Django (1966) - 75%

Django

Uprostřed nehostinné krajiny bičuje parta banditů nebohou ženu. Naštěstí jde okolo náhodou muž v černém plášti a táhne za sebou rakev. A ačkoliv stojí proti přesile, hbitým tasením odpraví všech pět mužů a krásnou ženu Marii zachrání. Kdo je tento tajemný muž? Odvede Marii do nedalekého nevěstince a dozvídá se, že v okolí vládne major Jackson, který si krátí volný čas zabíjením bezbranných Mexičanů. Postaví se mu a celé jeho partě nebezpečných zabijáků? A kdo je tento tajemný muž? Je to Django. Nacházíme se v době vrcholné tvorby spaghetti westernů.

Dolarová trilogie Sergia Leoneho redefinovala v 60. letech celý žánr kovbojských filmů. Minimalistické děje, tajemný (anti)hrdina s přesnou muškou a spousta padlých. Za podpory hutných trumpetových soundtracků vznikala netradiční, ale později vážená díla. Žádné uhlazené scenérie, žádné velká romance, žádný dobrácký šerif typu Johna Wayna. Tahle prezentace divokého západu byla mnohem syrovější. A není divu, že upoutala pozornost nové generace diváků. A protože Eastwoodovský Blonďák nemohl účinkovat všude, museli tvůrci hledat alternativy pro dychtivé diváky jinde. A jedním z nich byl i Franco Nero jako pistolník Django.

Django a jeho netradiční zavazadlo.

O příběhu jako takovém není příliš co říct. Jednoduše, protože se tady žádná oscarová scénáristika neodehrává. Django přijde, prohodí pár hlášek, svýma modrýma očima se zadívá do kamery a odpráskne padouchy, co mu zkříží cestu. Na něčem se stavět ale musí, tak na scénu přichází mexická parta, vedená generálem Hugo Rodriguezem (José Bódalo), která by se ráda prostřílela zpátky do Mexica. Díky dávné známosti jim Django poradí nákup rotačních kulometů. Pochopitelně za zlato, ukradené z pevnosti mexické armády, kde právě obchoduje major Jackson (Eduardo Fajardo). Django se ale o zlato nechce moc dělit... Zkrátka zápletka dost divoká na to, aby mohla ospravedlnit i divoké přestřelky.

Major Jackson a jeho mexičany-nenávidící klan.

Django dnes už patří mezi legendy spagetti westernů. A jako čisté žánrovce mu není příliš co vytknout, neboť obsahuje vše, co má. Přesto se stále nelze zbavit dojmu, že vedle Hodného, zlého a ošlivého a jeho dvou "prequelů" hraje až druhou ligu. Zároveň linka s femme fatale Marií se zdá být až příliš vynucená. To ovšem nijak nebrání v maximálnímu požitku a vlivu na další díla. Postava Djanga se stala ikonou a objevila se v bezmála třiceti dalších filmech. Za nejznámější můžeme považovat Preparati la bara! (Ať žije Django!) s Terencem Hillem v hlavní roli. Modrooký blonďák za modrookého blonďáka, celkem adekvátní volba. Nicméně jediný skutečný sequel přišel až v roce 1987, kdy se do hlavní role vrátil Franco Nero. Jenomže to už byla zlatá éra westernů v tahu.

Say hello to my little friend!

Za snímkem stojí Sergio Corbucci, z jehož bohaté filmografie vám jistě nebudou cizí například buddy komedie Terence Hilla a Buda Spencera, jako Sudá a lichá nebo Kdo najde přítele, najde poklad. Dnes si z tohoto italského westernu nejlépe zapamatujeme cestovní kufr v podobě rakve a stejně tak nezapomenutelná je i titulní píseň. Django se zaslouženě zapsal do dějin kinematografie pro to, čím je. A inspiroval celou řadu dalších tvůrců, v neposlední řadě také Quentina Tarantina, který se rozhodl tuto postavu znovu vzkřísit i pro nové milénium. Jak se mu to podařilo se dozvíme co nevidět.

"You can clean up the mess, but don't touch my coffin"