Když byl v roce 2009 oznámen remake kultovního westernu True Grit (u nás známý pod názvem Maršál), fanoušci klasického westernu kroutili nechápavě hlavou. Opravdu je nutné předělávat takovou klasiku, za níž dostal John Wayne zaslouženou zlatou sošku akademie? Palčivé otázky a horlivá debata pokračovala až do roku 2010, kdy byl remake bratří Coenů uveřejněn. A navzdory všem pochybovačům dopadl vskutku dobře. Jenomže zlatá éra pistolníků v kloboucích, jedoucích na koních do západu slunce, už dávno minula. Kromě animovaného Ranga nebo hloupých Kovbojové a vetřelci jsme se další velkolepé historky z prérií nedočkali. Až do teď. Quentin Tarantino si totiž splnil jeden dávný sen s dobýváním divokého západu.
Quentin je všeobecně znám jako velký filmový nadšenec a kvalitní scénárista i režisér. A do všech svých filmů vnáší nezaměnitelný rukopis, díky kterému se jeho díla stávají kultovními. Hraje si s divákem a nechává ho při sledování přemýšlet a napínat, třeba nechronologickým vyprávěním plným dlouhých (a zábavných!) dialogů. A úspěšně mu to prochází celou kariéru. Ví totiž, jak psát chytré scénáře, jak je zabírat při natáčení a jakou hudbou je obohatit v postprodukci. Ať už natáčí jakýkoliv žánr, hláškováním, přepálenou brutalitou, nebo množstvím popkulturních odkazů si upravuje žánrová pravidla a svým snímkům dává až komiksový nádech. Otázkou tak zůstává, do jaké míry bude tímto zosobněním ovlivněn i western Django Unchained.
Výstřední a výřečný Němec? Jedině Christoph Waltz!
Prvky westernu (spolu s prvky východní samurajské kinematografie) vkládal do svých děl průběžně, nyní má však poprvé k dispozici samotný žánr v krystalické podobě. Provede jej mírnou parodií, jako v případě samurajského opusu Kill Bill? Nebo se bude pevně držet kolejí evropských kovbojek? Odpověď je ne a... ne tak docela. Django Unchained je asi takovým westernem, jako byli Hanební pancharti válečným filmem. Svůj otisk vložil i zde, byť v doposud neumírněnější podobě. Ať už je to dobře, či nikoliv, výsledek je jistý - Django je rozhodně kvalitním filmem.
Německý doktor a osvobozený otrok přijeli napravovat bezpráví. Za prachy.
Už několikrát zde padlo slovo Django. Má film snad něco společného s dílem Sergio Corbuccia z roku 1966, který toto jméno proslavila? Ne, téměř nic. Zvolení známého jména mělo "jen" přispět do kánonu spagetti westernů, které jej rovněž s oblibou používali. Stává se tak spíše pojmem, označením rychlého pistolníka. A nemusí mít ani oči Franca Nera. A paradoxně to dokládá i cameo tohoto italského herce. Spolu s titulní skladbou to jsou jediné atributy, které pojí TarantinovskéhoDjanga k jeho předobrazu. Alespoň po obsahové stránce.
Jack se na Titaniku utopil, aby se mohl znovuzrodit jako velká herecká hvězda.
Tentokrát žádní Mexičani, žádná rakev s kulometem, žádná svůdná femme fatale. Děj je situován do otrokářského jihu, kterým právě projíždí lovec odměn Dr. King Schultz (Christoph Waltz). V hledáčku má tři zlotřilé bratry, jenom neví, jak vlastně vypadají. K jejich identifikaci mu má pomoci jeden otrok. A tak se dává dohromady s Djangem (Jamie Foxx). Během cesty se tyto dvě odlišné postavy spřátelí a s Djangovou přesnou muškou se brzy stávají dočasnými parťáky. Tento osvobozený negr (jak ve filmu mnohokrát s oblibou padne) budí eskalované vášně kamkoliv vstoupí. V kontextu rasistického podtextu doby je přeci nepřípustné, aby jezdil na koni a mluvil s bílými jako k sobě rovným! On však věnuje pozornost jinému cíli - zjistit, kde je jeho manželka Broomhilda (Kerry Washington) a za vydělané peníze jí osvobodit. Přímočarý plán ale naráží na ten fakt, že hledaná otrokyně patří obávanému otrokáři Calvinu Candiemu (Leonardo DiCaprio)...
