Zombie fenomén, část 2.

V prvním tematickém článku jsme se seznámili s historií zombie žánru a jeho zakládajícími kameny. Oživlé mrtvoly byly definovány a všeobecně přijaté do portfolia hororových postav. Nyní přišel čas na experimenty. Každý ambicioznější tvůrce má snahu posunout hranici dál a zjistit, kolik se dá z dané tematiky vytěžit a kolik modifikací snese. Lze zachovat atmosféru s odebráním charakteristických prvků umrlců? A jak by fungoval jiný žánr s jejich přítomností? Na obdobné otázky hledali tvůrci celého světa odpovědi a výsledkem byla produkce mnoha experimentálních děl různého přijetí. Z tohoto dlouhého seznamu nyní vyberme ty nejznámější nebo nejpodivnější kousky, které stojí o vaši pozornost. Občas se může zdát, že fantazie scénáristů nezná mezí. Začíná druhá část tematického článku zombie fenoménu.

The Crazies (1973) - 55%

The Crazies

Před tím, než se George A. Romero oficiálně vrátil k zombie tematice a vytvořil kultovní Úsvit mrtvých, natočil The Crazies. Tento snímek úplně nespadá do zombie subžánru, ale splňuje některé jeho výrazné předpoklady. Nic netušící obyvatelstvo je opět konfrontováno s nebezpečnou hrozbou s lidskou tváří. Havarované letadlo poblíž městečka Evans City (opět v Pennsylvanii) neslo na palubě nebezpečnou látku "Trixie", která se dostala do místního systému vodovodů a nakazila většinu obyvatel. Hlavním symptomem nakažených je propuknutí nebezpečné duševní šílenosti. Infikovaní postupně ztrácejí složku rozumného uvažování a v určité fázi šílenství neváhají podpalovat své baráky a smrtelně napadat členy vlastní rodiny. Tedy v podstatě zombies se zbytky duše, která se ještě pere o nadvládu s jejich bezvládnými těly. Vypořádat se s těmito problémy přijela americká armáda a rozhodně se nehodlá brát servítky.

Příběh zabírá dvě dějové roviny - první se zabývá klasickým pohledem na nic netušící skupinu lidí, která se snaží vymanit z nebezpečné karantény. V tuto chvíli se seznamujeme s hlavními hrdiny. Vietnamskými veterány a současnými požárníky Davidem (Will McMillan) a Clankem (Harold Wayne Jones). Při jejich nebezpečné cestě za hranice perimetru karantény je doprovodí Davidova přítelkyně Judy (Lane Caroll). Podaří se jim bez úhony uniknout infikovaným i americké armádě? Aby nebyl pohled na tuto problematiku pouze jednorozměrný, druhá rovina sleduje průběh celé vojenské operace očima samotných velitelů. Rošáda vymytých (zelených) mozků může začít.

Fanděte hrdinům s takovými výrazy...

Rozbíhá se nekompromisní a krystalicky čistá Romerova sociální kritika, která je tak často zmiňována. Na paškál si v tomto případě bere malitaristickou mánii a její příkazovou hierarchii. Logické uvažování ustupuje nařízením z vyšších postů s tím, že "pěšáci" s plynovými maskami ani nemají zdání, proč mají dělat, co jim bylo nařízeno. Ale loajálně rozkazy přijímají a vykonávají. Na vrcholu této očišťovací akce stojí major Ryder (Harry Spillman), následně nahrazený plukovníkem Christopher Peckem (Lloyd Hollar), kteří se snaží celou mašinérii vhodně ukočírovat. Na vhodnost řešení celé operace mají ale vojáci, vědci a uvěznění civilisté rozdílné názory.

Námět je tak zajímavý, včetně kladených kritických otázek. Za jakou cenu je možné udržet národní bezpečnost a kolik obětí je možné tolerovat při fázi šetření? Jsou nadřízené rozkazy nedotknutelné i v případě, kdy by jejich porušení mohlo celé operaci prospět? Jsou veškerá opatření na místě a jak je možné rozpoznat nakažené jedince od těch zdravých, kteří se pouze zmítají v davovém chaosu zmatení? Tímto způsobem by mohla vzniknout poutavá kniha, při níž by si čtenář mohl klást obdobné otázky a zamýšlet se nad hledáním jejich odpovědí. Na filmovém plátně je vše v tomto konkrétním případě téměř ztraceno z důvodů nízké poutavosti vyprávění a přítomnosti mnoha postav, na kterých divákovi nezáleží.

Armáda plynových masek kosí infikované obyvatelstvo

Tento nešvar se týká hlavně skupinky civilistů na útěku. Jejich neznámí a toporní představitelé jednodušše nevzbuzují v divákovi žádné emoce a dělají z majoritní poloviny o přežití natahovanou a zbytečnou nudu. To alespoň armádní pohled na situaci je natočen poutavěji se zapamatovatelnými charaktery. Včetně doktora Elliota Wattse (Richard France), kterému je proces hledání protilátky komplikován nařízenou byrokracií. Sledování skupinky plynových masek a jejich řádění je možná chvilku zábavné, ale finální pocity zůstávají rozporuplné. Možná za to může zastarání díla, možná není Romero tak vynalézavý vypravěč. V každém případě je tento námětový potenciál infikován plíživou nudou a protilátka se do konce závěrečných titulků nenalezne.

