Zombies, oživlé mrtvoly, nemrtví, chodci... Jakkoliv je nazveme, je jasné, o kom je řeč. Ale co o nich vlastně víme? Že tato smyslů zbavená hnilobná těla ve všech fázích rozkladu touží po čerstvém mase nenakažených jedinců, nejlépe jejich mozku. Jejich pokousání má fatální důsledky a oběť se během krátké chvíle stane jednou z nich. Ale je tato definice zcela správná? Kdy a jak se z těchto tvorů stal populární fenomén? Pojďme si společně projít historii tohoto specifického odvětví a poodhalit, zda se pod tlející fasádou náhodou neskrývá něco více.
Příčiny zombie apokalypsy mohou být mnohé. Toxiny, jedy, chemické nebo biologické zbraně, radiace, vliv mimozemských sil... Většinou ale nejsou známé a tato záhada vytváří onen opar tajemna a nebezpečí z neznáma s nejasnou budoucností. Původní termín však vychází z kultu voodoo, kdy "zombi" představuje čarodějnictvím zotročenou osobu bez vlastní vůle. Nástup moderního pojetí zombie přichází s rokem 1968 odkdy začal postupně evolvovat až do dnešních všeobecně přijímaných definic. Takto určené postavy s sebou přinášejí celou řadu žánrových klišé, spojených s typologicky charakteristickým rozložením přeživších a jejich postupným odpadáváním. Jakkoliv se to může zdát banální a předvídatelné, tento specifický subžánr se rychle uchytil a postava chodící mrtvoly zaujala pozici vedle klasických hororových postav s delší historií, jako je hrabě Dracula nebo doktor Frankenstein a jeho monstrum.
"They're coming to get you, Barbara"
Důvod masové obliby (ha!) tkví ale v něčem jiném, než v pouhém řáděním vraždících loutek. Zombie subžánr se ukázal být účinným nástrojem lidské studie. Předně - nebezpeční tvorové nejsou nadpřirozenými postavami, nýbrž lidmi bez duší. Hrdinové se pravidelně setkávají s konfrontací s rodinnými příslušníky všech věků, přáteli a sousedy. Situace "zabij nebo budeš zabit" vstupují do vyšší fáze složitosti rozhodování a následného impaktu na postavu i diváky. Krom tohoto psychologického nátlaku přicházejí ambicioznější tvůrci i s metaforami zkaženosti současného člověka, sociální kritikou a odolností soudržnosti moderní komunity. Svou váhu má i nové pojetí svobody v (post)apokalyptickém světě. Skupinkám přeživších je dovoleno víceméně cokoliv v rámci přežívání a dříve živá města se mění na jedno obrovské, byť nebezpečné, hřiště.
Krom filmového plátna, videoher nebo stránek knih si tato tematika nalezla prostor i v odvětví hudebního průmyslu. Povědomý název nese známá anglická kapela ze 60. let The Zombies, oficiálně se nechal přejmenovat metalista a filmový režisér Rob Zombie, nebo celosvětové známá píseň od The Cranberries - Zombie. Rozhodující vliv na celou popkulturou má ale na svědomí král popu - Michael Jackson. Během natáčení jednoho ze svých filmových videoklipů zaměřil pozornost na nebožtíky vstávajících z hrobů a jejich hrůzostrašné vzezření (masky byly skutečně strašidelné, inu, také se nacházíme v roce 1983) zkombinoval s legendární taneční choreografií. Vznikl tak "videoklip" Thriller, pod kterým se režijně podepsal John Landis, tvůrce komedií jako Blues Brothers, Špioni jako my nebo Cesta do Ameriky. Právě Michael Jackson se nepřímo zasloužil o masovou propagaci mrtvolné tematiky, kdy řada nadšených fanoušků vyrážela do ulic prezentovat v maskách své dovednosti v napodobení tanečních kroků. Vznikaly tak první zombie happeningy.
This is thriller, thriller night
Během rostoucí poptávky se snažilo vydělat na hladovějícím trhu celá řada tvůrců a není tak divu, že vznikala celá řada odpadních děl. Vybírat z této hororové plejády snímků ty kvalitnější není jednoduché, přesto se tento článek pokusí vypíchnout ty nejzásadnější nebo nejzábavnější. Projedeme si samotné začátky a zaměříme se na tvorbu zásadního člověka této tematiky - George A. Romera. Druhý článek se pokusí shrnout vliv na ostatní filmaře z celého světa s těmi nejvýznamnějšími snímky a třetí část tohoto speciálu bude zaměřena na odlehčenější žánrovou formu - zombie komedie a parodie. A možná přijde i bonus.
