Her (2013) - 75%

Her

Uplynulý rok očividně patřil kníratým hrdinům. Plakát k poslednímu filmu Spike Jonezeho to jen potvrzuje. Posmutnělý výraz Joaquina Phoenixe může evokovat podivínského Mistra, což je ale myšlenka od pravdy dosti vzdálená. Nebezpečně blízko je na druhou stranu realita, ve které se film Her odehrává. Blízká budoucnost je předurčena technologickými úspěchy a snahou neustálé virtuální socializace. Prostředky ke spojování lidí dokazují již dnes, jak zdánlivé a platonické napojení na desítky či stovky lidí možná buduje lukrativní profil, ale ke skutečné interakci příliš nepomáhá. Naopak se může zdát, že depresi z vlastního asociálna jen prohlubuje fiktivní a uvědomělou náhražkou melancholické skutečnosti. Co když ale pořád stojíme jen na prahu další technologické revoluce. Co když vývoj umělé inteligence jednoho dne dospěje do takové fáze, kdy se naprogramovaný operační systém začne sám vyvíjet na základě postupného učení? Zdánlivě vzdálená budoucnost není už tak nesmyslným sci-fi. Jaký vliv může mít na lidskou psychiku? Pomůže? Ublíží? Spike Jonze se zamyslel a i bez scénáristické pomoci Charlieho Kaufmanna vytvořil ucelený pohled na celkovou problematiku budoucích let.

Jako každé nezávislé romantické drama musí i Her začínat představením osamělého introverta s velkým a přesto zlomeným srdcem. Tím je Theodor (Joaquin Phoenix). Právě prochází nelehkým rozvodovým procesem a nedokáže se začlenit zpět do společenského života. Vlastně ani nechce. Před utonutím v melancholii mu má pomoci nejnovější technologický zázrak - umělá inteligence na míru kalibrovaná na osobnost uživatele. Po nainstalování vzniká Samantha s hlasem Scarlett Johansson. Virtuální společnice, se kterou lze diskutovat jako se skutečnou osobou, jen bez tělesné schránky. A začne se rodit něco nového, něco zdánlivě nepřípustného - romantické pouto. Prospěšný vliv působí na obě strany podivného páru a dřív nebo později musí narazit na očekávané mantinely.

Ke štěstí není potřeba mnoho.

Důkladná vztahová analýza prochází všemi předvídatelnými stádii. Primárním cílem ale nebylo natočit modifikovanou variaci na klasickou romantickou vztahovku. Základním tématem je poukázat na úskalí technického vývoje a snadnou cestu k lehce nabytému obrazu osobního štěstí. Vyhnutí se konfrontacím, odmítnutím a složitosti procesu poznávání skutečného člověka ve prospěch virtualizace vlastní anonymity je patrná už v dnešní době, kdy se popularita počítá na počty facebookových přátel. Snahou o psychickou podporu a budování fiktivní sounáležitosti ale jen dopadá na podtržení vlastní izolace. Co když ale do hry vejde nový element, který neexistující vztahy dokáže povznést na úplně novou úroveň? Lze pokládat pouto mezi člověkem a umělou inteligencí za zkažené, nemorální a nenormální? Her naznačuje, že nikoliv. Zárodky světa, ve kterém na sebe lidé na ulicích naráží, ale každý je uzavřený do vlastního nefyzického vesmíru, už lze zpozorovat v každodenní praxi. Navíc zdůrazňuje myšlenku toho, co je vlastně pro vztah (ať už partnerský nebo přátelský) nejdůležitější. Skořápka z masa a kostí má své nepopiratelné výhody, ale nejzásadnější je schopnost komunikace a vzájemného porozumění. Zde pragmaticky nadsazena na úroveň OS pro podtržení naléhavosti myšlenky niterní krásy.

Lisbeth?!

A tak Theo bojuje se světem a především sám se sebou. Pokrokový svět ale nebere nevšední vztah za tabu a přijímá ho za další fázi pochopitelného vývoje. Smutná tvář budoucnosti nahlíží na celou problematiku i z druhé strany a dokazuje, že úskalí ve zdánlivě ideálním prostředí uzavřené otevřenosti existují také. A sex je tím nejmenším problémem. Když přistoupíme na scénáristickou originální hru, pocitový výsledek je obdobný jako v nijak fantaskně vykonstruovaném příběhu o osudech jedné skutečné lásky. Melancholie, radost, smutek, uvědomění a posun funguje stejně jako všude jinde. Intimní zpověď účastníka osamělého světa nám tímto neřekne příliš nového a s blížícím se nevyhnutelným koncem lehce ztratí na pečlivě budované atmosféře. Nijak zvlášť neublíží celkovému pocitu z filmu, jen nezaručí dechberoucí zážitek z výsledného celku.

Důležitost přátelského vztahu není radno podceňovat.

Z řemeslného hlediska není příliš co vytknout. Vizuál nezávislého snímku je podpořen tklivými melodiemi piána Owena Palletta a téměř neustálým snímáním tváře Joaquina Phoenixe. Jeho vyobrazení citlivého a posmutnělého muže funguje výborně. Lidské osazenstvo doplňuje jeho dlouholetá a obdobným způsobem nevyrovnaná kamarádka Amy (Amy Adams) a bývalá manželka Catherine (Rooney Mara). Všichni zúčastnění předvádějí skvělé výkony, včetně Scarlett Johansson (byť jen svým charakteristickým hlasem). Výsledný dojem je ze značné míry ovlivněn schopností akceptovat příběhy sociálních outsiderů a pochopit situace, ve kterých se nacházejí. Někdo se ve filmu nalezne, někdo vezme myšlenku za svou a někdo zkrátka nepochopí chování tohoto typu individuí. Důležité je ale uvědomit si, že jsou všude kolem nás. Možná neviditelní, možná schovaní za digitální maskou vlastní prezentace. Her tak má schopnost rozšířit obzory z mnoha hledisek. A i kdyby vás zaujalo jenom jedno, můžeme hovořit o úspěchu. Každé dílo, které podnítí k zamyšlení, si ho zaslouží.

"Well, the room's spinning cause I drank too much, cause I wanted to get drunk and have sex. There's nothing sexy about that woman... cause I was lonely... maybe just cause I was lonely. I wanted somebody to fuck me. I want somebody to want me to fuck them. Maybe that would have filled this ti-... tiny little hole in my heart, but probably not... and sometimes I think I have felt everything I'm ever gonna feel, and from here on out I'm not gonna feel anything new... just... lesser versions of what I've already felt."