The Crazies (2010) - 70%

Podivní

Remaky se tradičně neshledávají s příznivou odezvou, zvláště když se sahá na klasiky. Ale v případě Crazies? Proč ne. Možná, že modernější filmařský přístup dokáže se zajímavého námětu zábavnou podívanou. Když si celou látku vzal na starost Breck Eisner, očekávání klesala k nulovým hodnotám. Největším zářezem na pásku jeho kariéry byl do té doby pouze průšvih Sahara. První upoutávky ale byly celkem atmosferické a slibovali minimálně poměrně kvalitní horor. Horor? Předloha měla k tomuto označení dost daleko. Tady se bude nejspíše děj zásadně modifikovat.

Hlavní roli přebírá šerif David Dutton (Timothy Olyphant) amerického maloměsta Ogden Marsh, kde si lišky dávají dobrou noc. Ospalé náladě zapadákova má však přijít rázem brzký konec. Prvotní případy šílenosti některých spoluobčanů se začnou objevovat s narůstající frekvencí a analogickou rychlostí klesá bezpečnost pro nenakažené občany. Mezi ně patří i Davidova žena Judy (Ratha Mitchell) a zástupce Russel Clank (Joe Anderson). Rostoucí nepokoje neuklidní ani příjezd armády, která chaos ještě více rozvíří. Nacházíme se ale v 21. století a je potřeba přitvrdit. Počáteční fáze šílenosti přecházejí do nové, mnohem nebezpečnější úrovně a z infikovaných se stávají vraždící maniaci, kteří mají k zombies mnohem blíže, než v případě původně předlohy.

Modernější pojetí vypadá o poznání lépe

Modernější pojetí snímku jedině prospělo. Není kladen takový důraz na hodnocení společenského chování a to víc je zde důležitější budování napětí. Krom několika standardních lekaček se dočkáme poutavého dějového rámce, který skutečně vede od někud někam a postupně graduje. Na zásluhách se podílejí především kvalitní herci. Timothy Olyphant je velmi talentovaný herec, který akorát většinou jen nemá štěstí na projekty a Radha Mitchell se v roli (ne)ohrožené ženy osvědčila už například ve filmové adaptaci videoherního Silent Hillu. Jejich postavy rovněž nejsou odbytě napsaní a jejich uvažování / chování je v rámci žánru většinou celkem logické a uvěřitelné. Každého hororového fanouška potěší napínavé scény s dusnou atmosférou, k nimž tvůrce přistupoval s očividnou fanouškovskou láskou a fungují přesně tak, jak si nejspíš představoval. Přitom divák může odpustit jinak banální příběh o hledání bezpečného útočiště v nepřejícím prostředí.

Podivní mají blíže k nám známým zombies

Podivní jsou další z nevelké řady remaků, které dokázaly předčit svého předchůdce. Nostalgičtí fanoušci verze G.A.Romera mohou namítat, že se z filmu ztratilo sociální poselství o generalizovaně zdegenerované lidskosti a remake sází pouze na hororovou (a tím pádem neoriginální) stránku. Nutno ale dodat, že se Eisner nesnažil o žádné meta-podobenství a že se snažil "jen" naservírovat čistou žánrovku. A to se mu podařilo na výbornou. Především s přihlédnutím k faktu, kolik takových snímků každoročně vzniká v nejrůznějších produkcí. A že majoritní většina z nich skončí zaslouženě pouze na trhu digitálních nosičů, určení k nezájmu nebo zapomenutí. Podivní nespadají do této nezáviděníhodné kategorie. Mohou se pochlubit kvalitním obsazením, neúnavnou režií, vhodným soundtrackem a několika pomrknutími na svou předlohu. Která tyto body ve většině případů nesplňovala. Kdo má náladu na hollywoodský hororový thriller nového tisíciletí, Podivní patří k tomu lepšímu, co se za poslední roky urodilo.

Celý film zde.

Zombi 2 (1979) - 60%

Zombi 2

Zombi 2 patří mezi nejznámější klenoty zombie subžánru, přestože je jeho produkční historie možná zajímavější, než samotný obsah. Ale všechno popořadě. Jedná se o italský snímek, který si vzal na starosti Lucio Fulci. Pracuje na velmi standardní ploše - kráčející hladové mrtvoly touží po čerstvém mase, což se neslučuje s touhou po přežití vyděšené skupinky lidí. V té je přítomný i novinář Peter West (Ian McCulloch) a kapitánova dcera Anne Bowles (Tisa Farrow, sestra slavnější Mii). Příjemná je změna lokace z New Yorského přístaviště na exotické ostrovy Antily. Exteriéry jsou příjemnou obměnou klasických hororových lokací, jako jsou hřbitovy amerických maloměst a svým způsobem odkazují na první zombie filmy s voodoo tematikou.

Dále se odehrává klasický boj o přežití. Nejvýraznější složkou snímku jsou působivé masky neživých a značné množství krvavých gore scén. Právě tato vizualizace udělila Zombi 2 kultovní status. Nacházíme se přeci jenom na konci 70. let, kdy byl tento žánr stále ještě v plenkách. Superlativa se ale nedají použít ke všem aspektům filmové tvorby. Na první pohled je znát, že rozpočet nebyl jeden z nejštědřejších a produkční hodnota je poměrně laciná. O hereckých výkonech nemůže být ani řeč a místo sympatických postav dostáváme jen maso určené na porážku. Nehledě na skutečnost únavně dlouhých dialogů. S odstupem času můžeme toto Fulciho dílo oslavovat z hlediska historické hodnoty a užít si celkové přepálenosti. Kde jinde uvidíme souboj zombie se žralokem. Přestože se nejedná o žádné převratné veledílo,  kvůli scénám jako je tato se vyplatí dát snímku šanci.

