Téma: It's a Bird... It's a Plane... It's Superman!

V dobách počátků popkulturího boomu na počátku minulého století bylo filmové médium ještě v plenkách a fantazie z knih už nové generaci nestačila. Touhu po dobrodružství částečně začaly suplovat krátké obrázkové příběhy, které dokázaly z novin udělat vedle všech hrozících burzových propadů a válečných konfliktů odlehčenější čtivo. To, co začalo jako klasické několika-stripové kreslené kraťasy, dalo vzniknout myšlence rozsáhlejšího vyprávění stejného formátu. Vznikly první detektivní zápletky, vznikly první hrdinové. Ale ačkoliv se Dick Tracy nebo Flash Gordon těšili rostoucí oblibě, svět čekal na něco super. Na svého prvního skutečného superhrdinu...

Superman a kreslené příběhy

Byla to právě tvůrčí dvojice Jerry Siegel a Joe Schuster, kteří nevědomky položili základní kámen novému pojetí obrázkových časopisů pro mládež a započali éru zlatého komiksového věku. Představili světu neohroženého bojovníka proti bezpráví, ikonickou osobnost a charakteristického představitele čestných zásad a ryzího patriotismu. Zrodil se Superman. Muskulaturní gentleman v modré kombinéze s typickým symbolem písmena "S" na hrudi, červené kápi a přesným účesem. Původně zamýšlený padouch se brzy přiklonil ke světlé straně síly a už v roce 1938 slavil premiéru v podobě prvního samostatného komiksového vydání v sešitu Action Comics #1 pod vydavatelstvím DC. Do dnešní podoby se ale profiloval pozvolna. Jeho superschopnosti byly omezeny "jen" na super-skok, super-sílu a super-rychlost. Historie tohoto nadčlověka se však začala postupně rýsovat. Dychtiví čtenáři už věděli, že se jedná o mimozemšťana z planety Krypton, kterého vychovávali v kansaském městečku Smallville Jonathan a Martha Kentovi. Nevlastního syna pojmenovali civilním jménem Clark a postupně jej připravovali na zodpovědný život ochránce a skromného spasitele. Jakým způsobem nejlépe chránit civilisty v nebezpečí a jak se o blížících se hrozbách nejrychleji dozvědět? No přece zaměstnáním žurnalisty!

Obrýlený a nesmělý novinář měl být dokonalým krytím tajné superhrdinské identity, proti čemuž neměla teenagerská generace válečné éry výraznější výhrady. Netrpělivé očekávání dalších komiksových dobrodružství rychle oblíbeného hrdiny navnadilo i ostatní tvůrce a mohla se tak spustit lavina kostýmových strážců zákona. Samotného Supermana ale ještě čekala poměrně dlouhá cesta. Žádný hrdina se totiž neobejde bez své osudové lásky a nebezpečného arci-padoucha. Zatímco roli prvního elementu zdatně zabrala Clarkova kolegyně Lois Lane z novinového vydavatelství Daily Planet, na druhý prvek se čekalo až do 40. let. Právě v této dekádě se poprvé objevil Lex Luthor, velebohatý a veleplešatý padouch. S rostoucím počtem vydaných časopisů nabýval Superman nových, dnes již notoricky známých schopností. Super-skoky vyměnil za elegantnější let a zbystřili se mu i ostatní smysly, jako super-zrak, super-sluch nebo super-fuk. Jak ale s takto prakticky neohroženým tvorem adekvátně bojovat, aby příběhy udržovaly čtenáře v napětí a očekávání dalšího vývoje? Musela být objevena slabina, kterou se staly meteoritické úlomky jeho vlastní planety. Obávaný kryptonit různých barev a s různými účinky byl tou potřebnou slabinou, kterou protivníci začali hojně používat. Až zneužívat.

