Čtyřletý cyklus čekání a trénování právě skončil a sportovci mohou své brusle, lyže a strakaté kalhoty na curling zase schovat do skříně. XXII. zimní olympijské hry v ruském Soči (Сочи) máme za sebou a svět už může jen rekapitulovat jejich (ne)úspěšnost. Ruská federace neváhala využít příležitost světové pozornosti, obdobně jako v dobách stalinismu při megalomanských přehlídkách vojenské techniky. Velkolepý ceremoniál ale k celé akci patří a nejvíce se stejně bude mluvit o záchodových dvoutrůnech, politickém hašteření, medailových výhrách a zklamání. Využijme proto tento okamžik loučení k nahlédnutí pod pokličku ruského (sovětského) umění. Lépe řečeno kinematografie. Ta neskýtá jen Mrazíka, Křižník Potěmkin a celou řadu budovatelských a režim podporujících rudých děl, kterými nás státní televize v dobách rudého temna neustále krmila. Dřívější Svaz socialistických sovětských republik poskytl světu také jednoho z nejuznávanějších režisérů vůbec - Andreje Arseňjeviče Tarkovskiho. Budiž nám nyní představen s dnes už klasickým dílem Stalker.
Předem je nutné upozornit na fakt, že jméno Tarkovskij spadá do specifické kategorie, mezi jejíž členy patří i Frederico Fellini, Ingmar Bergman, Jean Renoir nebo Krzysztof Kieślowski. Vybraná skupina uměleckých individuí je proslavená svým artovým přístupem ke sdělování filozofických myšlenek prostřednictvím kouzla filmové kamery. Od toho se odvíjí i styl finální prezentace. Symbolické zachycení komplikovaných emocí je prověřováno množstvím experimentálních přístupů, jejichž cílem je zachycení potřebných kontrastů a jinotajů. Někdy poslouží vizuální surrealismus, jindy si tvůrci vystačí s černobílým filtrem, minimalistickým interiérem a detailními záběry na utrápené tváře hlavních protagonistů. V obou případech si berou za rukojmí čas. Ať reálně měřitelný, nebo alespoň ten pocitový. Finální dojem se následně odvíjí od výsledku nelehkého vyjednávání, což rozhodně není jednoduchý proces. Kdo je ochoten přistoupit na tvůrčí hru a dokáže odkrýt skrytá témata a myšlenky, ten může docenit dílo jako skutečného zástupce čistokrevného umění. I v artu ale existují hranice, dokonce mnohem křehčejšího charakteru. Při jejich překročení snadno vyhrává pouhá formální stránka a snaha o oduševnělou senzaci jen zkresluje obsahovou prázdnotu. Andrej Tarkovskij naštěstí nespadá mezi umělecké pozéry a jeho díla odráží skutečného ducha čistokrevného filmového umění.
Profesor, Spisovatel a Stalker na nebezpečné cestě (sebe)poznání.
S čímž souvisí i automatická filtrace potencionálního obecenstva. Sovětský ekvivalent Stanleyho Kubricka měl odlišný cit obrazotvorného vnímání a jeho styl vyprávění rozhodně není snadno stravitelný pro běžného konzumenta. Však už při adaptaci slavné knihy Stanisława Lema - Solaris si svým specifickým přístupem k látce rozhněval samotného autora. A přesto se dočkal značného uznání. Případ Stalkera není nijak diametrálně odlišný. Na přetřes přišla kniha bratrů Strugatskych s názvem Piknik u cesty. A jak tvrdí samotní čtenáři tohoto uznávaného mysteriózního sci-fi díla, filmová adaptace si z něj vypůjčuje jenom základní kostru motivů. A co je tedy jejím obsahem? Nad vysvětlením průběhu děje by se zapotil nejeden profesor filozofické fakulty. Když jen sklouzneme po obalu příběhu, může znít zase až příliš zjednodušeně, banálně a nesmyslně. Jedná se ale o nevyhnutelné úskalí, které je s žánrem spojeno. Budiž tedy nastřelen základní příběhový rámec co nejšetrnějším způsobem.
Cesta do Zóny není jednoduchá. Obzvláště když vede po kolejích ostře střeženého nádraží.