White Zombie (1932) - 70%
Bílá Zombie
První zombie film přišel na svět už v roce 1932, tedy v dobách, kdy byl zvukový film relativní novinkou. Neil (John Harron) a Madeline (Madge Bellamy) jsou šťastně zasnoubený pár, který jede zpečetit svou lásku svatebním obřadem na ostrov Haiti, kde žije jejich společný známý Charles Beaumont (Robert Frazer). To ovšem neví, že Beaumont má na Madeline zálusk a jeho touha jej dovede až k místnímu voodoo šamanovi Legendrovi (Bela Lugosi). Ten totiž umí přivádět mrtvé opět k životu. Stačí tedy, aby si Neil myslel, že je Madeline mrtvá... a její oživlé tělo bude jen Charlesovo. Takový byl původní plán, který však nekoresponduje s plány čaroděje s uhrančivým pohledem a armádou zombie - nucenou pracovní silou, která poslechne na slovo. A Neil se své manželky také tak snadno nevzdá.
Jelikož se jedná o dílo z rané hollywoodské tvorby, musíme mu odpustit některé technické nedostatky. Co ale samotný příběh, co může nabídnout? Předně má tento snímek onu historickou hodnotu z hlediska svého prvenství postav zombies na plátně (ačkoliv to je také diskutabilní, neboť postavy obdobného charakteristického chování se objevily už například v expresionalistickém německém filmu The Cabinet of Dr. Caligari z roku 1920). Z obecnějšího hlediska se může snímek pochlubit minimálně s čarovným Bela Lugosim, velkou hvězdou prvních hororových snímků. Však také proslul svoji rolí hrabě Draculy, kterou ztělesnil rok před Bílou Zombie. Jeho odkaz posledních dnů života je mimo jiné hezky zpracován v jednom z nejlepších filmů Tima Burtona - životopisném Edu Woodovi.
Bela Lugosi a jeho zombi posluhovač
Bílá Zombie se možná v hororovém žánru nevyrovná s takovými klasikami, jako je výše jmenovaný Dracula nebo Frankenstein, ale základní kameny nemohly být položeny lépe. Zombies přeci jenom byly do té doby spojovány leda tak s okultismem voodoo magie a stejným způsobem jsou tady i vyobrazeny. Nemají vzbuzovat strach (to spíš jejich vůdce Legendre, jež sídlí ve stereotypním hradu vysoko na hoře), jen znepokojení z blouznivých duší, které nemohou najít svůj klid. V kombinaci s neustálými záběry na zamračený pohled Bela Lugosi tak vznikl (nejen) na svou dobu kvalitní horor.
Druhým známým zářezem z ranku prvních filmů se zombie tematikou je Putovala jsem se Zombií. Doba nám pokročila o nějakých deset let dopředu a stejně tak narostly zkušenosti filmových tvůrců. Děj je tentokrát věnován mladé sestřičce Betsy (Frances Dee), která přijala práci ošetřovatelky Jessicy - manželky plantážníka Paula (Tom Conway) z karibských ostrovů. Ta v poslední době nevykazuje žádné známky aktivního života a pouze bloumá po domě jako tělo bez duše a emocí. Situaci neulehčuje fakt Betsyino zamilování do emočně opuštěného Paula, a tak se rozhodne zajít v léčení za přijatelnou hranici - pokusí se vyléčit Jessicu za pomoci voodoo rituálu, neb se začíná domnívat, že je již zombií. Další děj zahrnuje zamilované lamentování mezi hlavními postavami, neschopnost smíření se s existencí mrtvé osoby v relativně živém těle a strach nahánějící pochody zombie služebnictva místního voodoo kněze.
Příběh již není tak přímočarý, jako v případě Bílé Zombie a vykazuje znaky kvalitnější filmařiny. Především hrátky s kamerou vytvářejí potřebně tíživou atmosféru. Poutavost příběhu ale poněkud pokulhává a než na scénu přijde voodoo kněz se svými nemrtvými sluhy, sledujeme ničím přínosné melodrama, kterých bylo v dobách 40. let celá řada. V druhé polovině snímek jakoby chytal ten správný dech, ale to je celé způsobeno především pevnou režií, než skutečně chytlavým příběhem. Z něho divákovi utkví v paměti snad jen vykulený zombie Carrefour (Darby Jones), se kterým byste nechtěli být dlouho v jedné místnosti.
Jessica, Betsy a Carrefour
Putovala jsem se Zombií není špatným nebo vyloženě nudným filmem, jen jeho dopad na diváka je o něco menší, než v případě Bílé Zombie. Oba snímky mají obdobnou stopáž, kolem 70ti minut, což je tak akorát dát jim šanci a dozvědět se něco o počátcích oživlých mrtvých na stříbrném plátně. Jejich čas měl ale nadejít v plné parádě až za více než 40 let...