Legendární scéna souboje zombie vs. žralok. Kdo vyhraje?

A teď k onomu matoucímu názvu. Zombi 2? A kam se podělo Zombi (1)? Věc se má následovně. Romerův Úsvit mrtvých (Dawn of the Dead) byl v Itálii uveden pod pozměněným názvem Zombi. Když Lucio Fulci vytvářel svůj vlastní film, neváhal jej nazvat neoficiálním sequelem Romerovy klasiky, ačkoliv s ní nemá nic společného. Když se jeho dílo dostalo zpátky do Ameriky, byla by číslovka za názvem matoucí, tak jí tamější distributoři jednoduše odmazali. Do kin tak přišel film pod jednoduchým názvem Zombie. To ovšem ještě nikdo netušil, že na Fulciho film naváže řada čtyř sequelů, pro italské publikum jednoduše číslováno od Zombi 3 po Zombi 6. Pro masivní americké publikum by logicky zůstala tato řada vždy snížená o jednu číslovku, což by bylo více a více matoucí. S příchodem Zombi 3 už číslování zůstává stejné pro oba trhy. Přesně tak, v amerických videopůjčovnách tak nenalezneme film z této série s názvem "Zombie 2". Tento zmatek podpořil ještě britský trh, který přejmenoval Zombi 2 na Zombie Flesh Eaters. Zombie 3 pak Zombie Flesh Eaters 2 a tak dále. Nehledě na rozdílné názvy ze všech koutů světa, sledovat správnou chronologickou řadu této série je zážitek sám o sobě.

Celý film zde.

Dead & Buried (1981) - 65%

Mrtví a pohřbení

Míchání žánrů hororu a kriminálky tu bylo odnepaměti. Zakomponování oživlých umrlců do tohoto mixu je už poměrně raritní záležitost. Výsledkem je hororový zombie-thriller kriminálka z počátku 80. let - Mrtví a pohřbení. V hladní úloze stojí šerif přímořského amerického městečka Potters Bluff Dan Gillis (James Farentino). Ospalé maloměsto vzbudí z letargie až série brutálních vražd, kterých se dočkají náhodní turisté. Jediný, kdo má z těchto událostí morbidní radost, je "posmrtný restauratér" William G. Dobbs (Jack Albertson). Majitel márnice se totiž živí zvelebováním smrtí zohyzdnělých těl tak, aby na svojí poslední cestě vypadali pěkně a spokojeně. Dan tuto radost nesdílí a úpěnlivě pátrá po zdroji tohoto náhlého řádění. V okamžiku, kdy se stane očitým svědkem útěku sraženého chodce, začne zvěstovat cosi velmi podivného. Je možné, aby byli mrtví přivedeni zpět k životu? A proč se jeho žena Janet (Melody Anderson) začne najednou věnovat studiu čarodějnictví?

Depresivní atmosféra funguje od samého počátku dobře, stejně tak i mysteriozní opar. Ale díky poměrně lacinému vzezření (přestože na tricích se podílel legendární Stan Winston, tvůrce masek a vizuálních efektů k filmům jako Terminátor, Predátor, Jurský park a mnohým dalším) a obsazení relativně neznámými herci film vypadá jako epizoda z televizního seriálu typu Příběhy ze záhrobí nebo Twilight Zone. On ostatně i dějový rámec se svým překvapivým vyústěním odpovídá tomuto typu seriálů. Zajímavým bonusem je herecké cameo hororové ikony Roberta Englunda, tři roky před jeho proslavením ve slavné sáze Nočních můr v Elm Street.

Oční operace. Au.

Samotní nemrtví se doznali velké změny. Tentokrát jsou téměř nerozeznatelní od živých lidí a chovají se zcela přirozeně. Žádná touha po mase, žádné nakažení kousnutím, žádné bezmyšlenkovité schránky v nevábné skořápce. Jak potom může Dan rozeznat, kdo stojí na jaké straně smrtící bariéry? Proč se rozmohla vlna náhlých násilných vražd a kdo za ní stojí? Samé otázky a tak málo odpovědí. Závěrečný twist pak předběhl o několik dekád své následovníky a je ve výčtu těch nejpřekvapivějších nelítostně opomíjen. Pokud holdujete mysteriózním epizodám s nádechem tajemna výše jmenovaných seriálů (a dalších, jako Krajní meze nebo Neuvěřitelné příběhy), nebudete touto celovečerní stopáží zklamáni. To ovšem znamená, že i poloviční zkrácení by mělo stejný závěrečný efekt a děj se tak zbytečně utápí v balastu na první pohled nepotřebných scén. V žádném případě pak nelze očekávat klasický zombie film, i přesto, že nebožtíci si zde opět radostně pochodují po povrchu zemském.

