Resty za rok 2013 - část 1.

Časový nátlak je zkrátka neúprosný a nedovolí pokrýt hladovou filmařskou duši vždy v aktuálních termínech. Dostupnost digitálních nosičů nám však vynahrazuje fakt existence restů, na které tak dojde sice se zpožděním, ale přece. V následujícím článku tak bude zhodnoceno deset filmů, které si svou premiéru odbyly v roce 2013, ale svůj prostor na prokrastinačně-popkulturních stránkách nalezly až nyní. Forma minirecenzí občas řekne mnohem více, než rozáhlé kritické masturbace nad klávesnicí. Ostatně, některá filmová překvapení jsou natolik průměrná, že o nich ani příliš zajímavého říci nelze. Bez zbytečného otálení tu tedy je první recenzentský návrat o rok zpět:

Side Effects (2013) - 80%

Vedlejší účinky

Steven Soderbergh využil svou farmaceutickou studii z filmu Nákaza, aby se ještě jednou ponořil mezi výrobce různých medikamentů. Tentokrát nerozehrává žádnou mezikontinentální epidemii, by přímo naopak koncentruje pozornost na několik málo individuí. Úspěšnému psychiatrovi Jonathanu Banksovi (Jude Law) se do portfolia pacientů dostane Emily (Rooney Mara). Po neúspěšné sebevraždě je vydána napospas předepsaným antidepresivům nevalných účinků. Pak jsou zde ovšem ještě experimentální léčiva Ablixa s nepředvídatelnými vedlejšími účinky. Jejich vliv na nemá mít zásadní důsledek jen pro Emily, ale především pro samotného Jonathana. Zapletením do spletitého kola údajně zbrklého lékařského předpisu je v ohrožení nejen jeho kariéra, ale i vlastní rodina. Kdo ale je na vině, výrobce léků, neopatrný psychiatr, nebo někdo zcela jiný? Právě detektivní rovina příběhu funguje ve snímku na výbornou. Poctivý "oldschoolový" thriller, do kterého se film ve své druhé polovině plynule překlopí, funguje díky všem tvůrčím aspektům - je dobře napsaný, dobře zrežírovaný a dobře zahraný. Až s druhým shlédnutím lze zcela docenit veškerá vodítka, která nám jsou postupně předkládána a která nás vedou až k poměrně překvapivému finále. Hudba Thomase Newmana krásně podporuje mrazivě ponurou atmosféru medicínského noir a vám se tak film téměř až hitchcockovských proporcí snadno dostane pod kůži. Nejlepší Soderbergh za posledních deset let? Pravděpodobně.

Prince Avalanche (2013) - 60%

Prince Avalanche

Hollywoodské remaky nevznikají vždy jen s jasným úmyslem jednoduchého výdělku na cizím nápadu. Prince Avalanche je tomu jasným příkladem. Ryze festivalový snímek ani nemohl vznikat za účelem pouhého profitu, vzhledem ke svému atmosferickému založení a cílovému obecenstvu. David Gordon Green, režisér třeskutých produkcí Judda Apatowa (Travička zelená, Princ a pruďas), se tentokrát nechal inspirovat v intimní islandské tragikomedii Doprava doleva o dvou osamělých silničářích a nekonečné poetice přírodních prostor, které táhlé silnice lemují. Island byl vyměněn za texaské lesy poničené rozsáhlými požáry a neznámí Islanďané za známé americké herce Paula Rudda a Emila Hirsche. Dva rozdílné charaktery s minimem společných zájmů postupně nacházejí na své metaforické pouti cestu k sami sobě i cestu k sobě navzájem. Co se však může zdát být jako ohrané klišé vynahrazuje fakt netradičního vyprávění a neurčitost žánrového zařazení. Melancholická hudba a záběry na dopravní kužely nemají film posouvat na úroveň přímočaré, nýbrž artové tragikomedie. Atmosferické budování vztahu dvou silničářů v izolaci tak sice nevyužívá samoúčelného sentimentu, ale pohybuje se ve sférách nejednoduché uchopitelnosti. Festivaloví diváci mohou vrnět blahem nad (ne)tradičním nezávislákem, pro ostatní nemá film bohužel ten správný emocionální "drajv". Pro fanoušky netradičních rolích známých tváří je to však povinnost, ve které snad celá řada nalezne překvapivé zalíbení.

