Voda ve vaně pomalu chladne. Pěna na hladině pomalu ztrácí svou nadýchanost a nezvratně se rozpouští. Jak se mi do koupelny nechtělo, tak se mi z ní zase nechce ven. Jak pokusný objekt Archimédova zákona nechávám působit fyziku a myšlenky nechávám plynout nekonečnými galaktickými dálnicemi. Vím, že bych už měl opustit domácí lázně. V televizi prý dnes dávají něco zajímavého... Ale ani tato informace nemá na mou louhovací relaxaci valný vliv. Máme přeci VHS rekordér. Výsledek zaznamenaný na magnetickou pásku videokazety mohu bez pospíchání shlédnout přeci kdykoliv. Varhánky na posledních článcích prstů ale začínají dosahovat majestátnosti stejnojmenného hudebního nástroje v kostele svatého Mořice, je čas opustit koupelnu. Přeci jenom se přesunout do obýváku, zakončit den na gauči a s krupicovou kaší na stole. Psal se rok 1998 a ten večer mi měl změnit život jednou pro vždy!
Úvodní slova mohou možná děsit. Netradiční osobní zpověď není výsledkem lobotomické tvůrčí pauzy a zešílením autora. Tento článek je totiž osobní. Od zmíněného roku započala má filmová odysea, která vykrystalizovala do současné cinemafilní podoby. Docenit kouzlo stříbrného plátna mi tenkrát pomohl režisér Robert Zemeckis se svým podpůrným týmem. Řeč je pochopitelně o filmu a kultovní sáze Návrat do budoucnosti, která právě slaví své třicáté výročí. A to je dokonalá příležitost k nostalgickému ohlédnutí, co film dal světu a mně samému.
Před více než třiceti lety bloudil Robert Zemeckis od studia ke studiu ve snaze uchytit někde čerstvý scénář Boba Galea. V něm se klasický americký teenager dostane strojem času (ne nepodobým lednici) neplánovaně do třicet let vzdálené minulosti. Právě do období, kdy jsou jeho budoucí rodiče rovněž dospívajícími středoškoláky. Jak se teď dostat zpět do tehdejší současnosti bez potřebných prostředků? Už tak nelehké situaci přitíží problém, kdy se do hlavního hrdiny zamiluje jeho vlastní nastávající matka. Jakkoliv závod s časem a bojem za vlastní existenci mohl na papíře vypadat lákavě, filmová studia se k němu stavěla zpočátku kupodivu dost nedůvěřivě. Rob si musel vyslechnout celkem 40 odmítnutí. Pro některé nebyl scénář dost sexy (vzpomeňme na středoškolácké romantické komedie z poloviny 80. let a jejich vstřícný přístup k nahotě a erotice), pro jiné byl až příliš odvážný. Téměř incestní téma nemohlo rozdýchat třeba studio myšáka Mickeyho, a tak film nezaštítila ani nálepka od Disneyho. A to přestože filmu byl od samého počátku připraven krýt záda samotný Steven Spielberg. Teprve až Zemeckisův úspěch s Honbou za diamantem v roce 1984 pomohl k realizaci Návratu do budoucnosti jako jeho dalšího snímku. Otevřela se brána Universal Pictures, Steven otevřel peněženku a Robert mohl klapnout první klapkou.
 |
| Great Scott! |
Na svět začal přicházet další vybroušený klenot světové kinematografie. Lednička byla vyměněna za mnohem stylovější dopravní prostředek, jinak až na pár dalších drobností zůstal námět zachován v původním stavu. Poznáváme průměrnou a dosti zakomplexovanou rodinu McFlyů, odkud pochází i náš hlavní hrdina Marty (Michael J. Fox). Jako každý teenager té doby si užívá mládí a touží po americkém snu. Od jeho vrstevníků jej odlišuje ale hlavně kamarádství s roztržitým vědátorem doktorem "Docem" Brownem (Christopher Lloyd), jehož poslední vynález zašle Martyho omylem do poloviny padesátých let. Zbytek je pak historie. Nebo budoucnost? U všech skotů! Hříčka na oblíbenou řečnickou otázku "coby kdyby" dokonale reflektovala mezigenerační rozdíly a kulturní proměny mezi 50. a 80. léty 20. století. Navíc, kdo si za svůj život takovou hypotetickou otázku nepoložil? Jaké by to bylo, vrátit se o nějaký ten pátek zpátky, ovlivňovat historii nebo vlastní rozhodnutí. Lákavé a nebezpečné zároveň. Dobrodružný příběh byl však jen jedním ozubeným kolem v dokonale šlapajícím stroji. Jeho hlavními pilíři byli vždy lidé kolem a to na obou stranách kamery.
