Bídníci |
"Slyšel jsem vše. O tom, co jste pravila, nevěděl jsem ničeho. Věřím, že jest to pravda, a cítím, že jest to pravda. Nevěděl jsem ani, že jste opustila moji továrnu. Proč pak jste nepřišla ke mně? Nuže, poslyšte: zaplatím vaše dluhy, pošlu pro vaše dítě anebo vy sama si pro ně zajedete. Budete žíti zde, v Paříži, kde se vám zlíbí. Postarám s o vaše dítě i o vás. Nechcete-li, nemusíte již pracovati. Dám vám peněz, kolik budete mít zapotřebí." (Victor Hugo, Bídníci, 1862).
Ze zlodějíčka lidumilným poctivcem. Z klasického zástupce francouzské literatury muzikálová adaptace. A z muzikálu filmová adaptace. Kvalitativní sestup s každým zpracováním? To je poněkud kontroverzní otázka...
Nejnovější filmová verze Bídníků není primární adaptací stejnojmenného rozsáhlého románu. Je adaptací stejnojmenného muzikálu, který navštívil prkna poprvé v roce 1980. Francouzský originál se dočkal tak kladných ohlasů, že byl postupně přeložen do více jak dvaceti jazykových mutací, aby mohl slavit úspěch po celém světě. Naší republiku nevyjímaje. O zdařilosti divadelních vystoupení hovoří především několik prestižních cen Tony. Na úspěch slyší filmoví producenti, neboť jim předem zajišťuje určitý objem předem vydělaných peněz. A také potenciál vlastního úspěchu. Tato formulka fungovala už u West Side Story, My Fair Lady nebo Chicaga. Všechno oscarové snímky. Bude chtít svou druhou zlatou sošku i režisér King's Speech Tom Hooper? Zcela nepochybně o to usiluje.
Hugh se vyzpívá ze všech vousů. |
Příběh asi není potřeba zdlouhavě představovat. Za krádež bochníku chleba čeká Jean Valjeana (Hugh Jackman) několikaletý trest. Jakmile je tento vězeň číslo 24601 propuštěn na svobodu, dopustí se dalšího zlodějského činu, když ukradne stříbro biskupovi, který mu milosrdně poskytl nocleh. Skutečnost, že svého nevděčného hosta nepředá při příležitosti do rukou spravedlnosti, změní Jean Valjeanův pohled na svět. Od této chvíle chce konat jen dobro a pomáhat slabším / chudším. Jediný, kdo není schopen tuto změnu akceptovat, je policista Javert (Russell Crowe). Pro něj bude zloděj vždy zlodějem a využije každé příležitosti, jak dostat Jean Valjeana zpátky za mříže. Dramatickou situaci navíc komplikuje fakt, že ten se nyní stará o sirotka Cosette (v dospělé verzi Amanda Seyfried). A taky právě probíhající nepokoje před velkou francouzskou revolucí.
Javert, zástupce pevného řádu. |
Román Victora Huga měl jako prvotní účel poukázat na rozdílnost světa obou okrajových sociálních vrstev, které měly charakterizovat jednotlivé postavy a klíče jejich chování. Pozadí známé historické události celému procesu pomáhaly a není divu, že se takto zajímavou a rozsáhlou látkou podařilo několikrát převést i na filmová plátna a televizní obrazovky. Už v roce 1934 vznikla první filmová verze v rodné zemi Francii, poté následovala lavina jednotlivých zpracování. O post nejlegendárnějších verzí se dělí francouzský film z roku 1958 s Jean Gabinem a americký film z roku 1998 s Liamem Neesonem (a řadou českých herců) v hlavních rolí. Nejnovější verze se však odpoutává od epické formy vyprávění románu a zaměřuje se na více lyricko-epický muzikál. Tady žádné běžné dialogy nečekejte. Tady ze zpívá od začátku do konce. Přes dvě a půl hodiny.