Nástup moderního pojetí
Teprve na konci 60. let se začala rodit představa nemrtvých v podobě, ve které ji dnes známe. Hlavním člověkem za oponou tohoto rodícího se fenoménu byla žánrová legenda George A. Romero. Muž, který představuje svou vizi zombie řádění v průřezu celé své kariéry až do dnešních dní. Zjevná fascinace horory se ale v jeho případě mísí s jiným prvkem, než je pouhé bezmyšlenkovité prolévání hektolitrů krve v nejbizarnějších gore scénách (ačkoliv těch je přítomno více než dost). Jeho když ne primárním, tak minimálně stejně důležitým cílem bylo prostřednictvím této epidemie-apokalypsy zobrazit základní lidské hodnoty a formy chování při úmyslném zatlačení do rohu. Jeho slavná sociální kritika se nese od snímku ke snímku v jiných formách zaměření a přináší něco jako myšlenku. Krom té je dalším kladným bodem nahlížení na problematiku nadvlády nemrtvých pokaždé z jiné perspektivy a jiné úrovně rozšíření viru a paniky. Podívejme se tedy blížeji na tvorbu tohoto umělce nejenom z hlediska žánrové (r)evoluce, ale jak si jeho filmy dokáží obstát samy o sobě.
George A. Romero
Night of the Living Dead (1968) - 80%
Noc oživlých mrtvol
Onen revoluční snímek vznikl v dobách psychadelické hudby, rozmachem experimentálních drog a dlouhých vlasů - na konci 60. let. A na samotnou akci se dostane bez zbytečného otálení a vysvětlování ihned po několika minutách filmu. Barabara (Judith O'Dea) s bratrem Johnnym (Russell Streiner) přijedou na hřbitov na severozápadě Spojených států uctít památku svého zesnulého otce, když v tom jsou napadeni podivným smyslů zbaveným člověkem. Na scénu přichází první moderní zombie! Je charakteristická bledou pletí, neohrabanou chůzí a touhou po lidském mase, tedy již žádný posluhovač vzkříšený černou magií. Barbaře se podaří vymanit o vlásek ze spárů smrti a ukryje se v nedalekém stavení, které v následujících chvílích bude sloužit jako útočiště pro několik přeživších, v čele s hrdinným Benem (Duane Jones). Takovýmto jednoduchým náčrtem je vytvořen první survival zombie horor.
Noc oživlých mrtvol je převratná z několika důvodů. Romero nezaložil pouze nový specifický subžánr, ale redefinoval rovnou celý hororový žánr a nebál se jít za hranice i v jiných aspektech. Kamera se zde nevyhýbá naturalistickým krvavým scénám, jak bylo do té doby nepsaným zvykem a i když se jedná o černobílý snímek, přítomnost krve v takovém množství vzbuzovala rozruch. Stejně tak bylo nezvyklé v tak společensky napjaté době obsadit do hlavní role černošského herce. Romero se nezalekl společenských tabu, což finálně potvrdil samotnou závěrečnou pointou. Co se společnosti a její kritiky týče, zvolil pro ni nestandardní prostředí, ale přesto vhodné. Uvěznění hrdinové místo toho, aby spolupracovali, tak bojují mezi sebou a nedokáží se dohodnout na společném postupu.
První zombie nepotřebovaly žádný výrazný makeup
Z dnešního pohledu se může Noc oživlých mrtvol díky nízkému rozpočtu jevit zastarale. Když si odmyslíme její historický přínos, zůstane horor se strašáky, kteří nebudí dnes už příliš velký respekt. Jen tak nečinně postávají kolem obydlí a čekají, až jeho aktuální obyvatelé udělají nějakou chybu, pramenící z jejich iracionálního chování. Jediným rozumně smýšlejícím členem party je Ben, který se v případě nutnosti neváhá pustit se zombies i do pěstního souboje. Jeho pravým opakem je Harry (Karl Hardman), kterému záleží jenom na vlastním bezpečí.
Ben nehodlá být sežrán
Po téměř půl století je vzhledem ke své následné konkurenci Noc oživlých mrtvol stále dobře koukatelná a dobře v ní funguje budovaný pocit klaustrofobického nebezpečí. Aneb další příklad toho, že někdy je méně ve skutečnosti více. Napětí z očekávání nejistého vývoje situace eskaluje v podobě televizního vysílání s informacemi o šíření viru. Nikdo neví, odkud se šíří, kde vznikl a jaké budou jeho důsledky. Televizní reportéři se snaží přijít těmto otázkám na kloub, zpovídají důležité osoby a nabízejí seznam bezpečných útočišť. Tento prvek přidává (respektive přidával v době svého vzniku) na realismu a podporuje celkové napětí. O filmu by se dalo říci ještě mnohé, od jeho produkční historie (černobílé provedení není uměleckým záměrem, ale způsobem vypořádání se s nízkým rozpočtem), po konkrétní vliv na budoucí tvorbu. Zůstaňme ale u dostačujícího tvrzení, že se stále jedná o kvalitní kus odvedené práce.