Michael J. Fox byl jasnou volbou pro hlavní roli od samotného začátku. Ale kvůli hereckému vytížení (práce na plný úvazek na seriálu Family Ties) byli tvůrci nuceni obsadit méně známého Erica Stoltze. Ten ovšem neměl pro roli dostatečné charisma. Opětovným naléháním se k filmu nakonec přeci jen dostal Michael, ačkoliv to znamenalo práci převážně přes noci a víkendy. Všechny Stoltzovy scény byly pečlivě přetočeny a dnes si lze už těžko představit v červené vestě někoho jiného, než mladičkého Kanaďana nízkého vzrůstu. Ten se pro roli vysloveně narodil a vdechl postavě život. Stal se vzápětí vzorem pro celé generace dospívající mládeže. K tomu byla formulka jednoduchá - obyčejný kluk se dostává do neobyčejných situací a svými znalostmi a zkušenostmi není nijak zvlášť odlišný od zbytku vrstevnické populace. Prožívá dobrodružství díky (ne)štěstí osudu. Všechno v té míře, aby se s jeho postavou dalo jednoduše ztotožnit a fandit jí. I já jsem tou dobou chtěl umět válet na elektrickou kytaru. Krom filmu mě Návrat přivedl prakticky i k rockové muzice a začal jsem sjíždět vše od Chucka Berryho po Van Halen. Touhu po ujíždění ze šarvátek na skateboardu k úžasu všech jsem nechal už jen dětským představám. Mít k tomu všemu ještě vyšinutého parťáka, který je možná výstřední, ale zato s upřímným srdcem na dlani... Řeč je nyní pochopitelně o "docu" Emmettu Brownovi, další nezaměnitelné postavě universa.
 |
| "Hey you! Get your damn hands off her!" - George sbírá kuráž v kritické situaci! |
Christopher Lloyd se své role chopil bravurně a vytvořil jednu z nejcitovanějších postav šílených vědátorů vůbec. Míra šílenství ale nikdy nebyla kombinací osobnostní poruchy a komediálního pitvoření pro diváckou veřejnost (tou se stávala až postupem let v různých propagačních bokovkách). Brown původně byl jen zneuznaným vědcem na okraji společnosti, který se nepřestal snažit přeměňovat své sny ve skutečnost. Fascinace literárními vynálezy Julese Vernea jej posléze dovedla až k jeho vynálezu nejmegalomanštějšímu - stroji času. Když odhlédneme od fyzikálních zákonů a funkčnosti fluxního kapacitátoru, jakou dát takovému přístroji podobu? Když chcete vytvořit něco takového, proč to neudělat se stylem, že ano! Zapomeňte tak na legrační sci-fi udělátka jak od H.G. Wellse i na všechny telefonní budky a vířivky(?!), tenhle stroj je napájený zdrojem s výkonem minimálně 1,21 gigawattů. Což má shodou okolností buď pixla plutonia nebo síla blesku pořádné letní bouře. A hlavně je zabudovaný v dnes již ikonickém hranatém vozítku DeLorean DMC-12. Jeho vzezření ne nepodobné mimozemskému korábu bylo opomenutým symbolem 80. let a jeho nadčasová karoserie působí futuristickým dojmem dodnes. V současnosti se řadí vedle Kitta (Knight Rider), pohřebáku Krotitelů duchů a Batmobilu (v jakékoliv inkarnaci) k nejslavnějším filmovým automobilům. Samotný John DeLorean, zakladatel DeLorean Motor Company, zpětně tvůrcům poděkoval za takovou nečekanou reklamu a popularitu. Na světě není snad nikdo, kdo by si toto auto nespojil právě se ságou Návratu do budoucnosti. A není pravděpodobné, že zájem o něj v dohledné době utichne.
