ParaNorman (2012) - 60%

Norman a duchové

Rok 2012 byl pro animované snímky něčím specifický. Kromě sequelů osvědčených látek vznikala celá řada retro poct. Buď počátkům videoherní kultury (Raubíř Ralf) a nebo historii hororového žánru. Hotel Transylvania celou problematiku jen nakousl a ParaNorman ji tlačí dále kupředu. Vrchol této úvahy čeká až u Frankenweenieho, proto ji dokončíme právě tam. Tentokrát nás čeká výlet mezi slashery, čarodějnické kletby a plíživé zombies. Vzali si tvůrci na paškál horory z přelomu 70. a 80. let a za pomocí piplavé práce se stop-motion technikou vytvořili animovaný film pro odrostlejší publikum? Ambice a potenciál by tu byl, výsledná snaha tomu bohužel neodpovídá.

V hlavní roli se představí tichý chlapec Norman (Kodi Smit-McPhee). Jako tradiční outsider má však podivné schopnosti - vidí a může konverzovat s mrtvými. A že mu to jde mnohem lépe, než se živými. Život v ospalém městečku Blithe Hollow ale nemají zpestřovat pouhé paranormální jevy. Blížící se výročí upálení místní čarodějnice musí být doprovozeno zaříkáním kletby, jinak nastane chaos, při kterém se mrtví vrátí k životu. Této báchorce pochopitelně nikdo nevěří. S výjimkou pana Prenderghasta (John Goodman), Normanova strýce se stejným darem. Zapovězený podivín nyní předává svému synovci nechtěné žezlo bez bližšího vysvětlení. A to si o maléry přímo říká.

Pragmatičtí rodiče nemají radost, když si jejich ratolest povídá se zesnulou babičkou.

ParaNorman je o příběhu (ne)obyčejného samotáře, který je přes veškerou originální auru naprosto tuctový. A to je ohromná škoda, nejen z hlediska bohatého potenciálu a zvolené cesty vyprávění, ale také kvůli pečlivé práci s přípravou filmu. Stop-motion technika je vždy strašná "piplačka" a ona tvůrčí námaha je zde dost vidět. Nehledě na to, že byla prvně naplno využitá 3D tiskárna pro všechny postavy a všechny jejich výrazy. Po technické stránce můžeme film zařadit mezi to nejlepší, co podobným způsobem zpracování lze dosáhnout. Vizuálně může připomenout třeba nedávnou Koralínu (od stejného animačního studia Laika), a že ta vypadala na loutkový film úchvatně. Hudební stránka Jona Briona dokresluje nastavenou atmosféru, ale největší zklamání plyne ze soundtrackové absence hudby, která ve filmu doprovází epické finále. Logicky by se měla skrývat pod skladbou s názvem Aggies Fight, leč nejlepší část, ne nepodobná skladbě Death is the Road to Awe Clinta Mansella z filmu Fontána, přítomná není. Škoda.

The Walking Judges.

Tím se dostáváme k samotné výstavbě děje. Po počátečním představením tichého Normana, nechápavé rodiny, dotěrného kamaráda Niela (Tucker Albrizzi) a hlavního "šikanátora" Alvina (Christopher Mintz-Plasse) může začít samotný příběh. Nepochopené zlomení kletby probudí ze spánku 7 zombie soudců, kteří obávanou čarodějnici nechali kdysi upálit. Ta sama chystá svůj návrat mezi živé a tento blížící se armageddon postaví celé město vzhůru nohama. A zachránit ho může pochopitelně pouze chlapec se šestým smyslem. Ale nebude na to sám. Za pomocí scénáristických berliček dali tvůrci dohromady nekonzistentní tým ve složení Alvina, otylého Niela, jeho poněkud pomalejšího bratra Mitche (Casey Affleck) a Normanovi sestry Courtney (Anna Kendrick). V takto týmovém složení je dostatek prostoru na využívání známých žánrových klišé o teenagerech a jejich mírnému parodování. Potud vše funguje jak má.

Teenageři + dodávka = horor.

Problémem je, že pod touto skořápkou se neskrývá nic jiného, než stokrát viděný příběh o nutnosti přijetí sebe sama, případně o změny společenské perspektivy na zdánlivě odlišné jedince. Kromě několika málo povedených parodií (Halloween theme vyzvánění vs. hokejová maska z Pátku třináctého), vtipných nápadů (v moderním světě nejsou zombies predátoři, nýbrž obětmi) nebo povedených scén (především vizuálně dokonalého finále, které rozhodně není vhodné pro nejmenší děti) tak vše podléhá rozplizlosti děje. Originální námět je zamotán do zbytečného balastu a přílišně hloupých postav, což výrazně podrývá celkovou namáhavou snahu. Přímočařejší vyprávění a jasnější rozvrstvení postav a jejich významu by snímku jedině pomohlo.

Výtvarné zpracování funguje na jedničku.

ParaNorman není vyloženě průšvihem. Zachraňují jej především originální nápady a výtvarná stylizace. Příběhovou rutinu z průměru vytahují jen milé odkazy na hororové snímky a několik povedených scén. Nelze se však ubránit pocitu, že se s touto látkou dalo vyhrát ještě mnohem lépe. Zajímavý je i rozkol v cílové skupině, nakousnutý na samém počátku článku. Moralizované poselství a celá řada groteskních vtípků zřetelně cílí na dětské publikum. Námět a zpracování na druhé straně ocení dospělejší diváci, kteří nebudou mít ze strašidelných scén noční můry. Úplně si film však neužije ani jedna skupina, neboť vliv té druhé je natolik silný, aby dokázala působit jen jedna varianta.

"Mom, tell the Zombie to stop saying stuff about me!"