Dellamorte Dellamore (1994) - 70%

Dellamorte Dellamore

Vracíme se ještě jednou na půdu italské filmové tvorby. Tentokrát trochu jinak. Vlastně hodně jinak. Francesco Dellamorte (Rupert Everett) je správcem hřbitova a jeho pomocníkem je mentálně zaostalý a nemluvný Gnaghi (François Hadji-Lazaro). Rutinní práce na hřbitově je stěžována oživováním pohřbených, se kterými se pak tato zvláštní dvojice musí vypořádávat. To ovšem není to hlavní. S tímto problémem jsou hrdinové dávno seznámení a berou ho jako každodenní součást své práce. Proto jsme už v prvních minutách filmu svědky "ležérního" sestřelení hladové zombie. Hlavní příběh se odehraje s příchodem překrásné vdovy (Anna Falchi) na pohřeb svého manžela. Bez dlouhého přemlouvání se nechá svést Francescem na prohlídku hrobky (motýli už nejspíše v 90. letech v Itálii nelákali) a krátce nato mají sex na manželově hrobce. A to jsme stále na začátku snímku.

Do už tak bizarní černé tragikomedie je navlečena linie s platonickým zamilováním Gnaghiho do starostovy dcery, kterou může naplno projevit po jejím nešťastném skonu. Díky hřbitovu, kde mrtví ožívají, konečně může projevit svou náklonnost k utržené hlavě vlepené do rozbitého televizoru. A to ještě nepadla řeč na zjevení smrtky, Francescovu impotenci, pohřbívání mladíka i s motorkou (= následný zombie motorkář) a spoustu dalších neuvěřitelně bizarních nápadů.

Francesco je rozervaný a zamilovaný mladík. A impotent.

Dellamorte Dellamore (pro americké publikum je film známý pod názvem Cementery Man, původní italský název pak odkazuje na slovní hříčku "smrt lásky") rozhodně není klasickým zástupcem zombie žánru. On není ani klasickým zástupcem obecně hororového žánru, nýbrž kombinací dramatické tragikomedie. Takových vznikala celá řada, jenom tato unikátní stylizace Michele Soaviho kombinuje všechny prvky tak neuvěřitelným tempem, že zůstává rozum stát. Originální a šílené scény jsou prokládány hláškami, které by se daly tesat do (náhrobního) kamene, to celé v hávu levné italské produkce. Jakkoliv je námět výstřední, není film zase tak zábavný, jako Návrat oživlé smrti, ani tak krvavý jako Braindead. Rozhodně ale patří k těm nejzajímavějším pokusům se zombie tematikou, na kterou jen tak nezapomenete.

Celý film zde.

28 Days Later (2002) - 80%

28 dní poté

Britové mají svůj specifický a snadno rozpoznatelný přístup ke kinematografii. Zpracované téma apokalyptického thrilleru je tak rovněž v lecčem ryze "ostrovní". Přenašeči viru jsou v tomto případě vzteklinou nakažené opice. Přenos nákazy způsobuje náhlý vzrůst agresivity. "Nemrtví" tak nejsou plahočivými mrtvolami, ale sprintujícími agresivními predátory. Než se s nimi ale blíže seznámíme, čeká nás procházka impozantně vylidněnými lokacemi londýnskými ulicemi. Na tu se vydává Jim (Cillian Murphy), který se probudil po autonehodě v prázdné nemocnici. Brzy nato se dá dohromady se skupinkou přeživších a společně se vydají na cestu s nadějí nalézt bezpečné útočiště na vojenské základně. Ale co když jsou vystresovaní vojáci větší hrozbou, než armáda mrtvol?

Nápad konfliktu nebezpečné hordy a prohnanosti lidských vlastností s vyeliminovanými základními emocemi dá vzpomenout na filmy největší slávy George A. Romera, s vojenskou tematikou pak jmenovitě Den mrtvých. Zatímco ten se postupem času může zdát vypadat jako béčkový videovýplach, vzezření sychravé Anglie je díky citlivému filmařskému cítění Dannyho Boylea atmosferické velkofilmového formátu. Hudební stránka rovněž nezůstává pozadu a kromě vhodného výběru podpůrných skladeb je silnou stránkou snímku zkomponovaná hudba Johna Murphyho. Na tento subžánr poměrně nezvyklá audiovizuální kvalita v kombinaci s kvalitními britskými herci (Brendan Gleeson, Naomie Harris) vytváří nevšední zážitek, který není svému hororovému žánru nic dlužen. Příjemný je i kontrast mezi nepříznivými a nebezpečí zvěstujícími okamžiky a chvilkami uvolnění z možnosti zcela svobodného rozhodování ve volném světě ("nákup" zásob v obchodu má být pouze krátkým okamžikem uvolnění napětí hrdinů, žádná forma sociální studie jako původní Úsvit mrtvých).

Jim v prapodivně vylidněném Londýně.

Anglie se z diváckého pohledu poprala se zombiemi (kteří vlastně nejsou klasičtí živí-mrtví) bravurně a nepřinesla nám jen další horor plný žánrových klišé. Příběh je dostatečně temný, chvílemi až melancholický, a nám jako středoevropanům bližší. Nebezpečí nepociťujeme pouze zprostředkovaně, jako v případě amerických velkoměst nebo plání středozápadu, ale anglické lokace jsou našemu geologicko-kulturnímu zázemí přeci jen bližší. Stejně jako tvorba britského rodáka Danny Boylea. Ten přeci jenom světu představil svou dynamičtější verzi apokalypsy a náhlou ztrátu lidskosti o dva roky dříve, než vznikl revoluční remake Úsvitu mrtvých od Zacka Snydera.