 |
| Generace Tannenů. Jeden "Butthead" vedle druhého. |
Každý dobrodružný příběh musí mít svého úlisného záporáka. Někoho, kdo hlavním hrdinům dokáže pořádně zatopit. Ve světě BTTF se jím stal Biff s tváří Thomase F. Wilsona. Co přesně ho dělá bídákem? Prakticky jen jeho láska k Martyho matce (ztvárněné Leou Thompson) a snaha dosáhnout všeho za každou cenu. Oblíbeným terčem k šikanování se stává uťápnutý nerd a podivín George (Crispin Glover), který se má shodou okolností stát Martyho otcem. Neopatrné hrátky s časoprostorem ale mohou mít nedozírné následky, když nesmělému Georgovi vezmete milionovou příležitost k zalíbení jeho budoucí ženy. Ohrozit tak můžete jak oba jedince, tak celé jejich bezprostřední okolí. Ba dokonce i vlastní existenci v rámci časoprostorového kontinua. Kdepak, Návrat do budoucnosti nikdy nebylo science fiction globálních měřítek. Byla to sága rodu McFlyů, jejich houževnatosti a (ne)schopnosti postavit se největšímu strašáku v podobě vlastní nejistoty a strachu z neúspěchu. Právě umění vložit do problémů čistou mysl k dosažení čehokoliv se stalo mottem celé trilogie a v podstatě morálním poselstvím ságy. Civilnost a uchopitelné charaktery byly základem budoucího úspěchu.
 |
| Ikonické plakáty v průběhu časů (a časem) |
Zraky diváků přikoval k filmovým plátnům a televizním obrazovkám nejen napínavý příběh, ale také jeho dynamické provedení. Základem byl zcela nepopiratelně scénář Boba Galea. I když tento člověk ve své kariéře příliš filmových námětů nevytvořil, těch několik vždy překypuje nápaditostí a pečlivostí. Kromě Návratů vzpomeňme ještě na poměrně zapomenutý klenot Interstate 60, který nejenom napsal, ale také zrežíroval. Realizace scénáře se chopil Robert Zemeckis, pionýr v posouvání hranic vizuálních efektů, jak i zde několikrát předvedl (například interakce jednoho herce ve více rolích zde byla vůbec poprvé). Děj nervy drásajícího závodu s časem ukočíroval s hravostí sobě vlastní. K vizualizaci mu dopomohl Dean Cundey, hlavní kameraman takových klasik, jakými jsou Věc, Apollo 13 nebo Falešná hra s králíkem Rogerem. A trestuhodné by bylo nezmínit skvělou orchestrální hudbu Alana Silvestriho. Jen samostatný poslech instrumentálního tématu promění každé auto ve stroj času a magických 88 mil za hodinu (141 km/hod) v tu chvíli vyšlápnete klidně i z Velorexu.
Recept k úspěchu byl zkrátka sepsaný dobře a realizovaný ještě lépe. Tvůrci si jen pod sebou trochu nařízli větev, když vezmeme v potaz bizarní závěrečnou pětiminutovku prvního dílu. Nastolený "cliffhanger" měl být jen gagem a údernou tečkou na rozloučenou. Překážkou se stal až v okamžiku, kdy studio odkleplo pokračování. V polovině 80. let nebylo zdaleka tak rozšířenou tradicí, že se každému výpravnějšímu filmu automaticky otevřou vrátka pro chystané pokračování, sérii, ságu nebo universum, jak je tomu dnes. Se sequelem se tak nějak nepočítalo, bylo tedy nutné hrát mariáš s už rozdanými kartami. O čtyři roky později mohl Marty s Docem naplnit slib daný samotným názvem a vrátit se do budoucnosti. Zatímco v roce 1985 se cestovalo o 30 let zpět, nyní je proveden skok o stejné délce na druhou stranu. A teď přichází na řadu ten pravý důvod, proč se o Návratu do budoucnosti v posledních týdnech tolik mluví a proč se také tento blog probudil z roční hibernace. Datum tehdy domnělé budoucnosti bylo nastaveno na 21.10.2015. Ano, budoucnost se nyní stává minulostí.
