Don't Bother to Knock (1952) - 70%

Don't Bother to Knock

My Real Week With Marilyn #6

Zpátky v roce 1952 vzniklo poměrně mrazivé drama z prostředí jednoho amerického hotelu. Osudy několika postav proplete mladičká Nell, která má posloužit jako chůva dcerce jednoho páru. Mezitím v pokoji naproti probíhá rozepře pilota Jeda a hotelové zpěvačky Lyn. Jak se toto na první pohled neškodné rozložení charakterů promění v napínavý thriller, který postaví celý hotel vzhůru nohama?

Nell (Marilyn Monroe) prosadí na hlídání její strýc, který dělá v hotelu výtahového poslíčka. Dívka se právě vrátila z léčení a práce ji má jedině pomoci. Vše probíhá podle plánu do doby, než potká citově nalomeného Jeda (Richard Widmark) a začnou se jí vybavovat temné vzpomínky na svého zesnulého snoubence, válečného pilota. Svou zmateností, nepříčetností a zhoršujícím se psychickým rozpoložením začne být nebezpečná pro své okolí, především pro dívenku Bunny, kterou má hlídat.

V této poloze nejsme zvyklí Marilyn vídat a je to vskutku příjemným překvapením. Kdo by si kdy pomyslel, že před všemi těmi femme fatale, které budou v následujících letech následovat, si vystřihla hlavní roli psychicky narušené dívky. Ke své typické přitažlivosti má daleko a nerozdává ani příliš úsměvů. Zkrátka úloha, ve které je zapotřebí nějaké to skutečné herectví. Jakkoliv je pro ni tento termín většinou vzdálený, v Don't Bother to Knock (český distribuční název chybí) podává velmi dobrý výkon. A není jediná. Richard Widmark v roli Jeda je klasickým tajemným mužem, u kterého pohled hovoří za vše. Anne Bancroft potom jako Lyn přebírá roli hlavní něžné krásky. Tento snímek byl pro ni filmovým debutem, později zazářila například jako Mrs. Robinson v oscarovém Absolventovi. Ve vedlejší roli strýčka a výtahového poslíčka se objevil Elisha Cook Jr., té doby často obsazovaný herec s jasně rozpoznatelným obličejem.

Hlavní devizou snímku je jeho minimalistické pojetí, které je tak dostatečně chladné a tísnivé. Celý průběh je natočen v téměř reálném čase jednoho večera v několika málo místnostech. Rostoucí napětí by se dalo krájet, i když je budováno na poměrně malé ploše 76 minut. Téměř divadelní námět zfilmoval u nás celkem neznámý Roy Ward Baker. Vzhledem k nízké stopáži plyne film rychle a je zajímavým pohledem na dobové thrillery poloviny dvacátého století. Jedná se minimálně o důkaz toho, jak málo stačí k vybudování potřebné atmosféry a vytvoření poctivé žánrovky. Sečteno a podtrženo, zajímavý kousek s kvalitními hereckými výkony.

"I'm not angry; I'm just furious."