Jak se komiksové médium vyvíjelo a nabíralo na popularitě, poskytovaný prostor nabízel prostředí, ve kterém lze odvyprávět nejenom krátké příběhy, ale rovnou celé ságy. Fanoušci už znali chrabrého ochránce jeho pravým jménem - Kal-El, znali jeho biologické rodiče Jor-Ela a Laru, objevili se další nebezpeční záporáci, jako Braniac, Bizarro nebo Doomsday a Supermanova rodina se dočkala rozšíření o Lindu Lee Danvers (aka Supergirl) nebo superpsa Krypta... Ve světě už ale působila řada civilnějších a hlavně zranitelnějších hrdinů jako například Batman nebo Spiderman. Jakým způsobem pokročit dále s prakticky nesmrtelným mimozemšťanem, aniž by došlo k nezadržitelnému přesycení a ztrátě zájmu? Sociální satira z konce 30. let s Herkulem v elastické kombinéze nemohla ve stejné podobě pokračovat napříč několika desetiletími. Měnila se doba a s ní i pochopitelně celková koncepce. Komiksový prequel Superboy se začal zabývat Clarkovým nelehkým dospíváním, objevováním a krocením nabývaných schopností, Justice Society of America (posléze Justice League of America) zase dala dohromady Supermana s dalšími hrdiny DC univerza, jako byl Batman, Flash, Green Lantern nebo Wonder Woman. V pozdějších fázích docházelo k častému experimentování, jak sluncemilovného Mirka Dušína  (oblíbené to foglarovské přirovnání) ozvláštnit. Poměřováním sil s Kryptoňany typu generála Zoda počínaje, přes alternativní světy a přechody na temnou stranu barikády konče. Temnější verze z 80. let dokonce zpochybnili onu nebetyčnou nesmrtelnost a z pastelkových omalovánek vznikly poměrně temné příběhy. Superman si zkrátka ušel dlouhou cestu, při níž formoval základy ostatním hrdinům a i přes svou jednorozměrnost dodnes zůstal ikonou. Klasickým představitelem přídavného jména "super".

Superman a televize - Somebody save me!

Když se měla komiksová políčka poprvé rozpohybovat, volba padla pochopitelně vzhledem k technickým možnostem nejprve na animovanou verzi. Už v roce 1941 vznikla první televizní série sedmnácti animovaných kraťasů. Hraná verze na sebe ale nenechala dlouho čekat. O sedm let později na sebe navlékl charakteristický kostým poprvé Kirk Alyn, aby po filmech Superman (1948) a Atom Man vs. Superman (1950) předal žezlo známějšímu Georgi Reevesovi. Po premiéře téměř hodinového příběhu Superman and the Mole-Men (1951) si slavnou roli zopakoval ještě několikrát a poprvé se tak vryl do diváckých pamětí jako právě TEN "správný" představitel. Osudy jeho posledních dní jsou rovněž zachyceny v kriminálním thrilleru Hollywoodland z roku 2006, který poskytne několik náhledů do zákulisí technologických procesů natáčení podobně laděných žánrových filmů v trikově omezeném zlatém věku Hollywoodu. Superman ani v následujících dekádách nedokázal najít pevnou pozici na poli (televizních) hraných inscenací a je pochopitelné, že nadále převládala forma kreslených seriálů. Těch má na kontě ostatně celou řadu, a to jak ryzích dětských příběhů, tak oblíbených týmových crossoverů a pochopitelně i svou drsnější podobu pro odrostlejší publikum mladších generací. Jako ikonická postava se dočkala i obrovského množství parodií, v ranku animované tvorby stačí vzpomenout na MTV seriál Drawn Together a nebo webové kraťasy od Hishe z internetových stránek How It Should Have Ended. V hrané podobě lze pak rozeznat dvě výraznější vlaštovky, které v posledních desetiletí doletěly do televizních přijímačů celého světa.