Stalker (Alexander Kaidanovsky) je průvodcem do zakázané Zóny. Bedlivě střeženého místa, kde zcela nefungují základní zákony fyziky a kde se nachází tajemná místnost, která dokáže naplnit poutníkovi nejhlubší touhy. Jedná se zároveň o místo velice nebezpečné a sejít z cesty by mohlo znamenat nezvratnou osudovou chybu. Stalker do těchto míst právě přivádí nesourodou dvojici osob Spisovatele (Anatoly Solonitsyn) a Profesora (Nikolai Grinko). Během nelehké cesty dochází k vyslovení několika zásadních podprahových myšlenek, které odráží nositelovu profesní a sociální pozici. Zpochybňování, víra, podřadnost, pokora a další se mísí s touhou, hněvem nebo strachem. To celé v předjímaném stylu poetického a mysteriózního sci-fi. A na prostoru 163 minut čistého času. Forma magického idealismu si výrazně dopomáhá obrazovým podobenstvím a pečlivou volbou slov velké váhy v monolozích i dialozích. Absurdita jednotlivých scén je vysvětlena málokdy a většinu času nechává diváka tápat nad jejich smyslem. Dokonce nemá problém ani s jejich úmyslným a jasně nevysvětleným rozporem. Dá se veškeré dění svést na prostor Zóny, v níž nefungují pravidla tak, jak je známe? Co to vůbec ta zóna je a jak vznikla? A ovlivňuje i chování osob uvnitř? Jak? A proč? Na tyto otázky mohou částečně odpovědět snad jen čtenáři knižní předlohy. Ve filmové podobě se na ně ale nelze příliš vázat. Na to jde film vlastní cestou a nechává dveře vlastní interpretace otevřená dokořán. Obzvláště co se týče tajemné místnosti, jejího smyslu a skutečnému významu. Odpojený telefon s nalezeným adresátem má tak stejný smysl jako pes, který možná neexistuje. A nebo taky žádný.
Obrazová imaginace v celé své kráse.
Cesta do hlubin poutníkovy a divákovy duše zkrátka není lemována patníky s jasně čitelnými turistickými značkami zřetelného cíle. Je však podpořena brilantním citem pro výslednou audiovizuální podobu. I když Stalker zůstane pro drtivou většinu diváků nepochopen a nedoceněn, dokonalé práce s kamerou a zvukem si musí všimnout každý. Už jen onen postapokalyptický nádech zapovězené Zóny dokonale prodá její atmosféru barevné krásy (v kontrastu s černobílým a špinavým světem mimo ní) i depresivní osamělosti. Úctyhodný je ale její způsob zachycení filmovými kamerami Aleksandra Knyazhinskyho a Georgi Rerberga. Dlouhé, nepřerušené záběry představují ve svém důsledku ohromující práci, která dopomáhá tvořit těžce uchopitelnou naléhavost snímku. Zároveň je jimi podporována magičnost a poetičnost celého díla. Jen letmá změna záběru a nasvícení scény dokáží změnit prostor interiéru / exteriéru téměř k nepoznání. Hudba Eduarda Nikolajeviče Artěmjevse ve filmu výrazně objevuje jen v několika scénách, ale zato stejně dokonale ladí s celkovou tajuplnou atmosférou. Příliš mnoho se nedá vytknout ani hlavním hereckým představitelům, kteří jsou z drtivé většiny času zároveň i jedinými postavami v obrazu (nepočítaje stalkerovu manželku a dceru v prologu a epilogu). Anatoly Solonitsyn a Nikolai Grinko se koneckonců spolu potkali i při předchozích Tarkovskiho opusech, tvůrčí spolupráce jim tudíž očividně sedla.
Bohem zapomenutá krajina, zdevastované interiéry a metaforické debaty trojice mužů. To je Stalker.
Stalker je uměleckým dílem se všemi atributy, které k němu náleží. Někteří jej pro ně budou milovat, někteří nenávidět. Výraznějšího docenění se film ale dočká jedině při opakovaném shlédnutím. Do kterého se pustí zřejmě jen málokdo. Téměř tříhodinová pocitová devastace otevírá spousty vrátek ke vnímání myšlenek a filozofických podtextů. A je také dost dobře možné, že některá vrátka vedou úmyslně do slepé uličky. Některé doslovné scény jsou zase natolik odvážné, že není překvapivý fakt zákazu distribuce filmu v SSSR až do konce 80. let. Stalker možná byl obrazovým předchůdcem černobylské krize a inspiroval k uchycení definované terminologie. Možná skýtá velké myšlenky a pravdy. Co to však znamená pro řadového diváka? Že země nekonečných možností neprodukuje jen vynikající spisovatele a hudebníky, ale i filmaře. Andrej Tarkovskij bohužel nadále zůstane synonymem neuchopitelné a nelineární tvorby pro úzkou skupinu diváků, které může na tu většinovou působit jako repelent na komáry. Z hlediska důležitosti filmových dějin mu ale nikdo pevnou pozici nesebere. Klub náročného diváka má svou modlu a školitelé filmových teorií zase dokonalou vzorovou šablonu. Proč tedy "jen" 75%? Film rezonuje a dozrává pomalu, zato ale dlouho a vytrvale. Na první pohled může negativně působit zdánlivá (?) celková nesmyslnost. Vylepší to opakovaná cesta do Zóny? Nevím. Nijak zvlášť se jí ale nebráním. Což o impaktu hovoří více než dost.
"Are you awake? You were talking recently about the meaning... of our... life... unselfishness of art... Let's take music... It's really least of all connected; to say the truth, if it is connected at all, then in an idealess way, mechanically, with an empty sound... Without... without associations... Nonetheless the music miraculously penetrates into the very soul! What is resonating in us in answer to the harmonized noise? And turns it for us into the source of great delight... And unites us, and shakes us? What is its purpose? And, above all, for whom? You will say: for nothing, and... and for nobody, just so. Unselfish. Though it's not so... perhaps... For everything, in the end, has its own meaning... Both the meaning and the cause.."
0 komentářů:
Okomentovat