Na Noc oživlých mrtvol navázal Romero o deset let později se snímkem Úsvit mrtvých. Ten by mohl být jak jeho přímým pokračováním, tak paralelně se odvíjejícím příběhem. Zpočátku totiž nahlížíme do chaotického zákulisí televizních přenosů (na jejichž obdobu se hrdinové Noci dívali). Stephen (David Emge) a Francine (Gaylen Ross) tuší neudržitelnost situace a rozhodnou se o útěk v helikoptéře s doufáním nalezení bezpečného útočiště. Cestou přiberou členy policejního komanda Petera (Ken Foree) a Rogera (Scott H. Reiniger) a jejich společný let je zakončen přistáním na střeše nákupního centra poblíž Pittsburghu ve státě Pennsylvania (tedy v lokalitě stejné jako v předchozím snímku). Místo obchoďáku slibuje obrovskou zásobárnu jídla a ostatního nezbytného vybavení pro přežívání ve světě v přednoci apokalypsy. Jenomže nejsou v obchodě sami...
Zatímco se Noc oživlých mrtvol zaměřovala na pochybné lidské vlastnosti a neschopnosti spolupráce, Úsvit mrtvých má být kritikou konzumní společnosti. Kdo by nechtěl mít obchodní dům jenom sám pro sebe, včetně všech jeho výhod? Jakýkoliv hlubší význam bytí je nahrazen obklopením se věcmi z regálů obchodních domů a v tomto filmu je ona definice dovedena ad absurdum. Pokud bychom chtěli být ještě důslednější, můžeme považovat bezduché stádo zombies plahočícího se mezi obchody za reprezentativní vzorek zdegenerované lidské rasy, pro niž je potřeba utrácet peníze za zbytné statky naprostou samozřejmostí. Klasický horor se survival tematikou doplňují ještě další otázky typu "jak dlouho by nám vydržela radost z obklopení věcmi, než by se z tohoto stavu stala nuda a člověk by požadoval zase něco jiného?" a podobné psychologicko-filozofické úvahy.
V tomhle obchoďáku jsou fronty u kas vražedné
Krom toho je Úsvit mrtvých stále vynikajícím hororem. Leckdo může namítat, že rychlost pohybu a namaskování nemrtvých je spíše k smíchu (a na jejich praktickou neškodnost je i ve filmu poukázáno scénou, kdy dostávají přes obličej dorty jako v nějaké grotesce), ale jejich síla je v počtu a vytrvalosti. Oproti Noci je Úsvit již klasickým zástupcem zombie filmu, který splňuje veškeré předpoklady tohoto žánru - aby taky ne, když patří mezi hlavní stavební kameny při vzniku definic této specifické tematiky. Na celkové atmosféře má svůj podíl rovněž klasický "look" 70. let, kdy s odstupem času vše vypadá naturalističtěji a špinavěji. Zkomponovaná hudba rovněž odkazuje na dobu svého vzniku a zaplavuje divákovy uši melodiemi z elektronických syntezátorů.
Masky jsou s novým desetiletím kvalitnější a krvavější
Úsvit mrtvých tak patří mezi nejlepší čistokrevné zombie filmy, které byly dosud natočeny. Bohužel se často ztrácí v záplavě laciných videobéček s obdobnou tematikou, která postrádá myšlenku, napětí nebo sympatické postavy. O širší povědomost tohoto díla mezi mladšími generacemi upozornil v roce 2004 natočený remake, který opět nakopl poptávku po této úzce vymezené tematice.
Následující dekáda přála fantaziím hororových tvůrců. Technologický pokrok vizuálních efektů skočil o další kus dále a filmy chytily nádech charakteristických 80. let. A George A. Romero měl pocit, že toto desetiletí si přímo říká o další zpracování zombie látky, na kterou by mohl jako její duchovní otec dohlédnout. Zrodil se tak Den mrtvých. Sledujeme další dílek kanonické skládačky o nemrtvých a jejich vlivu na zaskočenou společnost. Aby se tvůrce neopakoval, změnil zcela prostředí a typologické složení osazenstva. Už jsme tu měli civilisty, kteří se potýkali s nebezpečím improvizovaně v zabarikádovaném době, o něco informovanější civilisty s posilou policejního komanda ve zdánlivé pevnosti rozlehlého hypermarketu. Nyní se podíváme, jak se s touto hrozbou potýkaly ozbrojené složky americké armády v zabezpečeném prostoru vojenského podzemního bunkru. Tam se skrývá parta vojenského týmu spolu s týmem doktorů - vědců, kteří se snaží nalézt protilátku a rozluštit vzorec chování oživlých mrtvol. Především vědec Logan (Richard Liberty) je výzkumem fascinován a stejně jako I.P. Pavlov hodlá zjistit, jak jsou na tom zombies s podmíněným chováním. Tyto experimenty se ale neslučují s otázkami bezpečnosti vojenského vůdce přeživších Rhodese (Joseph Pilato) a vzniká nebezpečné dusno mezi bílými plášti a zelenými barety.
