na svého "pána" Willa, kterého si ve Zrození zahrál James Franco. Ale třeba takový šimpanz Koba (Toby Kebbell) žádné takové kladné zkušenosti nemá a přirozená nenávist vůči lidským experimentátorům je tedy na místě. Nenadálá konfrontace tak nabere spád rozporuplných reakcí na obou stran barikád.

Koba má jizvy na duši i na těle. A taky výbušný temperament.

Jasná šablonovitost postav může být hlavní slabinou filmu. Již po prvotním představení základních charakteristických vlastností lze odhadnout celý následný příběhový rámec. A aby nebylo klišé málo, do vyprávění ještě přibyly postavy dospívajících jedinců, hledající své morální postavení ve světě. Kladné postavy jsou kladné, záporné jsou záporné a zmatené jsou zmatené. Černobílé představení je naštěstí kondenzováno nalinkovaným backgroundem, díky kterému je chování každého jednotlivce pochopitelné a nelze tak nikoho okamžitě odsuzovat za své chování. Ne všichni ale dostali stejné množství prostoru. Třeba takový Gary Oldman si jistě zasloužil prostoru více. Nejenom proto, že je z lidských postav tou nejzajímavější, ale také nejlépe zahranou. V konečném důsledku to není zase nijak majoritní problém, protože lidé jsou zde spíše jen nutným komparzem. Samotné opice zabírají více jak 70% filmového času. A to je rozhodně velký klad!

Opičí vyjednávání.

Jak může být tato digitální variace na řadový dokument z Discovery Channel tolik pozitivní? Tak především, opice skutečně HRAJÍ. Nemusí používat ani příliš slov (když se od minule už celkem pěkně rozmluvily) a přesto je z výrazů naprosto jasné co a jak cítí. O zásluhy se mohou dělit jak herci navlečení do neoprenu (v čele s překonaným Glumem Andy Serkisem), tak počítačoví kouzelníci z WETA. Desítky až stovky opic vypadají v interakci s reálným prostředí naprosto uvěřitelně a dovolím si tvrdit, že předčily i modrásky z Avatara. Precizně modelovaná srst se chová zcela autenticky za každého počasí a scény hromadné potyčky jsou jedním slovem neuvěřitelné. Samozřejmě, tu a tam je stále digitálnost a fyzikální nesrovnalost poznat, pozitivní pocit z technické dokonalosti je ale mnohem silnější. Každého o tom musí přesvědčit už prvních 20 minut filmu, které se obešly bez jediného lidského protagonisty.

Gary Oldman výborný jako vždy. Ve všech deseti minutách.

Osudovost Planety opic se pomalu naplňuje a i když sledujeme sequel rebootovaného remakeu, který je v podstatě remakem jednoho z původních sequelů (konkrétně Bitvy o Planetu opic), je stále poutavý a napínavý. Jisté problémy s tempem v polovině filmu vynahrazuje fakt atraktivnosti apokalyptického prostředí, že pár minut v něm strávených navíc je jen vítané. Tím, že je snímek postupně gradován a je bezezbytku využita každá minuta, uteče film poměrně rychle bez pocitu jakékoliv zkratkovitosti. Úsvit planety opic je velkolepým letním blockbusterem vhodným pro širokou diváckou obec. Jeho epičnost přebíjí jednoduchou šablonovitost, která může leckomu ležet v žaludku. Zvládnutá je i režie, ke které se sice nevrátil Rupert Waytt, ale "cloverfieldovský" Matt Reeves se ukázal být vhodnou alternativou. Hudebního velitele Patricka Doylea vystřídal Michael Giacchio a i když schází nějaké to výrazné téma, hudba jako taková je velice vkusná a vhodná kulisa. Některými svými momenty dokonce připomene hudební produkci přelomu 60. a 70. let, lze tedy předpokládat inspiraci původním soundtrackem Jerryho Goldsmitha. A i taková drobnost se počítá k dobru.

I see you. Některé scény mají velice blízko k hororu.

Dobrých apokalyptických filmů není nikdy dost a pokud zahrnují mluvící opice na koních, pak jedině dobře. Úsvit planety opic se zkrátka povedl a přinejmenším se vyrovnal předcházejícímu snímku. Legenda z konce 60. let ale nemůže být snadno sesazena z trůnu kdejakými digitálními orgiemi. Na to má příliš důležitý význam pro světovou kinematografii, který zůstane minimálně v celé opičí frančíze nejspíše nikdy nepřekonán. Zrození a Úsvit alespoň dokazují, že značku lze nejenom využít, ale také posílit její význam a rozšířit povědomí dál mezi neznalé. Pokud má nějaký značkový parazitismus smysl, pak právě v této formě. Není to jednoduchý úkol, ale očividně to jde. Teď už nezbývá nic jiného, než se těšit na epické zakončení celé trilogie, které má dorazit v roce 2016. Pokud se podaří zachovat navozený feeling, čekají nás ještě velké věci.

"Apes together strong!"