Mientras duermes (2011) - 65%

Zatímco spíš

Zatímco spíme, může se kolem nás odehrát spousta nepříjemných věcí. Mezitím, co jsme v náručí boha Morphea a nevnímáme realitu, okolní svět stále žije A v něm i potenciálně nebezpeční pošuci. A z tohoto spánkového nevědomí rýžují tvůrci španělského thrilleru Zatímco spíš potřebné napětí. V Barceloně stojí obyčejný bytový dům, který žije zdánlivě obyčejným životem. V centru všeho dění je vrátný César, který má nejen přístup do všech pokojů, ale rovněž přehled o aktivitách jejich obyvatelů. Na první pohled laskavý člověk ale není psychicky zcela v pořádku a svou moc využívá k nekalostem, jejichž subjektem je mladá nájemnice Clara. Pak už stačí jenom trocha chloroformu...

Celý děj sledujeme z perspektivy hlavního padoucha filmu, což může zapříčinit problém s divákovou identifikací. César (Luis Tosar) nemá být ani sympatický a ani jeho činy nejsou motivovány záslužnými myšlenkami. Je to jednoduše psychopat-šmírák, který pouze zneužívá svou pozici a moc. Přesto je hlavní postavou příběhu, z jejíž perspektivy celý snímek sledujeme. Jakýkoliv vztah s jeho obětí Clarou (Marta Etura) tak nemá šanci fungovat, neboť je pouhou vedlejší figurkou, objektem Césarovy realizace. Je však otázkou, co svými činy sleduje a proč se pouští na očividně tenký led.

César (Luis Tosar) - domovník, jakého byste nechtěli mít

Tvůrcům se daří budovat spíše tíživou, než hororovou atmosféru. Většinou pramení ze skutečnosti anti-hrdinovy balanci na hraně dopadení, což může v divákovi vzbuzovat poměrně ambivalentní pocity. Fandit mu, aby se vyvlékl z blížících se spárů spravedlnosti, nebo fandit oběti, aby svého trýznitele konečně mohla dopadnout? Jelikož si však nestačíme vybudovat jakékoliv hlubší pouto s obětí jeho konání, máme tak držet pěsti nebezpečnému psychopatovi? Takovýto polemizující stav je symptomatický pro maniodepresivní zástupce španělských dramat, které vzbuzují záměrný pocit znechucení a deprese. V tomto ohledu si sice Zatímco spíš vede dobře, ale přesto mu stále něco schází. Rozhodně to není herecký výkon charismatického hlavního představitele (který si výrazem v ničem nezadá s naším Tomášem Etzlerem), který emotivně chladný jak jen může být a jeho na oko přátelský pohled odhaluje skrytá a mrazivá tajemství. Snad to dělá ta laciná produkce a poměrně malý počet skutečně napínavých scén.

Clara, César a šváby

Snímek kočíruje Jaume Balagueró, který stojí za počátky oceňované hororové ságy REC. Vliv tohoto talentovaného filmaře je znát. Ve zdánlivě televizních kulisách a v místech, kde by si vystačil průměrný tvůrce laciné východoněmecké detektivky, přináší oceňovanou přidanou hodnotu ve formě dynamického střihu a různých kamerových hrátek. Jak se může zdát být námět neoriginální (respektive jeho následná eskalace), vynahrazuje tento nešvar alespoň právě poutavá filmařina, správně evropsky špinavá. V konečném důsledku je Zatímco spíš zdařilým thrillerem, který neurazí, ale zase nikterak nenadchne a nepřinese příliš ničeho nového. Španělé ale přistupují ke svým látkám svým neotřelým způsobem, což je po sterilní hollywoodské produkci příjemným osvěžením. Nízkorozpočtové vzezření umocňuje celkovou depresivní atmosféru, která je symptomatická pro celý snímek. Při nízkých očekávání dokáže film upoutat pozornost především proto, že je zdařilou žánrovkou. Kdo má rád psychologická dramata, zklamaný nebude.