Lois & Clark: The New Adventures of Superman (1993 - 1997) - 60%

Superman

O reinkarnaci hrdiny se po čtyřech celovečerních filmech (o kterých později) pokusila produkce Warner Bros. Television. Devadesátá léta přála fantazijním seriálům se spousty jednoduchých digitálních triků, papundeklových rekvizit a "cheesy" vypravěčského stylu. Nacházíme se v době, která nechala vzniknout třeba Herkula, Sindibáda nebo Power Rangers, Superman v tomto boomu nemohl chybět. Jeho tváří tohoto období se stal šestadvacetiletý Dean Cain, Teri Hatcher zase propůjčila svoji tvář Lois Lane. A jaký byl výsledek? Poměrně příjemný. Zatímco Clarkovi, začínajícímu novináři v Daily Planet, byly házeny pod nohy klacky různých velikostí a všech druhů, čímž se obdělávala půda pro jednotlivé zápletky, bylo tak činěno s lehkostí a téměř až komiksovou infantilností. Díky sympatickým představitelům a vyrovnané kombinaci dobrodružství s jemným humorem mohl seriál fungovat i s pečlivějším soustředěním na ústřední dvojici a její vzájemné city. Do rozmezí celkem 87 epizod se vtěsnala celá řada (někdy až značně bizarních) dějových kliček a cliffhangerů. V pravidelném obsazení nechyběl pochopitelně ani šéfredaktor Perry White (Lane Smith) nebo fotograf Jimmy Olsen (Michael Landes, později nahrazený Justinem Whalinem), neméně důležité role se dočkal ale i úhlavní nepřátel Lex Luthor (John Shea).

Z odstupem času může u podobného typu seriálů fungovat možná jenom nostalgie. Očividné nedostatky alespoň částečně kompenzuje energetičtější přístup a celková zvolená stylizace. A samozřejmě i titulní melodie od Jaye Grusky. Superman (u nás značně střídmější název oproti originálu) se uvelebil i na našich obrazovkách a pomáhal tak definovat popkulturu 90. let. S odstupem času tak může značně stárnout, ale svým specifickým uchopením si nadále dokáže udržet kouzlo spjaté s dobou, ke které patří. A i když se nejedná o žádné převratné dílo, paradoxně se dosud jedná o jedno z nejlepších televizních zpracování muže zítřka. Tento fiktivní status měl být na počátku nového tisíciletí přebrán rozpočtově vřelejším projektem s názvem Smallville. Podařilo se mu to?

Smallville (2001 - 2011) - 50%

Smallville

Americká televizní stanice CW se rozhodla jít na supermanovskou mytologii doslova od lesa a zvolila cestu ambiciózní a také značně trnitou. Ještě než v kápi kroužil nad vrcholky mrakodrapů Metropolisu, dospíval Kal-El farmařením na typickém kansaském zapadákově, Smallville. Právě tam jej kosmická loď coby malého caparta donesla a právě tam se o něj ujali adoptivní rodiče Kentovi. Krizová léta dospívání s poněkud megalomanštějšími hormonálními hrátkami blíže popisuje komiksová řada Superboy a lehce o ně zavadí i téměř každý filmový origin. Alfred Gough a Miles Millar vycítili v tomto námětu značný potenciál a přivedli tak na televizní obrazovky detailnější pohled ze zákulisí nevšedního dospívání. Clark (Tom Welling) chodí na střední školu a potýká se s problémy každodenního života. Díky všudypřítomným úlomkům kryptonitu ale naráží na každém kroku na nebývale silné protivníky a rodí se seriálová forma "freak of the week". Značnou schematičnost jednotlivých epizod zachraňovalo postupné formování postavy do charakteristických rysů a seznamování s ostatními známými jedinci. To byl ale zároveň také kámen úrazu.