28 Weeks Later (2007) - 50%

28 týdnů poté

Na námět divácky i kriticky úspěšného 28 dní poté vznikl pod taktovkou španělského tvůrce Juana Carlose Fresnadilla sequel 28 týdnů poté. Jak název napovídá, příběh se tentokrát odehrává půl roku od prvotního výskytu nákazy. Anglie se postupně vzpamatovává a vypořádává se se zbytky hrozby. Na dříve zpustošených místech vznikají improvizované tábory pod přísným doktorsko-vojenským dohledem a proces restrukturalizace se zdá mít optimistický vývoj. Jenomže stačí jeden nakažený a obranný systém zažije zatěžkávací zkoušku v rozsahu, na který není zcela připraven.

Děj se tentokrát točí kolem Donovy (Robert Carlyle) rodiny, v jejíchž žilách možná koluje odpověď na zákeřný vir. Ta se po separované době propuklé epidemie dá znovu dohromady a pokouší se začít obnovit svůj život v bezpečné části Londýna. Téma rodinných hodnot je v survival žánru ošemetné, ale neduhy jsou někde jinde. Zásadní problém totiž tkví v hlavních představitelích. Robert Carlyle má sice největší herecký potenciál, ale jeho působnost je značně scénáristicky osekaná. Velmi nešťastnou volbou bylo obsazení do středobodu příběhu dvě frackovité děti. Andy (Mackintosh Muggleton) a Tammy (Imogen Poots) nerespektují přísná nařízení zákazu vstupu do "nevyčistěných" oblastí a vystavují tak zbytečně (nejenom) svého otce nebezpečí. Jsou to charaktery, které zkrátka lezou na nervy. Omlouvat jejich činy věkem není na místě, stačí si vzpomenout na Carla v seriálu The Walking Dead. Stejný případ. Příště zakusovat tyto postavy co nejdříve.

Don a běh jeho života. Zároveň nejsilnější scéna filmu.

Protože i samotní tvůrci chápali, že samotná děcka nemohou zůstat uprostřed nastalého chaosu bez obrany, přišoupli k nim další podpůrné postavy. Vědátorku Scarlet (Rose Byrne) a odstřelovače Doylea (Jeremy Renner). Opět je smutným pravidlem, že zajímavější herec (Renner) získá menší podíl nabídnutého prostoru. Ne, že by se na Byrne příjemně nedívalo, jen se spíše hodí do filmů jako Ženy sobě, než do akčních rolí. 28 dní poté se mohlo pochlubit zvučnějšími jmény, uvěřitelnějšími charaktery a budovanou náladou. Jeho následovník sahá do repertoáru málo známých (= levnějších) herců - úspěšná léta Jeremy Rennera měla přijít až o pár let později - ale především přednáší oproti předchůdci sterilní atmosféru bez jakékoliv hloubky.

Přitom úvodní scéna dost slibovala. Klaustrofobní prostory s několika přeživšími a jejich strach z napadení nakaženými vystřídá náhlá a dynamická akce, podpořená tíživými tóny Johna Murphyho. Kdyby se na podobné vlně nesl celý snímek, bylo by to rozhodně mnohem zajímavější. Atmosfericky někde jinde, ale každý to nemá v ruce tak, jak Danny Boyle. Takhle je výsledkem jen nepřehledná patlanice s postavami k naštvání. Pár světlejších okamžiků se najde ("zombies" a helikoptéra), jinak se jedná o velmi průměrný film, využívající úspěšného jména. Doufejme, že připravovaný 28 Months Later bude o něco lepší.

Pontypool (2008) - 50%

Pontypool

Pontypool se rozhodl nahlédnout na zombie horor ze zcela jiné perspektivy a nabídnout divákovi nový náhled na způsob šíření viru. Zajímavý námět je ale pohřbívaný podivnou režií a mnoha popsanými štosy scénáře. Původní myšlenka byla téměř až "nezávisle" jednoduchá. Nastávající podivné nepokoje divně se chovajících lidí nesledujeme vlastníma očima, ale tlumočí nám je hlasatel DJ Grant Mazzy (Stephen McHattie) lokální rádiové stanice městečka Pontypool. Krom něj je ve stanici přítomná ještě produkční Sydney Briar (Lisa Houle) a asistentka Laurel-Ann Drummond (Georgina Reilly). A v průběhu celého filmu prakticky téměř kompletní sestava.

O rostoucích nepokojích a nebezpečnosti situace se dozvídáme pouze prostřednictvím telefonátů. To by bylo fajn, ze strachu z neznáma bez hlasitého ukazování primárních hrozeb lze často vytěžit mnohem více, než z prvoplánových krvavých lázní (Věc, Znamení bez posledního aktu). Spolu s hrdiny můžeme zažít obdobné pocity naivních posluchačů původní rozhlasové hry Válka světů. Poslouchat vyděšené komentáře a nemít možnost ověření si hodnověrnosti informací. Je to skutečně tak strašné, jak je nám popisováno? Jak nepokoje vznikly, co je vyvolalo a co bude jejich implikací? Mnohé otázky se rojí v hlavách rozhlasových hlasatelů a v divákových stejně tak.

Z téhle radiové stanice vám uši krvácet nebudou.

Pro ty, kteří očekávají zombie hody podle všech nepsaných pravidel, film určený není. Samotní infikovaní jsou v celém filmu vidět asi dohromady pět minut. Ale co pro ty ostatní, s otevřenou myslí a ochotou akceptovat nové náhledy na provařenou látku? Ti mohou být zpočátku nadšeni z neotřelého nápadu (a stejně neotřelého vyústění), leč je tato myšlenka utopena v hromadě monologů a dialogů, které často nemají ani hlavu ani patu. Bizarní meta průpovídky balancují na hranici artovosti a podpůrná karikaturní postava herecky toporného doktora s německými kořeny situaci rozhodně nevylepšuje. Situaci se snaží zachránit  Stephen McHattie, vlastník velmi charismatického hlasu, který by byla radost poslouchat o nekonečných chladných zimních večerech. Problém spočívá ve scénáři, který dělá z ostatních postav hlupáky. A zde vykreslení nakažení navíc nevzbuzují přílišný respekt.