 |
| Mnozí na tento okamžik čekali téměř tři dekády. Na budoucnost! |
Prezentovaná budoucnost krom příliš křiklavého oblečení slibovala samozavazující boty (které Nike hodlá alespoň v limitované edici letos skutečně vydat!), samosušící bundy (kde nic, tu nic) a hlavně létající automobily a skateboardy - hoverboardy. Celý film se naštěstí v průběhu času promění v jeden z nejkomplexnějších a nejpropracovanějším pokračování v celé historii kinematografie. Nepodíváme se jen do přislíbené budoucnosti, děj nás zavede znovu do roku 1955. Scény z původního snímku jsou doplněné o nové úhly pohledu a o duplikáty hlavních postav. Spousta příležitostí k explodování vesmíru! Hrátky s časem jako takovým jsou zde mnohem více propracované a nabízejí i možnost náhledu na vznik alternativních realit a paralelních vesmírů. Skáčeme z jedné roviny do druhé, nikdy však nepřehledně nebo zmatečně. Dokonce i uznávaný astrofyzik Carl Sagan označil film jako nejlépe zpracovaný v oblasti teorie cestování časem a jeho úskalí. Tentokrát se už vědělo, že se mnohé nápady do jednoho filmu nevejdou. Tvůrci tak od samého začátku pracovali s myšlenkou dvou filmů, které nakonec natáčeli téměř simultánně. Proto se mohl nést twist v závěru druhého filmu v souladu s chystaným pokračováním. Trailer na něj byl ostatně zveřejněn už před závěrečnými titulky, což je i dnešního pohledu raritou (marvelovské potitulkové scény mají hodně daleko k teaseru, natož traileru).
 |
| Podobnost s logem blogu čistě nahodilá... this is heavy! |
Třetí pokračování poslalo hrdiny ještě do hlubší minulosti - celých sto let zpět. Tedy do doby kolonizování divokého západu v roce 1885. Městečko Hill Valley teprve pokládá základní kameny, zatímco se po okolí toulají skupiny nebezpečných banditů. Není náhodou, že největší zločinec Buford Tannen je v přímé pokrevní linii s naším známým Biffem. A že se s ním naši cestovatelé dostanou opět do křížku. Poslední díl je zahalen do odlišného hávu, než jeho předchůdci. Je to jistě dáno překlenutím do westernového žánru a využíváním z něj plynoucích klišé. Symptomatickému opakování zápletek bylo fikaně předejito lehkým prohozením rolí zachránce a zachraňovaného a přidáním silnější romantické linie. Co si budeme vykládat, Martyho přítelkyně Jennifer byla důležitou postavou spíše z principu. Málokdo si všimne, že byla mezi prvním a druhým dílem přeobsazena. Naopak Brownova múza Clara Claytonová (Mary Steenburgen) dostává mnohem více prostoru a důležitosti v ději. Jedná se o osvěžující prvek, který na druhou stranu poměrně zmírňuje tempo nastavené v předchozích dílech. Možná i právě proto je třetí díl považován za nejslabší článek jinak stabilně silné trilogie.
Hlavní herečtí představitelé dodnes těží ze získané slávy. Sympaťák Michael J. Fox si úspěchu bohužel příliš dlouho neužil a záhy se začal primárně věnovat výzkumu na léčení Parkinsonovy choroby, která mu byla v raném věku diagnostikována. Thomas F. Wilson musel na neustálé a často kladené otázky sepsat vlastní FAQ, pro nečtenáře o nich rád i zazpívá. Christopher Lloyd značkou žije dodnes a nevynechá jedinou příležitost propůjčit jakékoliv propagaci svůj obličej nebo hlas. Rob Zemeckis svůj talent dále utvrzoval (Forrest Gump, Trosečník), než svou snahou o technologický posun za každou cenu málem pohřbil celou svou kariéru. Řeč je pochopitelně o nechvalně známém CGI období, ze kterého se v posledních letech zdá se opět staví na nohy. Co se týče samotné trilogie, tak ta svůj potenciál nevyplýtvá hned na začátku. Příjemné jsou veškeré drobnosti, na které divák přichází postupně s opakujícími shlédnutími. Nesmrtelné running jokes (opakující se a eskalující specifické fóry) a hlášky, které jsou neodmyslitelně spjaty se všemi třemi filmy - Martyho probouzení v domnělé realitě, Biffova exkurze haldy hnoje, Emmettovy experimentální modely a vynálezy, dobové přezdívky... Na další pohledy poznáváme později známé herce (Billy Zane, Elijah Wood) nebo skrytá camea (hudebník Huey Lewis či kapela ZZ Top). Až později doceníme další roztomilé drobnosti, například ukrytého plyšového králíka Rogera, oblíbenost číselné kombinace 1.21 nebo model hodin s Haroldem Lloydem visícím na hodinových ručičkách, slavné to scény z filmu Safety Last. Povědomé? No jakpak by ne...