Seriálový Smallville měl několik zásadních problémů. Prvním z nich bylo obrovské množství vaty. Vycpávkové díly dokonale eskalovaly do podoby scénáristických zvratů, kdy za pomoci velmi oblíbené amnézie byl popřen jakýkoliv dějový posun v epizodách předchozích. Další problém vycházel ze sporů o autorská práva. Tvůrci totiž nemohli operovat se všemi supermanovskými atributy. Však se už od počátku seriálu nechali slyšet, že diváci nikdy neuvidí rudou pláštěnku a nemotorné novinářské alterego. Což také považovali za hlavní eso v rukávu, umožňující jim komplexnější náhled na hrdinu a jeho pozvolnou transformaci. Nedostatek volnosti pak nahrazovali nesčetným množstvím náznaků, ale o nich až později. Ve výčtu záporů se ale může objevit i specifická cesta přistupování ke kánonu a vytváření vlastní mytologie. Zpočátku se seriál ubírá poměrně standardní a nijak objevnou trasou, kde hlavní odlišností je kamarádský vztah mezi teenagery Clarka a Lexe Luthora (Michael Rosenbaum). Ale i tato myšlenka byla už rozváděna v komiksových sešitech z přelomu 60. a 70. let. Hlavní zápornou postavou se stal Lexův otec, magnát Lionel Luthor (John Glover), hlavní kráskou v nesnází pak Lana Lang (Kristin Kreuk). Samotné vyznění seriálu pak neskrývalo svou úctu k filmovým Supermanům Richarda Donnera a částečně nasazovalo klamavou masku, že by se mohlo jednat o jejich prequel.

SPOLER: Závěrečné minuty seriálu, na které se čekalo dlouhých deset let.

Po narůstajícím počtu epizod a sérií se seriál dostal na rozcestí. Formu záporáka týdne a prolínající se podzápletkou s komplikovanými vztahy se nedalo ždímat věčně, stejně tak Clarkův pobyt na střední škole. Kam se ale posunout, když před vstupními branami k muži z oceli svítila výstražná stopka? Odpovědí byl směr k charakterům a fiktivně-historickým událostem, na které měli tvůrci získaná práva. Tato dvousečná zbraň na jedné straně vzbuzovala pochvalné ovace z řad komiksových fanoušků a stejně tak silné vlny nevole. Oproti všem zásadám došlo na předčasné představení Lois Lane (Erica Durance) a dostavili se postupně i všichni Supermanovi největší záporáci (Zod, Braniac, Doomsday). Natěšenost z představení starých známých brzy opadla s podbouráním navozené aury potenciálního prequelu a dostala se do rozporu se všemi dosavadními znalostmi známého univerza. Snahu o vlastní přínos a novátorské příběhové ztvárnění tak musíme alespoň ocenit, přestože po scénáristické stránce se nikdy nejednalo o kdovíjaké veledílo. Tyto náznaky alespoň dokázaly udržet diváka na pozoru. Pochvalné náznaky se týkaly ale i dalších oblastí - jednak světa DC komiksů (dostavil se například Flash, Hawkman nebo Green Arrow), druhak filmového světa hraného Supermana. Známí představitelé důležitých rolí předchozích zpracování zaskočili k potěšujícím cameo rolím, v seriálu se tak postupně mihne Dean Cain, Helen Slater, Terence Stamp nebo samotný Christopher Reeve.

Lex byl ještě ucho, ale už tehdy měl pod čepicí. Nebo ne?

Přes veškerou snahu je ale neodpustitelný fakt natahovaného děje přes neúnosných 10 sezón, tedy deset let reálného života. Zatímco diváci stárli, seriál stále přešlapoval na místě, kombinoval a recykloval základní zápletky jen se špetkou mírné inovace. Přesun ze Smallville do kulis Metropolisu v pozdějších sériích sice potemněl a představil zárodky budoucí Justice League, papundeklové triky, laciné kostýmy a neutichající alternativní emo rock nedokázali nést vyprávěcího ducha na seriózní úrovni. Nechtěnou sebeparodií svým způsobem vznikl alternativní a interaktivní komiks pro náctileté, jehož jednotlivé obrázky jsou rozpohybované na televizních obrazovkách. Možná se nejednalo o záměrný čin, ale vzhledem ke své předloze se zase nemůže jednat o jednoznačně negativní výtku. Smallville dokázalo sjednotit jednotlivé supermanovské střípky do pozoruhodného guláše, který však musel vařit pejsek s kočičkou. Z průměru ho vytahují jenom ona působivá esa v rukávech. Když Clark poprvé "vzlétne" nebo se konečně naplno zazní klasická znělka od Johna Williamse z filmového Supermana z roku 1978, jedná se o velmi příjemné chvíle. Bohužel jsou pečlivě zastlány do balastu příběhové vaty, jejíž prokousání není vůbec jednoduché. Schopnost nadchnout a zároveň znechutit tu samou cílovou diváckou skupinu vyústil v odevzdanou přeorientaci zaměřovaného trhu. Z potenciálního šlágru superhrdinských příběhů na pokračování vznikla vztahová limonáda, která ve své podstatě nemá moc daleko do Twilight ságy. Škoda.