Na pár sekund přijde i původní Django Franco Nero. Příjemný detail.
Nejenom, že vyprávěcím stylem Quentin poněkud popírá jednoduchost zápletek spagetti westernů, ale popírá de facto i ten svůj. Žádné epizodické a nechronologické vyprávění, nýbrž jeden velký, lineární příběh. K několika malým odbočkám ale přeci jenom dojde. Scéna, kdy si členové KKK (ku-klux klanu) stěžují na malé otvory pro oči na svých maskách, připomene scénu z Gaunerů a jejich vybíráním krycího jména. Brutální a nerealistické přestřelky zase krvavé orgie z Hanebných panchartů. Co ale Quentina jednoznačně definuje, je výběr hudebního podkresu. A jako vždy, i zde odvedl vynikající práci. Ať už posloucháme starší hity Ennia Morriconeho, Jerryho Goldsmitha, 70's funk, nebo mashup písní Jamese Browna a 2Paca, vždy se dokonale hodí k obrazu. Navzdory jeho dobovému zasazení.
Stále se nacházíme na divokém západě. Skutečně nejsou 70. léta.
Už ve zmiňovaném soundtracku nalezneme poctu žánru spagetti westernů. Zazní známé melodie z Dva mezci pro sestru Sáru, The Hellbenders, nebo třeba komedie Terence Hilla a Buda SpenceraPravá a levá ruka ďábla. Zkrátka výborná kompilace. Rovněž v technické stránce je vidět preciznost a úcta k žánrovému materiálu. A nejsou to jenom prudké zoomy nebo záběry na přírodní scenérie. I přes všechny pocty italské produkci vypadá film stále velmi americky a vzdáleně od všech naračních atributů evropské tvorby. Jako třeba výše zmiňovaná Opravdová kuráž. Označení "spagetti western" pro Django Unchained tak v sobě nese těstovinu navíc. To jenom pro kategorické upřesnění, na kvalitu filmu to nemá žádný vliv. Co však má, je délka trvání. Tarantino se málokdy dostane pod 150 minut a ani zde neudělal výjimku. Díky hercům a silné scénáristické opoře na hluchá místa nedojde, přesto není hustota děje přímo úměrná jeho délce. Mít o hodinu méně, nic by se z příběhového hlediska nestalo. Ale zase bychom přišli o hodinu zábavné a kvalitní filmařiny.
Samuel L. Jackson je jako otrokář sám pěkný motherfucker.
Django Unchained rozhodně své diváky potěší. A to jak příznivce tvorby "magora z videopůjčovny", tak fanoušky koltů proklatě nízko u pasu, tak obyčejné kinematografické nadšence. Jamie Foxx je dalším v řadě drsných černošských "dynamitů", Leo DiCaprio konečně slizkým záporákem a Samuel L. Jackson opět přijde se zachmuřelým pohledem a několika "motherfuckery" k vyřčení. Nejvíc ovšem vládne Christoph Waltz se svými vyjadřovacími schopnostmi. O kvalitách filmu hovoří jak divácká, tak kritická obec, která jej nominovala na nejprestižnější cenu akademie v pěti kategoriích (vyjma režie). Jedná se po bijcích nacistů a Historkách z podsvětí o nejoceňovanější Tarantinův počin. A to ještě nejsou ceny rozdány. Nenechte si tak Djanga utéci. V chladném lednu se jedná o jednoho z nejžhavějších koní této sezóny.
0 komentářů:
Okomentovat