Sarah a John bezmocně přihlížejí zániku civilizace
V prostoru tohoto blížícího se konfliktu stojí doktorka Sarah (Lori Cardille), která se spolu s Johnem (Terry Alexander) a McDermottem (Jarlath Conroy - který jakoby z oka vypadl mladému Rowanu Atkinsonu) vydávají každý den v helikoptéře marně hledat v opuštěných městech další přeživší. Logan pokračuje ve svých výzkumech a Rhodes je čím dál tím nakvašenější. Pokud zde chtěl Romero řešit další oblíbenou sociální kritiku, pak se vrhl na disciplinovanost zelených mozků a pocitu moci držení zbraně v zelených maskáčích. Tato myšlenka a celý dějový rámec fungují dobře, jen se to vše odehrává na úkor hlavnímu lákadlu - nemrtvých. Ty se o své slovo přihlásí de facto až v závěrečné čtvrtině a do té doby sledujeme pouhé konflikty uvnitř skupiny a jejich dlouhé dialogy. To si tvůrce mohl dovolit na konci 60. let, ale nyní přeci jenom očekáváme trochu více od tohoto člověka na svém místě.
Mohou se zombie něco naučit?
Pokud třeba tento snímek neznáte, ale jste fanoušky kapely Gorillaz, zprostředkovaně jste se mohli setkat s odkazem na tento film v jejich skladbě M1A1. Čímž se dostáváme ke zvukové stránce. O score se postaral John Harrison a za pomocí syntezátorů vytvořil velmi podivný soundtrack, který se na první poslech moc dobře neslučuje s tematikou filmu, ale je zkrátka "badass". Zkrátka audiovizuální čistokrevná esence levnějších sci-fi 80. let. A to se všemi pozitivy i negativy. Děj je naivní a postavy přepálené, to ale k této době patřilo a nemůžeme to automaticky brát za zápornou vlastnost filmu. Právě naopak. Noc, Úsvit a Den tak charakterizují vždy svou dekádu vzniku a divákův přístup k nim závisí na míře tolerance či preference určitých období na úkor dalších.
Nikde není bezpečno
V roce 2008 vznikl remake tohoto díla pod českým distribučním názvem Zombies: Den-D přichází. Ale jelikož se jednalo o podprůměrný film, který vznikl pouze ve snaze přivydělat si na aktuální vlně atraktivity a zapomněl tak na vše podstatné, co má co do činění s kvalitou, samostatný prostor nedostane. O tom musí napovídat už fakt, že hlavní ženskou (vojenskou) postavu dostala na starost Mena Suvari. Děvče sice možná pěkné na pohled, ale k hereckým kvalitám má daleko. Natož k postu akční hrdinky. Škoda, po úspěchu předělávky Úsvitu mrtvých si Den mrtvých zasloužil mnohem lepší zacházení.
Remaky se obecně nesetkávají s příliž přívětivou odezvou. Navíc pokud se sahá "do živého masa" v podobě žánrových klasik. Tato předělávka je ale přesto povedená. Proč tomu tak je? Nuže o scénář se postaral sám George A. Romero, tedy tvůrce samotné předlohy. Návratem ke své vlastní látce mohl uplatnit četné zkušenosti, které od té doby aktivně nasbíral. A samožřejmě také aktualizovat děj do modernějšího prostředí. Výsledek byl jak uctivým připomenutím původního díla, tak se nabál přistoupit k některým zvratům novým způsobem. Ani znalci tak nebyli ochuzeni o momenty překvapení, o které se postaraly některé mírné odklony. Není jednoduché odpověď na otázku zda k lepšímu nebo horšímu, to je subjektivní záležitost. Nové zpracování je často konfrontováno z doslovným přepisem scén a občas je tato soudržnost nekohezní. Nejlépe se tento fakt odráží v postavě Barbary. Ta je zpočátku stejně vystrašeným děvčetem, jakou byla i Judith O'Dea. Zhruba v polovině filmu ji ale čeká přerod v akční hrdinku, která by se ráda postavila po boku Ripleyové nebo Laurie Strode. Tato snaha svézt se na aktuální vlně ženské emancipace je jistě zajímavá, avšak přerod hlavní hrdinky není přirozený a Patricia Tallman herecky nedosahuje kvalit Sigourney Weaver nebo Jamie Lee Curtis.
Dále se jedná o klasický survival-zombie horor, kde strach a sebezáchovný pud hrají prim. Na sociální kritiku se zde už tolik nehraje a ani pro ni není prostor. Televizní zpravodajství, jednotlivé rozhovory a letmé pohledy do světa zmítajícího se nakažením neznámým virem jsou zredukovány na téměř nicotné minimum a tuto mezeru vyplňují samotné konfrontace s nemrtvými, roztržky uvnitř skupiny a celá řada gore efektů. Oproti více než dvacetileté předloze si mohli tvůrci dopřát lepší vizuální efekty a samozřejmě barevné provedení.