Superman a film

Superman (1978) - 80%

Superman

Komiksové příběhy chrabrého hrdiny se těšili velké popularitě, ale bylo potřeba je vynést i mimo geekovskou komunitu. První hrané adaptace v 50. letech neměly příliš šanci zaujmout širší davy, a to především díky selektovanosti divácké obce a (ne)rozšířenosti domácích televizorů. Zlom měl nastat až na sklonku 70. let. Jednalo se přeci jenom už o dobu, kdy v kinosálech bojové X-Wingy ničily Hvězdu smrti, triková stránka tedy byla už na vyšší úrovni a poskytovala větší prostor k naplňování vypravěčských fantazií. Proč tedy nepřivést na stříbrné plátno pořádné dobrodružství muže z ocele? V roce 1978 byl tento plán naplněn a světlo světa spatřil jeden z prvních velkých komikových blockbusterů. Clark Kent s ostrými rysy Christophera Reevese ztvárňoval vše, co si čtenáři na stránkách časopisu tolik oblíbili. A to včetně i jemného humoru. V tom jej koneckonců podporovaly i další postavy, cílevědomá žurnalistka Lois Lane (Margot Kidder) a maniakálně zábavný magnát Lex Luthor (Gene Hackman). Samotný příběh pak byl klasickým originem, kdy se spolu s obyvateli Metropolisu dozvídali o počátcích tajemného hrdiny i samotní diváci.

Příběh samotný pak zůstal komiksově naivní, což ostatně ničemu nevadilo. Film se do pamětí vryl mimo jiné svým technickým zpracováním. A to není řeč zrovna o naklíčovaném pozadím a lanové práci uměle vytvořeného dojmu létání. Audiovizuální stránka rozhodně nedělala dobovým představám pořádného bijáku ostudu. Krystalové ztvárnění Pevnosti osamění a především nádherný soundtrack Johna Williamse snad mluví za všechno. Za pozornost také stojí fakt, že za příběhovou předlohou stojí Mario Puzo. Člověk, který se proslavil především knižními předlohami kmotrovské trilogie. Možná i z tohoto důvodu uvidíme Marlona Branda v roli Kal-Elova otce Jor-Ela. Richard Donner natočil poctivý akčne-komediální dobrodružný velkofilm, který se s odstupem času může jevit úsměvně, ale charakteristická kudrlinka na čele Christophera Reevese už zůstane nesmazatelně vrytá do důležitých mezníků historie kinematografie.

Superman II (1980) - 80%

Superman II

Producenti měli se supermanovskou značkou velké plány a proto bylo rozhodnuto o riskantním natáčení prvních dvou filmových příběhů zároveň. Tvůrčí neshody bohužel způsobily ukončení spolupráce s režisérem Richardem Donnerem, jež stačil dotočit zhruba 3/4 filmu. Za režijní a střihačský stolec se nakonec zcela posadil Richard Lester, jehož do té doby nejslavnějším počinem byl beatlesácký Perný den. Podepsaly se tyto nešvary výrazněji na samotném snímku? Záleží, kterou verzi filmu chceme zhodnotit. Původní kinoverze trpěla střihačskou schizofrenií a chaotickým splétáním dějových linek do neúhledného copánku. Director's Cut Richarda Donnera z roku 2006 přibližuje původní režijní vizi a obsahuje přehlednější naraci, odlehčenou o nechtěnou sebeparodii. Jednotlivé změny mezi oběma verzemi jsou poměrně dost zřetelné a pokud přijde řada na volbu mezi nimi, přestříhaná verze vyhrává na celé čáře.