Anchorman 2: The Legend Continues (2013) - 40%

Zprávař 2

Co si budeme nalhávat, úspěšných sequelů kvalitních komedií je jako šafránu. Překvapivost a údernost zvoleného stylu tvoření jednotlivých gagů a vtipných scén je v pokračováních nahrazena jen recyklováním ověřených metod. Výjimečně je tento proces vítaný (například trampoty rodinky Griswoldových), mnohem častěji však naráží na absurditu smyslu existence dalšího mlácení slámy. Přesvědčit jsme se o tom mohli u pokračování Pařby ve Vegas, Božského Bruce (aka Božského Evana), Ace Ventury nebo posledních útrapách Policejních akademií. Nelichotivé řady jsou nyní rozšířeny o pokračování osudu legendárního televizního zpravodaje Rona Burgundyho (Will Ferrell). První Zprávař nebyl žádným vrcholem komediální tvorby a odpůrci Willovy komiky si taky přišli argumentačně na své, ale povedené retro prostředí televizních stanic, řada povedených vtipů a ještě větší počet nejen frat-packovských cameo rolí jej zařadili mezi ty povedenější komedie. Pokračování jen přináší více téhož, přičemž zcela mizí důležitý prvek prvotního zalíbení všudypřítomné nevšednosti. Vtipy se opakují, idiocie postav roste a celek je rámován celkovou předvídatelností. Vše navíc v zabijácké dvouhodinové stopáži, ve které se ztrácejí povedené fóry mezi hromadou těch trapnějších. Je to škoda, Brick (Steve Carell), Brian (Paul Rudd) a Champ (David Koechner) mohli rozehrát mnohem zábavnější divadlo. Kdo filmu rozhodně neposkytne svůj drahocenný čas z jakýchkoliv důvodů, měl by dát alespoň šanci dalšímu (dnes už klasickému) souboji zpravodajů, který je v rámci pravidel pokračování ještě epičtější, než ten předchozí!

Saving Mr. Banks (2013) - 65%

Zachraňte pana Bankse

Záchrana pana Bankse je dalším filmem z řady biografií slavných hollywoodských filmových umělců. Tentokráte se podíváme na lapálie, které doprovázely vznik jednoho z nejslavnějších muzikálů - Mary Poppins. Walt Disney (Tom Hanks) dlouho usiloval o práva ke knize, který mu byla předlohou, ale její autorka, P.L. Travers (Emma Thompson) mu je nehodlala připsat jen tak jednoduše. Film trpí stejným syndromem, jako například námětově podobný Hitchcock. Naplno si jej mohou užít jenom znalci skutečného pozadí skutečných událostí a fanoušci filmu, kolem kterého se točí. Minimálně znalost disneyovského klenotu Mary Poppins je nezbytností, jinak se film stává pro diváka nezajímavým a bez potřebného emotivního náboje. V opačném případě je příjemné pohlédnutí za kulisy produkční tvorby v dobovém retro hávu. Jeho události ale nejsou neznámé, ostatně se jimi zabývá i známý dokument alá film o filmu. Narační dualita vypravěčských rovin sice dala vyniknout Colinu Farrellovi coby otce P.L. Traversové, ale stále se jedná jen o pomocnou berličku k jinak přímočarému vyprávění. Autentičnost je nahlodávána zároveň faktem, že film produkovalo samotné studio Walta Disneyho, proto má očekávanou magickou atmosféru plnou karikaturních rolí a myšákovo studio je pochopitelně prezentováno jako místem, kde se plní dětská přání a ve kterém musí zjihnout srdce sebecyničtější anglické paničce. Pohádkově upravenou realitu vynahrazuje fakt skvělého herectví hlavních představitelů, příjemné hudební variace Thomase Newmanna na původní skladby a staronová perspektiva na představitele hlavní role v původním filmu z roku 1964. Příjemný a po tvůrčí stránce povedený, leč také příliš úzce vymezený a tak trochu zbytečný snímek.