Moderní hrdinové v barvě
Noc oživlých mrtvol představuje režijní debut Toma Saviniho. Tento člověk je se zombie žánrem blízce spjat, neboť se staral o masky mimo jiné právě k Romerovým filmům. Jejich blízká spolupráce přerostla v přátelství a Toma můžeme spatřit i jako komparzistu ve filmech Úsvit mrtvých a Země mrtvých. Pomyslným završením této spolupráce se stal právě tento remake, kde si hlavní a vedlejší role prohodili. Savini přistupoval k oblíbené látce svého kamaráda s patřičnou úctou a proto také vzniklo povedené dílo. Některé scény doslovně pomrkávají právě na předchozí verzi a některé odkazují i na další snímky (Úsvit mrtvých, zmínění voodoo).
Pro vizuální efekty již téměř nic není nemožné
Vyhlásit výtěze mezi starou a novou verzí není z pohledu současného diváka příliš jednoduché. Verze z roku 1968 se snažila nést i nějaké poselství a těžila z dusné atmosféry neznámé hrozby a lidského projevu v tíživých situacích. Formou snímek za dobu své existence poněkud zestárl a pokud k němu divák nebude přistupovat jako k zásadnímu dílu a všechny nedostatky tak vědomě akceptovat, může se dostavit plíživá nuda z dlouhých scén bez akce, averze vůči některým postavám a zdánlivá minimální hrozba od pomalých nemrtvých. Nová verze se snaží tyto nedostatky eliminovat a přináší stravitelnější vybudování příběhu a zaměření na samotnou akci. Pro nenáročného diváka je tato verze tedy přijatelnější. Po jejím shlédnutím ovšem člověk o to více docení původní verzi, která obsahově přinesla obdobnou atmosféru mnoho let dříve.
Harry už není jenom srab, ale taky pořádný zmetek
Konečné srovnání tak logicky přináší remízu. Oba snímky jsou sice téměř totožné, ale přesto každý z nich přináší nový směr zpracování. A ani jeden nedělá ostudu tomu druhému. (Což se ale nedá říci o Night of the living Dead 3D - vyvarovat!)
Po solidním remakeu Noci oživlých mrtvol z roku 1990 byla očekávání na remake "sequelu" poměrně vysoká. Tomuto specifickému subžánru novátorské pohledy na již notečnou látku příliš neškodí. Při zachování sympatických postav a solidní režie hrají prim především efekty a atmosféra všudypřítomného nebezpečí. A tyto věci se dají s každou dekádou a dostupnosti nových technologií neustále aktualizovat a reprodukovat (do té doby, než veškerou práci odvede CGI, to už je diskutabilní, ale o tom později). K aktualizaci tohoto díla se čelem postavil Zack Snyder, pro kterého Úsvit znamenal celovečerní debut. Nezalekl se však významu celé látky a dokonce se odvážil přistoupit k látce dosti novátorským přístupem.
Z původního díla zůstala parta přeživších, uvězněných v obchodním domě. Krom lokace se vše ostatní příliž neslučuje s pojmem "remake", kterým film "je". Struktura uvězněných lidí je co do počtu a co do charakterů rozdílná, aby více odpovídala realističtějšímu pojetí. A výrazné změny se dočkali i nemrtví. Kromě lepších masek vyfasovali totiž i rychlé nohy. Tihle zombies nemají problém si pro svou oběť dosprintovat. Tvůrcům hororových klasik se toto pojetí příliš nezamlouvalo a hájilo své stanovisko v nemožnosti rychlého pohybu oživlých mrtvol z důvodů odumírajících tkání a kdesi cosi. Ale diváci přijali tuto změnu pozitivně. Z plazivé hrozby se stala hrozba od prvního pohledu mnohem nebezpečnější a celý snímek dostal nový spád.
Ana a Kenneth v útočišti obchodního centra. Nebo snad vězení?
Film byl všeobecně velmi kladně přijat především díky Snyderovu důrazu na detaily. O blížícím se nebezpečí se hned v úvodu dozvídáme z několika letmo pronesených informací z rádiového vysílání nebo podivného chování pacientů v nemocnici, kde hlavní hrdinka Ana (Sarah Polley) pracuje. Jakmile se hrozba rozběhne naplno, doplňují ji komentáře a videoreportáže z televizních stanic a pocit nejistoty z globálního nebezpečí roste. Podchycením tohoto pohledu na věc Snyder odkazuje na původní Noc oživlých mrtvol, ale tentokrát je mnohem pečlivější. Jako důkazem budiž bonusové vybavení dvd, jež obsahuje několikaminutové zpravodajství jednoho televizního studia, které sleduje celý vývoj až do hořkého konce. Obdobně zajímavým bonusem je Lost Tape: Andy's Terrifying Last Days Revealed, zachycující poslední dny vlastníka obchodu se zbraněmi Andyho (Bruce Bohne) naproti obchodu, ve kterém se přeživší dají na dálku do řeči.
Zachraň se kdo můžeš, sprintující mrtvoly!