"Kill" now means "Kiss"

Celý snímek je zvláštním myšmašem survival hororu, artem o mezilidských vztazích v mrazivé maloměstské díře se zvláštními karikaturními figurkami. Přitom stačilo tak málo. "Sledovat" rostoucí nepokoje prostřednictvím pouhých reproduktorů, přijímání telefonátů šlo natočit jednodušeji, bez nuceného vtloukání nové hypotézy o šířícím se viru. Případně by nebylo na škodu tuto myšlenku přednést ve srozumitelnější formě s vypravěčskou lehkostí. Ta bohužel režiséru Bruce McDonaldovi schází. Plusové body zůstávají alespoň na odvaze nahlédnutí pod pokličku zombie tematiky zase z jiného úhlu.

Celý film zde.

[REC] (2007) - 75%

REC

George A. Romero ukázal, že se zombie žánr dá zkombinovat i s fenoménem found-footage "dokumentárního" stylu, jak předvedl v Deníku mrtvých. Nápad jistě zajímavý, látka však páchla mírnou zatuchlinou a vznikl veskrze průměrný film bez gradace se zapomenutíhodnými charaktery. Přesto nad tímto nápadem tvůrci nezlomili hůl a s angažováním španělké školy vytvořili dynamické dílo, které neselhává ve své podstatě, formě ani obsahu. Vznikl [REC].

Měla to být pouhá reportáž ze zákulisí života barcelonské hasičské jednotky. Roztomilá reportérka Ángela (Manuela Velasco) provádí své diváky napříč celou stanicí a doufá, že se jí podaří natočit i nějaký ten výjezd. Její přání je vyslyšeno a brzy se s partou neohrožených hasičů a kamerou za zády vydává k vytoužené akci. Nikdo však nemá ani tušení, jaké peklo je má v prostorách jednoho činžovního domu potkat. Jak lze předpokládat, mezi jeho nájemníky začala řádit podivná infekce. Nikdo netuší o co se jedná a jak se celá situace bude vyvíjet. Situaci neulehčí ani ozbrojené komando, které izoluje jakékoliv informace a nepovolí vstup ani výstup z uzavřené budovy. Naši hrdinové jsou v pasti. Smrtelné pasti.

Nudící se Ángela ještě netuší, co ji čeká.

Španělská hororvá vlna v posledních letech válcuje hollywoodskou produkci. Neotřelá atmosféra dostává i diváky, kteří se přeci jenom mohli klasických hororů přesytit. Přitom REC není zase tak inovativním dílem a pouze využívá již osvědčené postupy. Found footage žánr svůj pomyslný vrchol zažil se Záhadou Blair Witch a marné pokusy o reminiscenci se jen snažily svézt na populární vlně. Po prvotním pokusu POV hrůzy už diváci věděli co očekávat a přišel čas na stěžování. Tento polodokumentární styl má dvě opačná úskalí. Snaha o realismus je paradoxně ukrajována kameramanem, který natáčí vše  za všech okolností. Samozřejmě, aby divák něco viděl, ale stát opodál a zběsile zoomovat na vražděné kamarády je přinejmenším zvláštní. Druhou stranou mince je roztřesenost záběrů. Mnohdy by bylo lepší kameru stabilizovat a pořádně nasnímat scénu s přehledem. Jinak je až 40% scén zmatených, nepřehledných a divákovi jdou oči šejdrem.

Chaos propukne záhy

Tvůrci tohoto španělského hororu Jaume Balagueró a Paco Plaza si jsou těchto nešvarů vědomi a i když se jich nemohou plně vyhnout, snažili se jejich negativní dopad eliminovat. Neustálé natáčení je podporováno senzacechtivým dvoučlenným televizním štábem a prokládáno rozhovory s jednotlivými členy uvězněného domu. Kamera zůstává poměrně v klidu a zachycuje vše potřebné bez zbytečných trhanců. To jest formální stránka. Obsahová stránka na plné čáře vyhrává se sílícím dějovým obloukem a příjemným obsazením. Ángela nespadne do škatulkované pozice hysterického vříštidla, ani do přetransformované akční hrdinky. Je to zkrátka postava z masa a kostí, na kterou je radost se dívat. Naštěstí je na obrazovce po většinu děje. Ani ostatní postavy nezůstávají upozaděné a mají co přinést. Díky komorním prostorám vynikají právě jednotlivé charaktery, na kterých lze stavit dílčí zápletky.

Night Vision

REC byl zkrátka příjemný překvapením. Fungovaly všechny prvky napětí a po čase vznikl opět zajímavý horor. Oživlí mrtví byli důsledkem něčeho jiného, než na co jsme v tomto subžánru zvyklí, ale podrobnosti se máme dozvědět až s příchodem chystaného sequelu. Film překvapil i zahraniční producenty, kteří automaticky po vlně kladných ohlasů začali pracovat na americké předělávce. Vznikla Karanténa a ačkoliv se snažila přesně kopírovat postupy Balagueróa a Plaza, nepodařilo se zkopírovat dusnou atmosféru a celkovou lehkost španělské verze.

