O české filmografii se říká spousty nelichotivých slov. I sebezatvrzelejším vlastencům klesá každým měsícem naděje na obnovenou kvalitní česko-slovenskou tvorbu. Rozverné komedie, temná sociální dramata a sázky na provařené tváře ale nehodlají jen tak opustit náměty tuzemských filmařů. Peníze jsou až na prvním místě a je pochopitelné, že sázky na jistotu se vyplatí více, než snaha o experimentální tvorbu pro zdánlivě menší skupinu potenciálních diváků. Neumíme ale točit jenom jednoduché filmy. Možná jsme jen zapomněli, jak se točí filmy dobré. Důkazem nám budiž historický zájezd do kontroverzních 60. let, která dodnes tvoří pomyslný vrchol naší kinematografické poutě. Hororový listopad tak můžeme s hrdostí uzavřít kvalitním dílem, pocházejícím ze samého srdce Evropy. Připravte se, Spalovač mrtvol přichází.
Pole filmových hororů není zrovna naší doménou, přesto se i po oddělení zrna od plev najde několik dobře zpracovaných počinů. Spalovač mrtvol patří bezesporu mezi ně. Jeden z prvních filmů Juraje Herze je adaptací stejnojmenné knihy Ladislava Fukse a vypráví pozoruhodný příběh ještě pozoruhodnějšího člověka Karla Kopfrkingla (Rudolf Hrušínský). Každá práce by se měla dělat s láskou a s vysokým nasazením. I kdyby se mělo jednat o zaměstnání v krematoriu. Kopfrkingl svou práci miluje a nalézá v ní i vysoké duševní opodstatnění. Procesem kremace přeci dochází k osvobození duše, zbytečně uzamčené v lidské fyzické schránce. Morbidita tohoto zalíbení nenachází obdobné sympatie u ostatních lidí, snad až na některé německé kolaboranty. Přeci jenom, 30. léta 20. století byla v tomto ohledu značně nabroušená a sílící moc německé říše postupně sílila. Jak do této hry zapadá vášnivě chladný Kopfrkingl a nakolik v bezpečí se může cítit jeho nejbližší okolí?
Celé to začalo tehdy u klece s leopardem...
Fenomenální filmařský počin dává o svých kvalitách znát od úplného začátku. Podmanivý monolog Rudolfa Hrušínského a precizní kamerová práce Stanislava Miloty dokonale připraví na temný tón následujících minut, které intenzita neopustí do samotného závěru. Netradiční záběry, střihy, detaily a promyšlené kompozice scén navíc doprovází hudba jednoho z našich nejproduktivnějších a nejlepších filmových hudebních skladatelů Zdeňka Lišky. Tento hudební mág se postaral o zvukovou stopu k nejednomu legendárnímu filmovému dílu našich dějin a Spalovač mrtvol patří mezi ně. Jeho hudba tak bývá s doprovázenými snímky neodmyslitelně spjata, což přeci jenom je v našich končinách poměrně raritní úkaz. Po technické stránce bychom zkrátka vady na kráse hledali jen pod hodně detailním drobnohledem. Juraj Herz měl k dispozici látku s nosným a silným tématem, kterému připravil velice důstojnou adaptaci.
Když už je zde řeč o hraní, jedná se především o bravurním Rudolfem Hrušínským. Přestože mu film nabízí celou řadu zdatných sekundantů, jako je Vlasta Chramostová v roli manželky, Ilja "Trautenberk" Prachař jako známý s německou krví Walter Reinke, či Jiří Menzel jako nový zaměstnanec pražského krematoria, jedná se v podstatě o Hrušínského "one-man-show". Z obrazovky takřka nezmizí a v každém případě si krade pozornost jen na sebe. S tímhle Švejkem byste na pivo nezašli. Hrůzu nahánějící fascinace vlastní prací je podávána hrůzně přesvědčivě jak dikcí, tak rozvážnou řečí těla. Když je takovéto herecké nasazení podporováno silným námětem a zručnými rukami filmařského štábu, vznikne uznávaná legenda poměrně "snadno". Snad jediným lehce rušivým elementem je vedlejší role pro Vladimíra Menšíka, který hraje postavu známou ze svých tradičních estrád a zdá se, jakoby přešel z natáčení nějaké československé komedie. Atmosféru to příliš neruší, ale otázka nezbytnosti na mysl vyvstane. Na druhé straně stojí bezeslovná role dívky v černém, která snad symbolizuje Kopfrkinglovo svědomí, což tichá hrůznost posledních záběrů snímku jen potvrzuje.
Jen 75 minut žehu a dílo je dokonáno.
Spalovač mrtvol je uznávanou českou klasikou a vůbec není divu proč. Veškeré elementy dokazují, že když se sejdou správní lidé na správném místě, mohou vznikat velké věci. Tísnivá problematika politicky napjatých let československého socialismu možná podněcovala inspiraci a touhu se umělecky vyjádřit. Takováto snaha ovšem nebyla chtěná, proto se film záhy po okupaci dostal na seznam těch trezorových. Určité paralely nebylo chtěné veřejně prezentovat a podněcovat tak snad i nevůli proti režimu. Krátké historické okénko nyní zase zavřeme, obsah na jeho druhé straně je natolik výživný, že sám o sobě vydá na několik knih. A možná se někdy v budoucnu dočká tématického speciálu, který se bude zaobírat výhradně zlatými šedesátými léty, důležitým obdobím našich kulturních dějin. Současný hororový speciál tak se ctí může uzavřít právě film Juraje Herze. Film, který by neměl uniknout jak fanouškům žánru, tak samozřejmě i vlastencům obecně. Je libo věneček nebo rakvičku?
0 komentářů:
Okomentovat