Druhou a poslední spoluprací režiséra Billy Wildera a Marilyn Monroe se stala klasika Někdo to rád horké. Jedna z nejúspěšnějších komedií, která nesmí chybět na žádném srovnávacím žánrovém žebříčku. Co je na ní tolik zvláštního a čím se zapsala do historie? Poodkryjme trochu zákulisí vzniku filmu a jeho vliv na popkulturu. Filmu o převlecích, mafiánech, dívčí kapele a jachtě.
Joe (Richard Curtis) a Jarry (Jack Lemmon) jsou muzikanti, kteří jsou nešťastnou náhodou svědky mafiánského řádění v domácím Chicagu v dobách prohibice. Aby si zachránili krk, rozhodnou se utéct z města. Jednou z mála příležitostí je přidat se k dívčí kapele mířící vystupovat na Floridu. Ta shodou okolností postrádá jednu saxofonistku a jednu basistku a postavy Josephine a Daphne jsou na světě. Z původní nechuti vydávat se za ženy vznikne zdánlivá přednost, když potkají krásnou zpěvačku a hráčku na ukulele Sugar Kane Kowalczyk (Marilyn Monroe). Rozjíždí se série nedorozumění, skrývání původních identit a vytváření nových, předstírání a bránici trhajících dialogů. Ale pouze do chvíle, než pohodovou "dovolenou" přeruší až sám vrchní gangster Spats "psí dečka" Colombo (George Raft) se svou partou, která přijede na Floridu do stejného hotelu na setkání kriminálníků.
Jedna z nejznámějších písní Marilyn Monroe zazněla v Někdo to rád horké.
Tajemstvím úspěchu této komedie je kombinace vhodného obsazení a Marilynova sex-appealu. Jack Lemmon a Richard Curtis si padli do noty a svoji spolupráci zopakovali o pár let později ještě ve filmu Velké závody. Původně ale mělo být celé obsazení jiné, především pro roli Sugar. Billy Wilder nechtěl mít s Marilyn po předchozí zkušenosti nic společného, ale do hlavní role ji protlačili producenti snímku. Věděli moc dobře, že její tvář a kypré tvary prodávají. Tím si ale tvůrci zadělali na malé peklo a každým dnem se museli potýkat s mnohonásobně opakujícími scénami, časovou nespolehlivostí, alkoholem a vůbec napjatou atmosférou, o kterou se Marilyn postarala. Pro tvůrce skutečně nezapomenutelný zážitek. Ale to ve výsledku diváci nevidí.
Co vidí, je černobílá převleková komedie smíchaná se žánry gangsterskými, muzikálovými a romantickými. Díky sehrané dvojici nepůsobí chlapi v ženských šatech hloupě a křečovitě, nýbrž z tohoto plotu těží to nejlepší, co lze. Jak dokázaly filmy v následujících letech, tento subžánr si nevystačí pouze se vtípky mířících na první signální. Někdo to rád horké ale nebyl pionýrem v tomto námětu. Podstatná část námětu totiž vychází z německého snímku Fanfaren der Liebe z roku 1951, který je zase remakem francouzského Fanfare d'amour z roku 1935. Tento řetězec vyvrcholil ale až zde, na konci padesátých let, kdy se nesmazatelně vepsal do myslí a srdcí diváků po celém světě.
Slavný režisér Billy Wilder byl mistrem nejenom komediálních žánrů jako Slaměný vdovec (1955) nebo Na titulní straně (1974), ale přivedl na svět i slavné dramatické a noirové klasiky jako Double Indemnity (1944) a Sunset Blvd. (1950). Rozhodně se jedná o režiséra, který ovlivnil nejednu generaci filmařů. A kterého málem zlomila mladá blonďatá herečka. Naštěstí se tak nestalo a mohl pokračovat dále v rozvíjení své bohaté a kvalitní filmografie. Někdo to rád horké patří po právu k tomu nejlepšímu, co bylo v tomto žánru zaznamenáno na filmové pásy. Rozhodně se jedná o snímek, který je nadčasový a který jen tak nezestárne.
"Story of my life. I always get the fuzzy end of the lollipop."
0 komentářů:
Okomentovat