Celý film zde (CZ dabing).

[REC] 2 (2009) - 65%

REC 2

Po dvou letech vzniklo očekávané pokračování. Označení "pokračování" je zcela na místě, neboť navrátivší tvůrci navázali přesně na moment, kterým předchozí díl skončil. Tento tah je atraktivní, neboť umožňuje plynulé spojení obou filmů do jednoho fungujícího celku. Vracíme se opět do známých prostor, tentokrát je budeme sledovat z pohledu speciálního komanda, které má za úkol vyčistit izolovaný dům a posbírat vzorky krve. Ve svých řadách mají i Dr. Owense (Jonathan D. Mellor), jehož primárním úkolem nalézt vzorek krve dívky Madeiros. Posléze se ukáže, že se jedná o kněze poslaného samotným Vatikánem k zachránění celé situace prostřednictvím krucifixu a citací z bible. Ano, nám představení "zombies" jsou v tomto případě ďáblem posedlá těla a pouze z krve první oběti lze vytvořit protilátku a vymýtit hrozbu z povrchu zemského.

Provalením této informace se ze zombie žánru stává spíše dílo o exorcismu. To samo o sobě není převratným zlomem (náznaky se objevovaly už v předchozím filmu a tvůrci s tímto přerodem počítali), ale jeho důsledkem je snížení napětí z klaustrofobního strachu z neznámé hrozby. Jejím pojmenováním už máme hrubou představu o rozsahu nebezpečí a možnostem jeho zlomením. Mýtická aura je nahrazena tematikou inklinující k náboženským motivům a prvotní "wow efekt" ztrácí na své působnosti. Co zůstává stejné silné je přítomný element strachu. Vrací se nezlikvidovaní a krvelační infikovaní / posedlí a tíživé prostory úzkých chodeb a malých bytů dělají svou práci. Nemožnost útěku a dobrovolné vrhání se do těch nejnepříjemnějších zákoutí činžovního domu spolehlivě stimuluje divákovu produkci adrenalinu.

Dr. Owens přebírá iniciativu

Plynulost vyprávění poněkud narušuje rozdělení příběhu na dvě roviny. První z nich se zabývá již zmíněným komandem, druhá se pak odvíjí paralelně s ní a sleduje skupinu dětí, které se dostanou do nebezpečné oblasti domu. Tato forma byla nejspíše zvolena především z toho důvodu, abychom mohli sledovat události z více úhlů utvořit si kompletní obrázek o nezáviděníhodné situaci. Skutečnost, že se jedná prakticky již o třetí skupinku s videokamerou a touhou natáčet veškeré dění, je poněkud už přitažená za vlasy, ale dopomáhá tvořit žádanou atmosféru. Není snad třeba dodávat, že první polovina je zajímavější, než sledování hysterických děcek. Po filmové stránce je všechno naštěstí úhledně provázáno a potěší i návrat některých postav z předchozího filmu. Jako celek funguje tento dvou-snímek bez problémů, jako samostatný díl ztrácí REC 2 pár bodů za ztrátu počátečního nadšení, strachu z neznáma a méně zajímavého obsazení. Přesto stále jeden z nejlepších kusů evropské hororové scény.

Opět se bude bojovat i s vlastními řadami

Na americké půdě mezitím vznikla Karanténa 2. Ta ale šla svoji vlastní cestou a se španělskou sérií už má společného máloco. Příběh volně navázal na předchozí remake, přesunul lokace na letiště, vyměnil ruční kameru za filmařskou a především budoval odlišnou mytologii. Výsledkem je průměrný a neinovativní horor, který alespoň již neparazituje na budované silné značce. Paradoxně o to více funguje samostatně a ačkoliv diváka nemá čím nadchnout, alespoň ho neunudí k smrti.

[REC] 3: Génesis (2012) - 60%

REC 3

REC 3 má na starosti z původně tvůrčího dua pouze Paco Plaza a celkem dost klame svým názvem. Nakažení vykazují stejné symptomy, jako v případě předchozích snímků, ale zde veškerá spojitost končí. Dost zásadních změn se dočkala jak forma, tak obsah. Bez zjevné spojitosti najednou sledujeme rozdílnou skupinu lidí oslavující vstup mladého páru do svazku manželského. Tísnivé prostory hotelových pokojů vystřídal jakýsi zámeček a odvážné hasiče neškodní svatebčané. Zkáza se ovšem začne záhy šířit nezvladatelnou rychlostí. Nejpatrnějšího odklonu od poznávacích znamení série je přechod ze záběrů pořízených "autentickou" ruční kamerou na kameru zcela filmovou. Výhoda, nevýhoda? Jak se to vezme.

Když už sledujeme film s "REC" ve svém názvu, patrně očekáváme něco zcela odlišného, než čeho se nám dostane. V tomto případě jsou na místě stížnosti a nespokojené úšklebky. Ale když už sledujeme "jiný" film, proč se na něj nepodívat z pohledu klasických filmařů, přehledné kamery a poctivého střihu. Pak ovšem není problém ve změněné formě, ale v použitém názvu téhle klasické zombie zabíjačky. Když se přeneseme přes tyto počáteční problémy se zařazením, můžeme řešit samotný obsah filmu. Nepřekvapivě jsou hlavními hrdiny novomanželé. Ti se musí s cílem přežití vypořádat se svou nakaženou rodinou a najít k sobě opět cestu po nedobrovolném rozdělení.

