V oceněníchtivé sezónně musí zákonitě dojít i na nějaký ten slzupudný příběh o krutosti a kráse lidství. Na konci 19. století v otrokářské Americe psal život podobné příběhy každý den. A současní filmaři na ně každým rokem s "láskou" vzpomínají. Řeč nemůže být ani tak o Nespoutaném Djangovi, který razí cestu skrz otrokářská teritoria vlastním stylem. The Help, Lincoln nebo Amistad jsou vhodnějšími kandidáty ke srovnání. Být afroameričanem v předvečer války Severu proti Jihu (a v podstatě i po ní až do 60. let 20. století) nebylo zrovna výherním lístkem do loterie. Na malé procento svobodných připadala většina otroků, dříčů na polích nebo staveních. Nechoulostivé zacházení s "podřazenou rasou" bylo srovnatelné se statusem pouhého majetku, se kterým si jeho majitelé mohou nakládat dle vlastního uvážení. Nelehkou životní cestu jednoho takového "majetku" se tentokrát rozhodl zmapovat Steve McQueen (režisér!) a světlo světa spatřuje adaptace autobiografického knižního bestselleru Solomona Northupa12 let v řetězech.
On už samotný název filmu / knihy nastiňuje jeho ducha. Samotný Solomon Northup (Chiwetel Ejiofor) měl to štěstí, že patřil k té svobodné menšině. Měl manželku, děti, dům a miloval hru na housle. A o to všechno měl jednoho dne zničeho nic přijít. Jakmile se jednou ocitl v okovech, nebylo snadné cesty ven. Tedy, přesně po dobu dvanácti let. Drtivá změna životních poměrů na nejednoduché životní pouti donutí člověka rychle se adaptovat na nová prostředí pro přežití dalších dnů. Vše sledujeme z perspektivy samotného Solomona, jak přestupuje od jednoho otrokáře (Benedict Cumberbatch) ke druhému (Michael Fassbender) a zažívá trýznění jak psychická, tak fyzická. Vše v plantážových prostředí neklidného jihu. A jak s dalšími lety přibývají vrásky a jizvy, tak ubývá naděje na opětovné shledání s vlastní domovinou a rodinou...
12 let v jednom výrazu.
Příběh samotný je spíše lyrického zaměření. Cílem není ani tak zaujmout budovaným příběhem (o kterém spousta lidí ví dávno dopředu jak dopadne), jako spíše rekonstruovanou atmosférou jedné z nešťastných etap historie. V tomto momentu je Steve McQueen člověkem na správném místě, jeho předchozí snímky Stud a Hlad dokázaly zaujmout především dusnou atmosférou, vyjadřující správně ty správné pocity. Od komornějšího artu pokročil směrem k velkofilmové produkci ambicioznějšího historického díla, což je na vyjádřených pocitech celkem znát. Najednou jsou vyjadřovány v barvitých exteriérech plných lidí a fungují se sníženou razancí. Za zprostředkovanou naléhavost musíme poděkovat především hlavním představitelům Chiwetelu Ejioforovi a Michaelu Fassbenderovi. Jejich ztvárnění dobrácké beznaděje a chladného zla vytvářejí jeden z nejlepších cílených kontrastů posledních měsíců. Oba herci hrají své role s maximálním nasazením, a to se na snímku promítá zcela zásadním způsobem. Ostatní vedlejší postavy už nemají zdaleka tolik prostoru, který by si zasloužili. A i když mají být jenom pouhými figurkami na spletité cestě, absence většího prostoru zamrzí. Jedná se především o "hodného otrokáře" Benedicta Cumberbatche, slizkého rasisty par excellance Paula Dano, nebo obchodníka s černou kůží Paula Giamattiho. Naopak bez krátkého camea lidumilného Brada Pitta by se film obešel (když už ne z příběhové roviny, tak alespoň z té prezentační).
Postava Paula Dana by si zde zasloužila zacházení ze Zmizení.
Děj pozvolna plyne celé dvě hodiny a divák spolu s hlavním hrdinou soucítí při každém pomyšlení na bič. Jenomže tou dobou paradoxně ubývá na celkové naléhavosti vyprávění. Avizovaných 12 příběhových let není na výpravě téměř poznat. Způsobeno je to mimo jiné dlouhými záběry několika vybraných scén. Ty patří k tomu nejlepšímu, co se ve filmu odehraje - ať se jedná o brutální scény bičování nebo o zdánlivě nevinné prozpěvování. Ty dokáží odvyprávět mnohé na minimalistickém prostoru, neboť výrazové herectví je dokáže prodat i s přirážkou. Tím však není nijak ospravedlněna celková délka, ve které se tyto důležité scény rozmělňují oním lyrickým podáním stále stejných témat a ztrácejí tak na důrazu. Ejioforovým mimikrám nebo Fassbenderovým cholerickým výjevům není těžké uvěřit, ale i přes vynikající herectví nám neřeknou nic nového. Což je nejspíš největší slabinou filmu. Stále se nás snaží upozornit na zvěrstva, která byla kdysi běžnou záležitostí a na která by se nemělo zapomenout. To je všechno v pořádku. Ale zároveň tím neříká nic objevného, přičemž starou pravdu neustále opakuje po celou dobu. Tím, že se z příběhového hlediska neodehrává něco výjimečného / nezapomenutelného / dostatečně poutavého, lehce zapadne mezi většinu. Ani filmy o holokaustu nejsou automaticky kvalitní jen tím, že se odehrávají na základě smutných skutečných událostí. K tomu je potřeba něco navíc.
Cena mýdla: nevyčíslitelná.
Film se tak stává lehce zaměnitelným dílem, ze kterého je cítit cílené zalíbení určité skupině lidí. O mnoho originálněji nepůsobí ani soundtrack jinak pilného Hanse Zimmera, ze kterého je jasně slyšitelná varianta na Tenkou červenou linii. Ve výsledku je 12 let v řetězech jasná oscarová žánrovka, tvořená pro specifickou sortu diváků, ať už to jsou akademici, zainteresovaní jedinci s různými životními zkušenostmi, nebo náročnější obecenstvo pro komplexnější hodnocení. Prodávané téma má sice silné základy, ale jeho zpracování není nejšťastnější, několik chvil po závěrečných titulcích mají veškeré nabyté pocity tendenci opustit hlavu jejich nositele. A to je u podobně vystaveného žánru celkem problém, který pak už nezachrání ani úctyhodné výkony. Přesto nelze říct, že by si Steve McQueen ukousl příliš velké sousto. Naopak se prokázal jako velký filmař se zachovalým citem pro budování atmosféry. Utopil se však v nešťastném scénáři a vypravěčské formě. Příště tedy opět spojit síly s Fassbenderem (neb to očividně prospívá oběma) a vyvarovat se podobným nešvarům. Pak vznikne stravitelnější dílo vysokých kvalit, které si vyšší hodnocení vyslouží zaslouženě.
0 komentářů:
Okomentovat