Kromě napínavého příběhu dobře složené party lidí (XX) je nový Úsvit mrtvých ukázkou režijně výborně odvedené práce. Ve srovnáním se svým předobrazem vychází dokonce jako vítěz, i když se jedná o ošemetné srovnání. Příběh obou filmů je rozdílný a každý měl svůj impakt na diváky své doby obdobně silný. Z pohledu současného diváka je ale přeci jenom Snyderova adrenalinová verze přijatelnější, i když verzi z roku 1978 nijak výrazně nezastiňuje. Jakkoliv jsou Romerovy filmy pro kinematografii zásadnější, tato verze Úsvitu patří právoplatně na pomyslný vrchol tohoto subžánru. Pokusů o sesazení tohoto nekorunovaného krále byla celá řada, ale dosud se žádnému snímku nepovedlo strhnout kritiky i diváky stejnou silou, jako Zack Snyder a jeho podpůrný tým. Po tomto úspěchu ve vzduchu dlouho visela toužebná otázka, zda vznikne pokračování (aneb sequel remakeu) - případně remake nepříměho původního sequelu Dnu mrtvých. A ejhle, on vznikl. Dokonce i s jednou známou tváří nového Úsvitu (Ving Rhames). Jenomže o něm ví málo lidí, neboť za ním nestál nikdo z původního týmu. A protože byl špatný.
Land of the Dead (2005) - 50%
Země mrtvých
Po celosvětovém úspěchu remakeu Úsvitu mrtvých se Romero probudil ze zombie hybernace a rozhodl se vrátit s plnou grácií do období hladového trhu. Jenomže se mu jeho comeback příliš nepovedl, a to z mnoha důvodů. V časovém sledu pohromy se dostáváme do období téměř postapokalyptického světa, kde se dá bezpečnost koupit leda za velké peníze. Z toho důvodu žije v relativně bezpečných civilizačních opevnění bohatá smetánka, zatímco je běžný lid ubytován v nedalekých ghettech, kde se každý den potýkají s hladem, chudobou a nebezpečí mezi sebou. Romero tak pokračuje se svou sociální kritikou, která se tentokrát zaměřila na kastovní systémy diferencí mezi bohatstvím a chudobou. V těchto časech vznikla i nová špinavá profese odklizečů těl mrtvých, jejímiž členy jsou i Riley Denbo ("Mentalista" Simon Baker) a Cholo DeMora ("Luigi" John Leguizamo). Zatímco Riley má být za hlavního spravedlivého drsňáka, Cholo neváhá udělat cokoliv, aby podplatil hlavního lídra Kaufmana (Dennis Hopper) a dostal se do "bezpečného" města.
Kromě odklonu od "reálného" světa směrem do odtažité blízké budoucnosti doznali změn i chodci. Romero dokončuje svou myšlenku o tom, že nemrtví mají pozůstatky nějaké paměti a postupně se umí zpětně učenlivě adaptovat, co se běžných činností týče. Co bylo v Dnu mrtvých zajímavým pokusem, je zde dohnáno na hranici přijatelnosti. Reimaginace zaběhlých standardů je vždy obdobná hrátkám s ohněm. Tam kde mladší Snyder zabodoval, Romero působí nepatřičně. Armáda nemrtvých s rozvinutou skupinovou inteligencí měla nahánět větší strach, ale místo toho zabíjí původní "kouzlo" jednoduchosti těchto typických postav. Dokonce zde máme něco jako hlavní nemrtvou postavu, kterou ztvárnil Eugene Clark. Opět obdobná situace, jako v případě Dne mrtvých, jen tady nefunguje. To je ostatně dáno faktem, že Země mrtvých částečně vycházela z nerealizovaných částí scénáře Dne mrtvých. Kdyby tedy vznikla v oněch osmdesátých letech, možná by své místo mezi klasikami nalezla. V novém tisíciletí je ale pro uspokojení náročného diváka potřeba více, než staromilský přístup k látce s naoko moderním vizuálem (a že počítačové efekty vypadají dost... počítačově).
Alespoň na něco se kouká v celém filmu dobře (Asia Argento)
Film nezachraňují ani obsazené postavy. Zatímco dříve se s nebezpečím potýkali neznámí herci, tentokrát je jejich role nahrazena méně známými herci druhé kategorie. Ne-přímo-béčkoví herci se snaží o nějaké charakterní herectví a to jim jednak nejde, jednak jsou zkrátka špatně obsazeni. Ať si Simon Baker počíná v Mentalistovi jak chce dobře, zde se mu jeho chování zkrátka neuvěříte. Ostatní postavy jsou pak už jenom karikatury a rozhodně nevzniká nic jako divákovou pouto k nim. George A. Romero možná stojí za vznikem tohoto fenoménu, doba největší slávy proběhla v minulém tisíciletí, o čemž nás ještě několikrát přesvědčí.
