C'era una volta il West (1968) - 90%

Tenkrát na západě

Věčná sláva kinu Světozor, které zprostředkovává náročnějšímu divákovi výjimečné filmové zážitky mimo běžný promítací mainstream! Tentokrát došla řada na western. Respektive jeden z nejlepších westernů vůbec. Respektive jeden z nejlepších filmů kdy natočených. Hyperbolická chvála je na místě, neboť si nyní můžete na velkém plátně vychutnat opus Sergia Leoneho Tenkrát na západě. Ikonický snímek esenciální spaghetti kovbojky zná dnes téměř každý, a to se s filmem nemusel ani dostat do přímého kontaktu. Množství odkazů napříč celou popkulturou a především slavné tóny Ennia Morriconeho dnes už patří do folklorního koloritu moderního a kulturně založeného občana. Jak si na tom stojí tento snímek po 45 letech od premiéry a má současnému divákovi ještě co nabídnout?

Zápletka je žánrově vcelku tradiční. Výnosný business stavby železnice naráží na jeden problém - jediným místem s výskytem vodních zdrojů pro plynulý provoz parních lokomotiv se nachází v prostorách ranče Sweetwater. Strategického místa se však irská přistěhovalecká rodina McBainů nehodlá snadno vzdát a tak železničnímu magnátovi Mortonovi (Gabriele Ferzetti) nezbývá nic jiného, než ji nechat vystrašit. "Vystrašení" si gang kolem padoucha Franka (Henry Fonda) vysvětlí po svém a na místě krvavého masakru navíc zanechá důkazy odkazující na konkurenční Cheyennovu bandu. A to se neprávem obviněnému Cheyennovi (Jason Robarts) rozhodně nelíbí. Krvelačná jatka se nelíbí ani přicestovalé Jill (Claudia Cardinale), chystané novomanželce zamordovaného McBaina a aktuální dědičce pozemkových práv. Morton této komplikaci samozřejmě nefandí, Frank by raději profitoval z převzetí obchodů svého zaměstnavatele a navíc se na scéně objevuje záhadný muž s harmonikou (Charles Bronson), který má na Franka spadeno. Partie hamižnosti, chladnokrevnosti a pomsty může začít.

Zde se vytvářely základy "pravého" westernu pro celou řadu generací.

Hlavní westernovou domovinou byly logicky vždy Spojené státy, které těžily z vlastní historie dobývání západu a nedlouhé časové periodě éry kovbojů a výstaveb prvních městeček. Jelikož médium filmu bylo vynalezeno na hranici tohoto období a v jeho rozmachu slavily na počátku století největší úspěch velkoformátová melodramata, záhy se z žánru amerických westernů stávaly romance s prvky nutného patriotismu a boji proti bezpráví. Dobrosrdeční šerifové bránili malá městečka proti špinavým banditům a přítomnost důležité postavy něžného pohlaví byla samozřejmostí. Na prahu 60. let přišla nová vlna tohoto již skomírajícího žánru (v jeho krystalické podobě), jejíž kořeny měly původ na starém evropském kontinentě, především na území italsko-španělské koprodukce. Vznikl neo-western, později známý pod známým označením "spaghetti". Tradiční žánrové prvky obohatil novátorský náhled a obsahový nástup bezejmenných hrdinů a brutálnější akce. Jedním z hlavních zakladatelů tohoto progresu byl i italský rodák Sergio Leone.

Takovýhle výsledek cesty z New Orleans si Jill jistě nepředstavovala.

Takzvaná dolarová trilogie stejného režiséra (Pro hrst dolarů, Pro pár dolarů navíc, Hodný, zlý a ošklivý) nastartovala filmařskou mánii a oslovila diváky především svou prezentací klasických námětů. A kdo jiný měl celému regenerovanému subžánru korunovat filmového krále, než právě Leone. Jedině on dokázal vdechnout svým snímkům nezaměnitelný styl, který dodnes nezestárnul ani o den. A řeč je jak o původních řemeslných idejích, tak o jejich závěrečném provedení. Zvolená forma dokázala povznést popisně banální obsah na zcela novou úroveň. Však v celém téměř tříhodinovém filmu je dohromady asi 15 minut dialogů. Zbytek je složen z dlouhých a nesmírně intenzivních scén, které podporují buď jen zvukové efekty (úvodní scéna na vlakovém nádraží), nebo nezapomenutelná hudba Ennia Morriconeho. Tento skladatelský velikán složil hudbu jen na základě scénáře, čímž pak měl režisér prostor k natočení jednotlivých scén tak, aby audio-vizuální symbióza byla dokonalá. Což se jednoznačně podařilo na 100%.

Harmonika.

Jen o samotné hudbě by se daly popsat celá kvanta textů. Morricone měl (a stále má!) na kompozici neuvěřitelný cit a téměř každý film, ke kterému skládal melodický podkres, dokázal povznést o nezanedbatelný kus kvalitativně vzhůru. Tenkrát na západě stojí na několika hudebních tématech, které doprovázejí jednotlivé charaktery. S Harmonikou na scéně zcela automaticky znějí variace na zlověstné harmonikové téma, vdovu Jill doprovází osudově tklivá melodie (kterou v českém znění hlasově doprovodila Věra Špinarová) a pro padoucha Cheyenna připravil orchestr odlehčenější tóny ve stylu westernových komedií Terence Hilla. Když pak sečteme tuto stránku s precizním filmařským stylem, plným překrásných záběrů (forma Techniscope s poměrem 2.35:1 s ikonicky barevným zkreslením) a dramaticky dlouhých scén s detaily na tváře aktérů, vznikne nezapomenutelný zážitek s neuvěřitelnou silou i se svou téměř padesátiletou historii.

Modrooký hrdina v nečekaně záporné roli.

Takže ano, Tenkrát na západě rozhodně má co dnešnímu divákovi nabídnout. Především zážitek, který se současným kinohitům nedaří zdárně rekonstruovat díky jejich časovému zařazení. Film(y) Sergia Leoneho dokáže držet pozornost i s minimem mluvených scén, na čemž má největší podíl neustálý a dostatečně výmluvný dialog hudby a kamery. Hereckému obsazení rovněž nelze nic vytknout, typově rozložené charaktery dokáží zdárně nahradit hlavní slavné trio z Hodného, zlého a ošklivého. Charles Bronson je jako mlčenlivý pistolník obdobně "cool", jako Clint Eastwood, chladný padouch Henryho Fondy (jeho jediná záporná role v bohaté westernové filmografii) nahrazuje Lee Van Cleefa a Jason Robarts zase Eli Wallacha. A zapomenout nesmíme ani na krásnou Claudii Cardinale. Film po všech těch letech zraje jako kvalitní víno a status jednoho z nejlepších výtvorů světové kinematografie si plně zaslouží. Odvážně inovátorské styly 60. let dodnes mají své nezaměnitelné kouzlo a o to větší je zážitek vychutnat si tento film na velkém plátně. A poznat, jaké to bylo, tenkrát na západě. V interpretaci, která bere dech.

"Do you know anything about a guy going around playing the harmonica? He's someone you'd remember. Instead of talking, he plays. And when he better play, he talks."