Before Midnight (2013) - 75%

Před půlnocí

My máme nekonečné osudy lékařského doktora Štěpána, Amerika zase trampoty komplikované romance mezi americkým spisovatelem Jessem (Ethan Hawk) a francouzské umělkyně Celine (Julie Delpy). V devítiletých intervalech aktualizujeme stav vztahu pod režijním vedením Richarda Linklatera, který je stále stejný, ale přesto tak rozdílný. Naléhavost časové omezenosti a důležitosti osudových rozhodnutí, která nás, ale především hlavní charaktery, tížila Před úsvitem i Před soumrakem, je pryč. Kličky životní poutě zavedly dříve neomylně zamilovanou dvojici na soužitím vybodovanou cynickou dovolenou, která má zase trochu odhalit karty udržitelnosti jiskry v dlouhodobém životním vztahu. A i když nejsme ani ve Vídni, ani v Paříži, opět to jsou dlouhé nepřerušené záběry živelných debat mezi oběma protagonisty, ve kterých se i na omezeném prostoru ujde kus imaginární cesty. Realisticky zachycené konverzace a jejich přechody od intimních zpovědí po argumentačně vyhrocené slovní konflikty jsou zvládnuty bravurně i přes jejich přílišnou sofistikovanost. Opětovné shledání se starými známými nemá být cíleně příjemným comebackem, nýbrž realisticky a téměř až časosběně zachyceným evolučním procesem stárnutím vztahu. Po romanticky založeném prvním filmu a bilanční rekonstrukcí životního posunu ve filmu druhém přichází na řadu přirozená unavenost a hodnocení správnosti minulých rozhodnutí. I s cynickým a lehce depresivním podtónem ale sledujeme stále ty stejné postavy, jen časově vyzrálejší. Takto intimně se žádné jiné filmové dvojici pod kůži nejspíše už nedostaneme a můžeme jen spekulovat, jaké posuny nás čekají za dalších devět let. Před půlnocí je pocitově úmyslně odlišným filmem od těch předchozích a Linklater moc dobře věděl, co dělá. Třetí část dosavadní trilogie by tak neměla nikomu uniknout, taková pestrá mozaika se jen tak nevidí.

Escape Plan (2013) - 60%

Plán útěku

Na tuto událost jsme čekali několik desítek let. Dvě největší akční ikony 80. let se konečně setkali bok po boku v na jednom plátně (pokud pomineme symbolické štěky v obou Expendables). Ale výsledek není zdaleka tak uspokojivý, jak nám nostalgie předpovídala. Naivitu dobovosti dnes můžeme omlouvat zabarvením raných vzpomínek, které se samotnou kvalitou nemusí mít mnoho společného. Když v současnosti vznikne dílo podobného rázu, tak okamžiky chvilkových oslav návratu "starých dobrých časů" často rázem vystřídá pocit pozvolné hořkosti nad celkovou nekvalitou. Podobná studená sprcha počáteční euforie potkala i dvojici Sylvestra Stalloneho, Arnolda Schwarzeneggera. Ray Breslin (Sly) je expert na hledání únikových cest z věznic, čímž dopomáhá k jejich lepšímu zabezpečení. O to horší překvapení jej čeká v okamžiku, kdy se stane obětí vlastního zaměstnání a sám se dostane do toho nejzabezpečenějšího areálem s minimální šancí na útěk. Brzy se dá dohromady s místním vězněm Emile Rottmayem (Arnold), aby se přeci jenom pokusili dostat na svobodu. Ale bohužel, doba Kriminálu už je pryč. Ani další Tango a Cash se nekoná. Namísto toho dostaneme nevěrohodné postavy v nevěrohodných situacích, kteří se snaží hláškovat a nikdy nepropásnout příležitost drsného pohledu do kamery. Není to moc zábavné ani napínavé. A to je ohromná škoda, vězeňské snímky mají spoustu potenciálu k využití. Shawshank ani Alcatrazz to ale není, žádný další Velký útěk se nekoná. Je sice obdivuhodné, do jaké kondice se akční dědové dokáží dostat, ale s prostoduchých příběhem se příliš parády nenadělá.