Diary of the Dead (2007) - 50%
Deník mrtvých
Říká se, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky. George A. Romero to úspěšně zvládl třikrát, počtvrté už pomalu začal polykat andělíčky. A i tentokrát se ve vlastní látce topí. Budiž mu k dobru jedna pozitivní věc - neusnul na vavřínech a stále se snaží přizpůsobovat době. V Zemi mrtvých se mu to dařilo pouze částečně (díky staromilskému scénáři), nyní už zcela přesedlal na mladou vlnu. Tentokrát budeme děj sledovat očima mladých studentů filmové školy, kteří všechny své kroky pečlivě zaznamenávají na videokameru. Ano, máme tu další ze řady found footage snímků, jejichž lavinu odstartovala Záhada Blair Witch. Na Romera poměrně dost netradiční volba filmařiny si jistě zaslouží pochvalu za odvahu, ale samotný film už ne. Respektive takhle - hororů s teenagery v hlavní roli bylo už takové množství, že tenhle velmi snadno zapadne a nezachrání ho ani slavné jméno v titulcích.
Problémy s mladými jsou symptomatické napříč celým žánrem. Jejich charaktery jsou archetypální a chování hloupé a předvídatelné. A ani zde tato klišoidní kletba není zlomena. Žádná z postav tak nepřilne k divákovu srdci, dokonce ani profesor s kuší. Rámovaný děj jakoby ani neexistoval, parta přátel se dozví o šířící se epidemii a vyděšeně se vydá na cestu ve svém karavanu. Domů, do bezpečí kamkoliv. Během této strastiplné cesty narazí na oblíbené lokace (typu nemocnice) a oblíbené postavy (typu zlodějů) a krom postupných úmrtí se vlastně nic jiného neděje. A pokud dojde na nějakou tu akci, "užijeme" si ji v podobě nestabilní ruční kamery.
Natoč to!
Deník mrtvých není vyloženě průšvihem, ale lehce se ztratí v záplavě lepší konkurence. Je pochopitelné, že se Romero snaží zbytečně se neopakovat a nahlížet na látku z různých perspektiv, ale během toho by se nemělo vytratit napětí a zábavnost. Několik povedených scén je sice stále přítomno, stejně tak i skrytý náznak demýtizace hororových klišé (samotný počátek s mumií a její závěrečná pointa). Závěrečný pocit z filmu ale zůstává nemasný, neslaný.
Survival of the Dead (2009) - 40%
Survival of the dead
V roce 2009 nám vitální Romero, rozmlsaný obnoveným zájmem o nemrtvou tematiku, přinesl další dílo ze své zombie tvorby. A tentokrát bohužel ze všech nejslabší. Jak jsou si blízce spjaty filmy od Noci oživlých mrtvol po Zemi mrtvých, Survival of the Dead je přímým sequelem Deníku mrtvých. Do hlavních rolí se dostávají postavy, které v Deníku okradly partu dětí s videokamerou o zbraně. Ty vede drsný seržant "Nicotine" Crockett (Alan Van Sprang) na ostrov, kde by měl být relativní klid od nemrtvého běsnění. To ovšem nevědí, že na ostrově žijí dvě do krve rozhádané rodiny. Patrick O'Flynn (Kenneth Welsh) je odhodlaný z bezpečnostních důvodů sprovodit z ostrovního světa všechny nakažené, zatímco Seamus Muldoon (Richard Fitzpatrick) nehodlá vraždit své sousedy a čeká, až se ve světě objeví lék. A jelikož se nemohou dohodnout, berou do ruky zbraně, na hlavu kovbojské klobouky a v záplavu laciných digitálních efektů se navzájem utkají na farmě.
Jak hloupě to zní, tak hloupé to je. Herecké složení je již tradičně nesympatické a není komu fandit. Nemrtví zde hrají pouze druhé housle a zbytek filmu vypadá jak z levného televizního nekonečného seriálu. Snaha experimentovat a zasadit zombies do netradičních prostředí přivedla tvůrce na zhoubné myšlenky plné neladících prvků a toto je jeden z nich. Kovbojové a zombies zkrátka nejdou dobře dohromady, respektive nemohou vzbuzovat takový respekt, jako v kulisách velkoměst. Zatímco v Zemi mrtvých braly oživlé mrtvoly do rukou zbraně a jiné nástroje, zde už rovnou potkáme neživého na koni. A to nikoliv jako zábavnou recesi.
Archetypální horda na ranči
George A. Romero je žánrová legenda, tento status mu již nikdo neodpáře. Stejně tak jeho obdivuhodnou vitalitu posledních let se snahou držet krok s dobou. To ale nemění nic na tom, že veškeré jeho výtvory z nového tisíciletí jsou stěží průměrné. Jeho představa o pomalé hordě tlejících mrtvol svůj vrchol již zažila a úspěchy slaví jen v parodických komedií. Současného diváka spíše vystraší rychlí a agresivní predátoři. A o tom, že to lze provést kvalitně, nás přesvědčil nejenom Zack Snyder se svým remakem, ale o dva roky dříve třeba i Danny Boyle s jeho 28 dny poté. Ale o tom a mnohém dalším zase příště.
0 komentářů:
Okomentovat