Fantine si vlasů dlouho neužije. A vlastně ani prostoru na plátně. |
A to je hlavní kámen úrazu. Filmový divák je většinou zvyklý vídat muzikálový žánr jako lehce nadsazené vyprávění, obohacené několika písněmi. Alfou a omegou je v tomto případě chytlavost jednotlivých vystoupení a jejich význam. Ale zatímco si písně třeba ze Zpívání v dešti nebo Pomády můžete zabroukat nebo poslouchat zcela nezávisle na nějakém filmovém napojení, u Bídníků najednou vzniká problém. Alespoň pro jednu polovinu diváků / posluchačů. Díky Susan Boyle a jejího slavného vystoupení v Britains Got Talent je snad téměř každý seznámen s písní I Dreamed a Dream, který zde zdařile předvádí Anne Hathaway. Další poměrně dobře poslouchatelnou písní je Look Down a její významově pozměněná podoba v odlišných částech filmu, případně On My Own zhrzelé Éponine (Samantha Barks). Zbytek (rozuměj drtivá většina času) je vyplněná nepříliš melodickými písněmi, které jednoduše zní, jakoby herci z recese zpívaly všechny dialogy. Jednoduše, není to třeba. Ani jako pocta Claude-Michel Schönbergovi, coby skladatelovi původní hudby, nebo Herbertu Kretzmerovi, coby tvůrci anglické verze slov.
Revoluce si žádá oběti. Aneb když se v lese kácí, lítají slavíci. |
Několik pár dobrých písní je tak utopeno v hudební vatě, o kterou se starají profesionální herci, tedy neprofesionální zpěváci. To kupodivu (na rozdíl od takové Mamma Mia!, viď, Pierci) nikterak netrhá ušní bubínky, většina herců předvádí více než adekvátní pěvecké výstupy. Dokonce i Russel Crowe, na kterém je však přeci jenom slyšet, že muzikál není jeho hlavním žánrem. Otázkou tedy zůstává, jak natočit velkolepý příběh adaptovaný z komorního prostředí divadelních prken? Tom Hooper se rozhodl pro velkolepost, kterou dává najevo hned úvodními záběry. Bohaté exteriéry i interiéry a počítačově dokreslovaná pozadí kolidují s detailními záběry na zbídačené tváře zpívajících postav a všudypřítomností nevyhnutelné osudovosti. Zkrátka ona rozdvojenost příliš dobře nefunguje. Niterné pocity nejlépe doprovodí jednoduché nerušivé kulisy a naopak do prostředí historického velkofilmu se příliš nehodí zpívající postavy. Byl to risk, který fanoušci Broadwaye mohou uvítat s rozevřenou náručí (jak to dle veškerých kritických přijetí dělají) a nebo zatratit jako prapodivný mišmaš v nekonečně dlouhé nudě s pramálem světlejších okamžiků. Kterými (ne?)jsou scény s Helen Bonham Carter a Sacha Baron Cohenem, neboť působí jak vystřižené ze Sweeney Todda, tj. nepatřičně vzhledem k ostatní atmosféře.
A nehneme se odtud, dokud někdo nepřivede Tima Burtona. |
Takže malá rekapitulace. Rozštěpenost pojetí moc dobře nefunguje, struktura příběhu nedává příliš smysl (v této zpívané verzi, nikoliv v románu), písně jsou nevýrazné a navíc to celé trvá přehnaně dlouho. Kladem jsou jistě herecké a pěvecké výkony téměř všech zúčastněných a taky režisérova snaha o novátorský přístup k celému žánru. Co je tedy výsledkem? Fanoušci muzikálů budou jásat a skákat deset metrů vysoko. Jejich oblíbené dílo s oblíbenými písněmi je téměř celé převedeno s chirurgickou přesností a pečlivostí, jen tentokrát uvidí postavy blíž. Mnohem blíž. Žádný hollywoodský vypravěč neprzní dílo předěláním pro širokou veřejnost nebo neosekává písně na nucené minimum. Kdo muzikálům neholduje, případně přijme jen ty, jehož písně jsou mu blízké (Rock of Ages) či melodické (Moulin Rouge!), pro toho budou Bídníci velice dlouhou a záhy velmi nudnou hodinou hudební výchovy. Vyberte si sami, do které kategorie patříte, podle toho budete sami spokojeni. Osobně patřím do druhé kategorie, tudíž to byl velmi bolestivý zážitek...
"I had a dream my life would be so different from this hell I'm living!"
to spise "I had a dream my life would be so different from this hell I'm watching!"
OdpovědětVymazat