Přes to všechno není druhé filmové pokračování supermanovských dobrodružství o moc rozdílnější, než předchozí snímek. Minimálně po formální stránce. Na plac se vrátili všichni důležití představitelé spolu s jejich typickými vlastnostmi. Sympatické jiskření mezi Clarkem/Supermanem a Lois podporuje silnější dávka humoru a opět výtečný Gene Hackman v roli Lexe Luthora. Tentokrát ale není hlavním padouchem. Tím je kryptoňan generál Zod (Terence Stamp) se svými nohsledy, kteří uprchli z Fantomové zóny a rozhodli se podrobit lid planety Země. A také se pomstít na synovi Jor-Ela, který je do nepohodlného vězení dostal. Ten tak rozhodně nebude mít lehkou situaci, právě když koketuje se vzdáním se vlastních sil. Kdy jindy je ale bude potřebovat víc, než při souboji se třemi stejně silnými protivníky. Superman II obnovil feeling prvotního filmu a ve stylu každého správného sequelu byl ve všech ohledech větším a výbušnějším filmem. Přivést na scénu silného záporáka v podobě Zoda bylo dobrým tahem. Diváky se mu podařilo lehce srazil na kolena až 26 let po premiéře, "ducha jedničky" však úctyhodně zachoval. Pokračování se tak kvalitativně přiblížilo na srovnatelnou úroveň prvního snímku, což nebývá tak častým jevem.

Superman III (1983) - 45%

Superman III

To, co se úspěšně dařilo budovat první dva filmy, bylo zdárně poničeno zvěrstvy, které Supermana čekaly v následujících letech. Červený kryptonit nepůsobil negativně jen na ovlivňovaného Supermana, ale zřejmě i na samotného tvůrce. Otěže nyní přebral od samého počátku Richard Lester a akorát dokázal, že skutečně není tím správným člověkem na podobný typ velkofilmu. Ryba ale smrdí od hlavy, v tomto případě tedy od námětu. Po poměření samotné hranice zdánlivě neomezených sil v předchozím filmovém příběhu přichází protivník ryze osmdesátkový - počítač. Boom výpočetní techniky fascinoval lidi celého světa a mnozí z nich v něm viděli jenom nebezpečnou bezpečnostní hrozbu. Zhmotněné představy sci-fi románů nabíraly reálné obrysy a obrovskou výhodu měli ti, kteří se v kódech jedniček a nul neztráceli. Gus Gorman (Richard Pryor) patří mezi tyto špičkové odborníky. A vědom si toho je i chamtivý obchodník Ross Webster (Robert Vaughn). Jakým je lepší způsob k vydělání dalších kamionů dolarů, než prostřednictvím superpočítače k ovlivňování ekonomiky? A jak si poradí Superman se zrádným světem IT?

Už jen z popsaného námětu je zřejmý kvalitativní posun slavné značky. Ne, že by se v celém filmu nenašlo několik poměrně povedených scén. Souboj Supermana s vlastním alter-egem na skládce patří mezi jednu z nich, stejně tak i nápad s působením červeného kryptonitu na bezohledné jednání skautského mimozemšťana. To ale více jak čtyřicetiletá historie nepředvedla mnohem zajímavější zápletky a záporáky? Bylo skutečně nutné vytáhnout klišé 80. let souboje člověka proti stroji? Samozřejmě to v dané době nebyla volba, ale styl. Styl, který je z dnešního pohledu už jen k smíchu. A takové asociace si Superman přeci nezaslouží. Jeho třetí filmové pokračování vztyčilo varovný ukazovák směrem vzhůru, zatímco druhá ruka si připravovala kladivo na zatlučení posledního hřebíku do rakve velkofilmových komiksových adaptací a kariéře kulturisty s velkým eskem na hrudi.