Grudge Match (2013) - 60%

Zpátky do ringu

Další velká filmová událost, která přišla možná až příliš pozdě. Na vlně oblíbenosti "týmovek", jakožto kouzelnými crossovery, se nenesou jenom postavy z jednotného univerza (Marvel, teď už i DC) nebo ikonické tváře let minulých (Expendables). Díky scénáristickým kličkám a aktivní agentské práce nyní můžeme spatřit v jednom snímku i hrdiny z jiných filmů - Rockyho Balbou a Jakea LaMottu. Tedy, ne tak úplně a přesto naprosto přesně. Henry "Razor" Sharp (Sylvester Stallone) a Billy "The Kid" McDonnen (Robert De Niro) jsou bývalí boxerští rivalové. Aktuální sedmdesátníci však mají po mnoha letech znovu nastoupit do jednoho ringu a vyprášit ze sebe lupenku. Zní to bizarně, ale jako komedie to fungovat může výborně. Problém je ale v tom, že se Zpátky do ringu bere občas až příliš zbytečně vážně. Jako drama nefunguje, to si mohl jakž-takž dovolit leda Rockyho exodus, ale za tím stála celá sága a vzpomínky z ní plynoucí. Režisérem filmu je Peter Sagal, muž, za kterým stojí komedie jako 50x a stále poprvé, Bláznivá střela 33 a 1/3, Dostaňte agenta Smarta nebo kariérní omyl Zamilovaný profesor 2. Když tedy chce dělat (prvoplánové) vtípky, celkem se mu to daří. Každá narážka na Rockyho nebo Zuřícího býka potěší nejednoho filmového fanouška. Filmu ale chybí potřebná jiskra, bez které se startuje příjemná podívaná jenom těžko. Všechny suroviny na přípravu lahodné jednohubky byly k dispozici, jen se mezi ně dostala také ingredience, která celkovou chuť zbytečně zhorší. Nehledě na lehce prošlou dobu trvanlivosti.

Monsters University (2013) - 65%

Univerzita pro příšerky

Bývaly doby, kdy byl Pixar nekorunovaným králem počítačově animovaných filmů. Byly zábavné, dojímavé a bavily holky i kluky všech věkových kategorií. Nakažením disneyovskou nemocí se ale snadno nechal svést ke snadno vydělávajícím sequelům bez špetky inovace. Příšerky s.r.o. měly vybudovaný celý svět, ze kterého by se dalo čerpat nepřeberné množství příběhových námětů. Tvůrci se rozhodli projít cestou prequelu a ukázat nám, jak se námi oblíbená monstra Mike Wazowski (hlas Billy Crystala) a James Sullivan (hlas Johna Goodmana) setkala při vysokoškolských studií. A ono to vlastně není tak úplně špatný nápad! Důležitý je zvolený přístup k filmu. Při očekávání originálního námětu se automaticky dostaví pocit zklamání. S ohledem na žánr univerzitních buddy komedií ale nevzniklo žádné kvalitativně podřadné dílo. Všechny jeho vyprávěcí postupy a klišé má zmáknuté a servíruje jeho lehce nadprůměrnou variaci. Zároveň jako prequel má film vše, co má prequel mít, se všemi klady a zápory. Můžeme tak lamentovat nad úpadkem "objektivní" kvality slavného studia s digitální lampičkou, nebo si nenuceně užít rozšíření světa příšerek v poměrně dobře zvládnutém podžánru. Zásadnější problém nastává se zužováním cílové skupiny, která si Univerzitu pro příšerky neskrytě užije. Příliš dospěláckých témat budeme hledat marně, spoustu narážek si užijí zase především ti, kteří původní film z roku 2001 dobře znají. Selektuje se zde početnější skupina diváků středoškolského věku, která může ocenit všechny aspekty filmu nejadekvátněji. Je sice fajn, opět vidět staré známé (digitální) tváře, ale Pixar by měl nastavenou laťku nadále zvyšovat, ne ji zbaběle přizpůsobovat jednoduchým potřebám domnělého trhu. Potom se právě toto studio stává tou největší příšerkou, která nás bude v kinech už jen strašit. A takový osud si určitě nezaslouží.