Takhle si svatební den nejspíše nepředstavovali

Od tohoto momentu nelze film brát vážně, neboť je snadno předvídatelný a v rámci španělské zombie-ságy i zbytečný. Při naladění se na správnou vlnu béčkového výplachu však skrývá celou řadu přehnaných a zábavných scén. Kněz útočící na posedlé s tágem, novomanžel Koldo (Diego Martín) v rytířském brnění, novomanželka Clara (Leticia Dolera) s motorovou pilou v ruce... To vše se nachází za nedefinovaný přijatelný rámec, ale přesto tato černohumorná složka scén dobře funguje. Pryč je ona snaha o autentičnost a tíživý strach. Místo toho dostáváme brutální žánrovku s prvky přepálených scén, které bychom v této sérii pravděpodobně nečekaly. Jako oddechová zábava to překvapivě funguje, ačkoliv jsou všeobecná hodnocení nízká. Film je sice tuctový a plný předvídatelných klišé, ale s nízkými očekáváními není těch 80 minut vražednými.

Dead Snow (2009) - 65%

Mrtvý sníh

Už víme, že zombie apokalypsa má charakteristické postupy, které fungují i bez vyslovené přítomnosti přesně definovaných vlastností hnilobných těl přivedených opět k životu. Jejich roli může zastupovat celá řada substitutů s rozdílnými cíli. Pro navázání osamělé atmosféry nebezpečného apokalyptického světa a postupnou ztrátu lidských hodnot stačí pouze variovat symptomy nakažení. Roli chodících mrtvol snadno převezme vir modifikované vztekliny (28 dní poté), posednutí ďáblem (REC) nebo smyslů zbavení pomatenci (Crazies). Pokud chceme žonglovat s různými žánry, mohou se nemrtví vyhýbat žánrovým klišé (Mrtví a pohřbení). Primárně hororoví tvůrci využívají nemrtvé nejčastěji k (mnohdy velmi laciným) vyvražďovačkám a ti chytřejší jsou si tohoto trendu vědomi - nebojí se přejít hranici a do prostředí krvavých lázní přinášejí nový faktor: černý humor. A na této hranici leží i norský film Mrtvý sníh.

Parta přátel vyráží do hor, užít si nespoutané zábavy v zasněžené chatce uprostřed nekonečných hor. Oblíbená lokace slasherů opuštěného místa je okořeněna dlouhými zasněženými pláněmi severního Norska, které dodávají snímku doslovně mrazivou atmosféru. Studenti medicíny nebudou čelit jen tak ledajaké hrozbě. Postaví se proti nim totiž celá armáda oživlé nacistické armády, která chce zpět svůj prokletý poklad. Přesně tak. Zombie nacisté.

Zombie Nazis

S takovýmto námětem je předem jasné, že se snímek nemůže brát příliš vážně. Bohužel se o to v první třetině - až polovině - snaží. První mrtvolné vlaštovky nenabízí nic nového, co bychom už stokrát neviděli někde jinde. Zásadní zlom nastává s nástupem zombie nacistů v plné kráse. Od té chvíle začínají krvavé žně s lehkými útoky na divákovu bránici. Film konečně začíná dokazovat svou přiznanou inspiraci sérií Evil Dead (především jejím druhým dílem) a dovádí jednotlivé scény do absurdních rovin. Nepochybným plusem jsou samotní představitelé studentů v nesnázi. Sice na první pohled vypadají jako předvídatelné maso na porážku, které se snaží svůj brzký odchod na věčnost maskovat citací známých klišé (kterých se napůl vyvarovávají a napůl jim stejně podlehnou), ale minimálně polovina postav se nechová jako žánroví idioti. Respektive jsou sympatičtější než většina teenagerů z běžných slasherů.

Čas kosení několika nemrtvých nacistů

Příběhu dodává na dynamičnosti i paralelní sledování několika linií. Zatímco jedna z nich se odehrává obligádně v obklopené chatě, v jiné sledujeme zábavný pěstní souboj osamělého studenta s partou nemrtvých nacistů, ve kterém pomalu není jasné, kdo chce koho pokousat. Evil Dead ze snímku přímo křičí ve scéně, kdy dojde na přístřešek dílny s potenciálními zbraněmi - včetně motorové pily. Scéna hromadného kosení nemrtvé armády je potom zlatým hřebem celého filmu.

Heil zombie!

Ačkoliv jsou však citace úspěšné Raimiho trilogie poctivé, svému vzoru se režisér Tommy Wirkola nevyrovná. Snímek pořád trpí několika zásadními scénáristickými nedostatky a žánrovou nevyrovnaností. Kult se z Mrtvého sněhu bohužel nestane, avšak severští tvůrci dokáží do svých filmů přidat nezaměnitelnou atmosféru, kterou je třeba docenit (obdobným příkladem je Lovec trolů). S přihlédnutím k několika zábavným scénám je výsledek uspokojivější, než předpovídají průměrná hodnocení. Dejte tomu snímku šanci, v dobré náladě se jedná o poctivou zábavu.

Celý film zde.

Mrtvý sníh je rovněž oslím můstkem k poslednímu - zatuchlinou-páchnoucímu - tematickému článku. V poslední části zombie trilogie zaměříme pozornost na černočerné komedie a četné úspěšné parodie. Zlehčená tematika tak bude konečně určena širšímu diváckému spektru, neb komedie mají přeci jenom globálně širší potenciál úspěchu. A konečně dojde i na mozkyyyyyy.