Superman IV: The Quest for Peace (1987) - 20%

Superman IV

Čímž se dostáváme na dlouhou dobu k poslednímu titulu v rozjeté sérii. Co k němu říci. Je špatný. Hodně špatný. Christopher Reeves se naposledy vrátil do své ikonické role a stejně tak i Gene Hackman v roli jeho úhlavního nepřítele. Clark však nebojoval přímo proti němu. Hlavní boj byl veden s nadpřirozenou bytostí Nuclear Mana (Mark Pillow). Kombinace Supermanova vlasu a nukleární reakce vybuchující atomové bomby v blízkosti životodárného slunce vytvoří téměř neporazitelnou bytost s nulovým hereckým citem. A co víc, jako taková má své opodstatnění jenom z hlediska metaforického vylíčení nebezpečí z jaderných útoků a vyostřující se studené války. Přesně tak, dochází k dalšímu reflektování sociálních problémů do míst, která by měla být tvůrcům primárně zapovězena. Po odvrácení kybernetických hrozeb z předchozího filmového díla přichází řada na politiku. Už tak otravný americký patriotismus překračuje snesitelnou hranici v okamžiku, kdy Superman promlouvá lidem do duše na shromáždění OSN. OMG...

Triky a filmová kouzla jsou ještě o několik úrovní horší, než v předchozích filmech. Což je na dobu vzniku neodpustitelný fakt. Supermanova schopnost zrakem stavět rozbouranou Velkou čínskou zeď pak dokonale vystihuje nesmyslnost celého projektu. Není divu, že od něho dal ruce pryč i průměrný rutinér Richard Lester a nahradil jej neznámý Sidney J. Furie. Tvrdý kvalitativní propad série neunesl na svých bedrech ani supersilný Kryptoňan. Nabízí se pak paralela se třetím filmovým pokračováním Želv Ninja, které rovněž zcela popřeli veškerou snahu vykonanou v předchozích snímcích a zcela pohřbili i tu minimální snahu o filmovou zajímavost. Superman IV byl jedním velkým omylem a dokonce i spin-off Supergirl je v porovnáním s tímto koukatelným spektáklem. A to už je co říct. Znamená to tedy, že v předvečer 90. let zcela skončí slibně začínající značka v propadlišti dějin a vrátí se zpátky tam, kde si je nejjistější, tj. na stránky komiksů? Vše tomu nasvědčovalo, ale ještě nebylo vyřčeno poslední slovo...

Superman Returns (2006) - 60%

Superman se vrací

Začátek nového tisíciletí začal přát komiksovým blockbusterům, které v následujících letech měly zcela ovládnout trh filmových velkofilmů. Můžeme se dohadovat, který snímek tuto mánii započal, ale většina odborníků se shoduje na X-menech z roku 2000. V době reinkarnací a nabírání druhého, značně hlubokého, dechu bylo jen otázkou, kdy se vrátí superhrdina největší. Jenomže doba se změnila. Diváci už očekávali něco víc, než jen jednorozměrného hrdinu se zcela předvídatelným dějem. Jak z tohoto zapeklitého problému  vybruslit? Jak představit nové generaci celkem nezajímavého hrdinu (rozuměj v porovnáním se zranitelnější konkurencí a s propracovanějším příběhovým pozadím, viz Nolanův Batman) a zároveň staromilsky potěšit nostalgické obecenstvo a čtenáře původních komiksových plátků? Nelehké rozhodování vyústilo v poměrně vykutálené řešení, které mělo potěšit / neurazit všechny tábory. A kdo jiný by se měl postavit za kormidlo, než samotný Bryan Singer, člověk stojící za prvními dvěma filmovými X-meny a praktický resuscitátor neživého subžánru kostýmovaných hrdinů.