 |
| Indiáni! |
A jaký zůstal odkaz filmu po uplynulých třech dekádách? V zábavním parku Universalu vznikla tématická atrakce, televizory navštívil 26ti dílný animovaný seriál pro děti, objevilo se nesčetné množství popkulturních narážek, citací a merchandisingu, Lego stavebnic nebo videoher. Některé byly přijatelné, některé s filmem neměly společného téměř nic. Za zmínku rozhodně stojí epizodická hra od studia Telltale Games z roku 2011. Co je na ní tak zajímavého? Na jejím příběhu se spolupodílel sám Bob Gale a jedná se o jednu velkou poctu filmové trilogii. Od jemných náznaků, po přímé citování klasických scén. Co víc, děj je primárně zasazen do 30. let 20. století a v podstatě přestavuje jakési neoficiální pokračování celé ságy. Občasná naivita a slabší herní mechanismy jsou jen drobnými vadami na jinak vkusné poctě a nasycení lačných fanoušků. Oficiálního filmového pokračování se nedočkáme, jak neváhá avizovat sám Bob Gale. To je jedině dobře, ale známe manýry Hollywoodu a neodolatelnou vůni dolarů. Musíme tak zůstat v každém případě na pozoru.
 |
| Silnice? Tam kam jedeme nepotřebujeme silnice... |
Obloukem se vracíme k subjektivnímu náhledu a osobnímu zásahu. Návrat do budoucnosti mě naučil milovat filmy. Hravým způsobem zaútočil na základní emoce a dobrodružnou povahu dospívajícího snílka. Díky pevnému vedení kvalitních herců a chytrému scénáři vzniklo dodnes nepřekonatelné dílo. Žádné jiné filmy nebyly doma přehrávány na kazetách, DVD a BluRayích častěji. Samozřejmě, že nejsou neomylné. Hnidopišským šťouráním narazíme hned na celou řadu paradoxů souvisejících s cestováním časoprostorem. To nemění nic na faktu kvalitně odvyprávěného příběhu, při kterém se tají dech a fandí hrdinům do poslední chvíle. A tak jsme zde dnes, na prahu konce roku 2015. Fluxní kapacitátor v sobě nemají zabudované nejmodernější Volkswageny v TDI, o energetickém spalování Mr. Fusion ani nemluvě. S filmovou ságou Čelisti jsme se zasekli u čtvrtého dílu, nikoliv u slibovaného devatenáctého. Já od té doby pečlivě nastudoval filmografii Michaela J. Foxe a Christophera Lloyda, o filmech Roberta Zemeckise ani nemluvě. Přes jednotlivá pojítka jsem začal objevovat do té doby pro mě neznámá filmová zákoutí a nasávat popcornovou atmosféru plnými doušky. Žánrová diverzifikace a bohatá celuloidová historie poskytovala bohatou studnici poznání a vzrušujících příběhů. Dnes už není čas k nekonečným filmovým maratonům tolik vstřícný jako v dobách bezstarostné školní docházky. Nikdy jsem na tohoto koníčka ale nezanevřel a jinak tomu nebude ani v budoucnu s bandou capartů za krkem. Až se totiž budu přibližovat spíše k „Docově“ vizáži, kdo jiný by jim nabídl možnost k seznámení s vytrvalými kulturními klenoty.
 |
| This is heavy! |
"If my calculations are correct, when this baby hits eighty-eight miles per hour... you're gonna see some serious shit."
P.S.: K výročí vzniká zbrusu nový dokument Back in Time, což je název i původní skladby Huey Lewise, nahrané speciálně pro film.
P.P.S: Kdyby vám výčet zajímavostí nestačil, můžete zalistovat třeba zde.
P.P.P.S: Původní český dabing je možná nedokonalý, ale mnohonásobně lepší než ten poslední Novácký!
0 komentářů:
Okomentovat