A plynule se oslím můstkem dostáváme s dosavadnímu vrcholu kariéry Matthewa McConaugheyho. Vděčné role posledních let jej dostali až k hlavní a netradiční pozici představitele nadšence rodea, kterému se ze dne na den obrátí celý život vzhůru nohama. Klasický balík z amerického maloměsta Ron Woodroof s poměrně radikálními názory na menšiny všeho druhu je díky nenadálé zdravotní slabosti převezen do nemocnice, kde je diagnostikován jako HIV pozitivní. S predikovanými několika týdny života se ale rozhodně nehodlá smířit. První stádia známého Kübler-Rossova modelu fází smutku a umírání se rozjíždějí na plné obrátky. Agrese je míšena s popíráním jen do té doby, než se Ron rozhodne hledat alternativní cesty k uzdravení, nebo alespoň maximalizaci pobytu na povrchu zemském. Berme v potaz, že se nacházíme uprostřed osmdesátých let minulého století. A také to, že se jedná o velmi lehké mapování skutečných událostí souboje člověka proti režimu i osudu samotnému. Zaručený recept na sbírání ocenění a recenzentských palců vzhůru, ne?
Ron jako homofob je skutečností nakažení zhoubnou nemocí AIDS nemile rozčarován a rovněž tak i jeho stejně smýšlející přátelé. Vrchol deprese ale nehodlá prožívat dlouho v samotářském užívání řady návykových látek. A když mu ani lékaři nedokáží zvýšit naději, je čas začít léčbu na vlastní pěst. V kritickém stádiu nezvratného onemocnění přichází na řadu fáze smlouvání a hledání alternativních cest a neprověřených medikamentů. Jenomže lékařská komora je vůči takovému postoji pevně vyhrazena. Naštěstí jsou testovací léky k dispozici za nedalekými mexickými hranicemi. S pevným odhodláním využít poslední naději maximálně se stane distributorem léků nejenom pro svou potřebu, ale postupně i pro ostatní nakažené. Jemu do té doby nepředstavitelným parťákem se stane transsexuál Rayon (Jared Leto) a vzniká Klub poslední naděje. Jelikož je prodej dovezených léků nelegální, platí jeho účastníci vysoké členské poplatky a za to dostávají léky "zdarma". Atraktivnost takto obejitého systému roste se skutečností, že Ron již několikrát překročil hranici predikovaného zbytku života, zatímco statistická většina standardně léčených nikoliv.
Cesty osudu jsou značně nevyzpytatelné.
Příběh přerodu vyhrazeného a samolibého homofoba v bojovníka za práva smrtelně nemocných vychází ze skutečných událostí, byť velice volně. Film například zatajil rodinu skutečného Rona Woodroofa a naopak si domyslel jeho nového kamaráda Rayona a doktorku Eve (Jennifer Garner), jejíž postupné sympatie získává ve svém odhodlaném boji proti větrným mlýnům. Tato transformace je zachycena poměrně nenásilně a nepodléhá standardním a neuvěřitelným vypravěčským klišé. Koncepce zbytkového času je mapována procesem udržitelnosti zaběhlého "klubu", jeho významem a zároveň bojem proti nesmlouvavým paragrafům. Hlavní představitelé se nám ztrácejí před očima, ale jejich odhodlání boje neustále roste. Z čehož vyplývá také několik emotivních okamžiků. Implikací je i celkové působení a zaměření atmosféry snímku směrem k slzupudným scénám. Což je tvrzení od pravdy poměrně vzdálené a není zcela prvoplánovou skutečností.
30 seconds to Venuse.
Klub poslední naděje (neboli Dallas Buyers Club) je natočen velice střízlivě a odpovídá standardům klasické nezávislé scény. Stylem (nikoliv tématem nebo pocitem) tak není ani příliš vzdálený od předchozího Mattova filmu Mud. Díky tomu je film unášen na vlastní atmosferické vlně bez zbytečného patosu z neovlivnitelnosti osudu. Co je na něm nezpochybnitelně nejlepší, jsou bezchybné herecké výkony. Matt se do role skutečně položil vší silou, přičemž neváhal podstoupit ani diskutovanou Baleovskou odtučňovací kúrou. Není to ale na kost vyhublá postava, která vkládá do charakteru skutečnou duši. Zde nastupuje herecké umění, které dokáže nezpochybnitelně přesvědčit o skutečnosti postavy na plátně. Stejným způsobem se ještě dlouho bude mluvit i o jeho hereckém kolegovi Jaredu Letovi. Po Requiemu za sen se jedná o další z jeho klíčových rolí herecké kariéry. Pocitová depresivní podobnost jen nahrazuje drogy za léky a vitamíny, obdobná tragika ale zůstává zachována. Jen Jennifer Garner po většinu času jen irituje a film by se bez ní dokázal celkem dobře obejít. Nutnost (skutečné) ženské postavy je pochopitelná, jen je její doktorská role ze všech nejméně uvěřitelná.
Další výrazná kníratá osobnost filmového plátna uplynulého roku.
Písničkový soundtrack filmu také hodně pomáhá vhodně vybranými songy. V čem tedy vězí onen pověstný háček? Snímek brzy ustrne na jedné notě systémového souboje a nemá takový atak na solar plexus jako třeba žánrově obdobná Philadelphia. Skutečně oslovit dokáže spíše náročnějšího diváka, který je schopen ocenit veškeré jeho aspekty. Samotný příběh není lehkým konzumním zboží, kterým by se dal s radostí strávit víkendový večer. Schopnost užití je přímo úměrná schopnosti akceptace nezávislých dramat, kde se jen vedou dialogy a hraje se výrazy. V tom případě je Klub poslední naděje dokonalým zástupcem této premisy. Má své mouchy a krom úctyhodných hereckých výkonů nemá příliš co nabídnout, aby se stal instantní klasikou. Ale minimálně představil dva uchazeče na oscarové předávání zlatých sošek a přesto, že je konkurence letos mimořádně silná, tak by si je oba rozhodně zasloužili. Když budete chtít při deštivém večeru nahlédnout pod pokličku lidských dramat a zamyslet se nad problémy svého každodenního života, s nejnovějším filmem Matthewa McConaugheyho (a kanadského režiséra Jean-Marc Valléeho) neuděláte krok vedle.
"Let me give y'all a little news flash. There ain't nothin' out there can kill fuckin' Ron Woodroof in 30 days."
0 komentářů:
Okomentovat