Námět byl poměrně chytře zkonstruován. Superman se vrací měl vycházet z podstaty světa, který svého superhrdinu - ochránce už v podstatě nepotřebuje. Ten se vrací (tentokrát s podobou Brandona Routha) po několikaletém putování vesmírem s neúspěšnou snahou objevit zbytky své domoviny. Vřelé přivítání jej však nečeká. Dokonce ani od zhrzelé Lois (Kate Bosworth). A co teprve od Lexe (Kevin Spacey)... Příjemným bonusem celého vyprávění je ten fakt, že se nejedná o jednoduchý restart, nýbrž o neoficiální "třetí" pokračování původních dvou filmů od (převážně) Richarda Donnera. Zbylé dva filmy zůstávají ignorovány, jakoby se nikdy nestaly  (obdobně jako v případě Rockyho V). Díky tomu má film i přes megalomanský rozpočet retro vizuál a několik jasných odkazů na předchozí snímky. Počáteční titulkovou sekvenci roztancují fanfáry slavného tématu Johna Williamse, maniakální chování Lexe Luthora připomene rozpustilého Gene Hackmana a dokonce se v digitální podobě vrátí i Marlon Brando v roli holografického obrazu Clarkova biologického otce Jor-Ela. Brandon Routh nepřekonal svého hereckého předchůdce, ale ani za ním nezůstal příliš pozadu, zato Kate Bosworth ztratila pro svoji Lois notnou dávku nadhledu a potřebné živelnosti, načež se stala jen další dívkou v nesnázích. Největší problém filmu ovšem tkvěl v dějové vatě bez dostatečného množství potřebné akce. Astronomický rozpočet té doby neskutečných 260 milionů dolarů nevysvětlil jen jednu velkolepější scénu se záchranou letadla a ve zbylém prostoru staromilských konverzací se dostavila lehká nuda a zklamání. Superman se vrátil na svou dobu pozdě. Svět se bez něj skutečně dokázal obejít a ani Bryan Singer nedokázal opak. Alespoň byla pachuť po epizodách III a IV na čas zažehnána...

Budoucnost ve hvězdách

Neporazitelný bijec to zkrátka na filmovém poli neměl jednoduché. Na vině stojí především jeho přílišně vyvinuté smysly a schopnosti, které mu prakticky nedávají zajímavou variabilitu stejně silných nepřátel. Úlomky kryptonitu s různým působením jsou pak jen drobnými berličkami, kterými lze neomezené schopnosti částečně utlumit a udělat souboje zajímavější. Lze s tímto přístupem donekonečna pokoušet stříbrná plátna a doufat, že stejně jako Lois se nechá zmást brýlemi s výraznými rámečky, tak i diváka bude neustále bavit opíjení rohlíkem? Na(ne)štěstí žijeme v období experimentálních počinů a čekat můžeme prakticky ledacos. Však už jsme málem dostali Supermana pod dozorem Tima Burtona s Nicolasem Cagem v hlavní roli. Nebo příběh sepsaný komiksovým nerdem Kevinem Smithem, jehož historku už zná dneska nejspíše každý návštěvník internetu. Pravda je však taková, že novou podobu komiksových velkofilmů udal začátek Batmana a jeho potemnělá pokračování. Dokonalá symbióza pochvalných reakcí a rostoucích tržeb ovlivnila ostatní adaptace a nasadila je do ponurejšího tónu. Lze tak ale nakládat s hrdinou typu Supermana? A je to vůbec žádoucí? Na tuto a mnoho dalších otázek nám odpoví nový film s tímto protagonistou od režiséra Zacka Snydera pod producentským dohledem právě Christophera Nolana. Muž z oceli zaútočil i na naše kina ve snaze budování silné pozice i divize DC komiksů a vytvořením tak dostatečně silné konkurence společnosti Marvel. Dočkáme se v budoucnu týmovky Justice League jako odpovědi na velmi úspěšné Avengers? Cesta k odpovězení této otázky ještě bude dlouhá, začít je třeba solidními základy. Netopýří muž do dokázal, tak proč ne Superman? Však právě on ponese tíhu celého projektu. Což nám akorát dokazuje, jakým důležitým charakterem v popkultuře je. A navždy bude.