Frozen (2013) - 50%

Ledové království

Samotný Disney se také nepustil do žádných experimentů a předvedl svůj očekávaný standard. Tentokrát mu navíc vynesl vytouženého oscara v kategorii animovaného filmu. Nedozírnou kvalitou to ale jistě nebude, neboť rok 2013 zrovna nebyl úrodný na parádní animáky. Studio chamtivého myšáka oprášilo engin z Na vlásku a modifikovalo další veleznámou pohádku. A samozřejmě jí obohatilo o spoustu písniček a gagů na jedno použití. Místo velmi povedené pohádce o Zlatovlásce přichází na řadu ledová královna a změna prostředí se dotkla i celkové nálady. Emoční chlad dopadne i na diváka, pokud si dovolí lehké zauvažování nad sledovaným filmem. Muzikálová čísla jsou jako vždy povedená a titulní skladba Let it Go už dokázala vymýt hlavu milionům posluchačů. Vyprávěný děj ale nemá vůbec nic společného s klasickou pohádkou Hanse Christiana Andersena. Moderní variace ho ale nijak nevylepšily, ba naopak. Vyprávěný příběh je nekonzistentní, neobsahuje zalíbení-hodné postavy a motivace všech jsou velice diskutabilní. Logické nesouvislosti nepřebije ani vtipnost vedlejších postav, které jsou jen nepříliš úspěšnými variacemi na již viděné. Veškerý děj se točí kolem sesterské lásky, což je v naprostém pořádku, ale nijak to neomlouvá fakt zbytečnosti mužských postav, které v něm mají jen vyrovnávat genderové misky vah. Oslavné recenze a hromady vydělaných peněz jsou jen velkým otazníkem. Ve druhém plánu totiž nejsou skryté žádné zásadnější podtexty a ten první není dobře veden po žádné z žánrových cest. Jistě, cílová skupina jsou především děti předškolního - čerstvě školního věku. Ale i ti by si zasloužili děj alespoň s jasnými morálními poselstvími. Ledové království je ale jen další pestrobarevnou a nepříliš zábavnou juchandou, která bohužel patří k tomu horšímu, co vzešlo ze studia Walta Diseneyho. Možná byla očekávání po loňském Raubíři Ralfovi nastavena příliš vysoko...

Despicable Me 2 (2013) - 65%

Já, padouch 2

Universal Pictures strčilo v předcházejícím roce do kapsy jak Disneyho, tak Pixar. Pokračování filmu Já, padouch se sice vykašlalo na existenci sourodého příběhu, ale díky celkové vtipnosti to tentokrát vůbec nevadilo. Sbírka gagů okolo dobráckého padoucha Gru (hlas Steva Carella), jeho tří adoptivních dcer a armádě minionů odkazuje na klasické grotesky od Warner Bros. Je jich spousta a většina z nich je skutečně zábavná způsobem, který zaručeně pobaví nejmenší, ale úsměv na rtech vyvolá i u dospěláků. Zkrátka ideální hranice pro odlehčený rodinný film. Zvýšená kadence nucených vtipů na úrovni lehké infantility možná zážitek lehce degraduje, ale třeba takový Dreamworks jede na téhle vlně téměř neustále a jak se mu to daří. Já, padouch 2 přináší více téhož, co film předcházející. Pokud vám styl humoru sedl předtím, sedne i tentokrát. A naopak. Svou celkově optimistickou naladěnost potvrzuje i titulní skladbou, která si zde odbyla premiéru a následně se stala celosvětovým hitem - Happy od Pharrella Williamse. Film možná nemá sofistikovanější duši jako animované snímky let a dekád předchozích, ale někdy prostá jednoduchost udělá mnohem více, než uměle vytvářená oduševnělost (viz Frozen). Více nemá cenu rozepisovat, stejně jako obhajovat zábavnost skečů pana Beana. Film vás možná ničím neobohatí, ale rozhodně z něj nebudete zklamaní.