Mezi Rosemary má děťátko a Satan přichází nebylo okultní vzduchoprázdno. Svatou trojici zlatého filmového fondu doplňuje Vymítač ďábla, který přišel právě uprostřed mezidobí. Hlavní úlohu temné strany tentokrát nepřebírá přímý potomek samotného ďábla, ale jeho vtělení do nevinného těla dvanáctileté dívky. Tam, kde je moderní medicína zahnána do kouta, přichází na řadu praktiky netradiční. Tonoucí se stébla chytá a tak i zoufalá matka přijme každou sebemenší možnost jak vyléčit svou dceru. Proces vymítání posedlého člověka ale není jednoduchá záležitost, kterou by mohl vykonávat kde kdo. Dlouhé schvalovací procesy katolické církve rovněž naznačují, že se nejedná zrovna o standardní úkony. Výsledky jsou nejasné a nic nezaručující. Jedná se však o instanci poslední naděje nervydrásajícího dramatu, kterému se nevyhýbají ani smrtelné události.
William Friedkin adaptoval stejnojmenný román Williama Petera Blattyho, který se podepsal i pod oscarovým scénářem. Právě soška za adaptovaný námět byla jednou ze dvou vítězných (druhá patřila zvukové stránce filmu), proměněných z celkem deseti nominací. Na horor nevídaný úspěch, který se nikdy předtím ani potom už neopakoval. Vymítač ďábla zabodoval ani ne tak dějem, ale precizním zpracováním. Kompozice jednotlivých scén vyznačuje působivý filmařský cit, snímání i těch obyčejných záběrů představuje vysoký nadstandard. Už od prologu v exteriérech iráckých vykopávkek je jasné, že tenhle horor nebude žádná rutina. K pomyslné dokonalosti mu brání jen poněkud mírně chaotické střihy mezi odlišnými scénami a způsob, kterým se separátní dějové linky spojují do jedné celistvé. Klady však drtivě převládají.
Mladá Megan duší ještě ve své kůži.
Hororové napětí opět není dílem explicitních krvavých orgií, ale záležitostí psychologické znepokojivosti. Když se původně zcela nevinná dívka Regan (Linda Blair) začne znenadání chovat přinejmenším podivně, vulgárně a agresivně, není to pro matku samoživitelku (a zároveň herečku se služebnictvem) Ellen (Chris MacNeil) jednoduché. Když se do hry vloží nekontrolovatelné tělesné tekutiny, fyzikálním zákonům odporující doprovodné jevy či masturbace s krucifixem, je celková znepokojivost navýšena na zcela nový level. Naštěstí je v blízkém okolí fara s knězem - psychologem Damianem Karrasem (Jason Miller), který by sice rád po smrti své matky zanevřel na víru a vrátil se k boxu, ale intenzivní situace jej nemůže nechat lhostejným. Když se po záhadné smrti režiséra Ellenina filmu začne po městě ochomýtat inspektor William Kinderman (Lee J. Cobb) se všetečnými otázkami, začíná atmosféra houstnout ještě více a čas k vysvobození Reganina těla krátit. Podaří se Damianovi přemluvit církev a zkušeného otce Merrina (Max von Sydow) k procesu vymítání? A bude mít vůbec celá nejasná procedura kladný výsledek?
Svěcená voda s vámi udělá divy.
Vymítač ďábla dokáže fascinovat téměř všemi filmovými aspekty tvůrčího procesu. Režie, obraz i zvuk už byly zmíněny, do popkultury se film zapsal i něčím jiným, než mlhavou stínohrou nebo rotující hlavou s hrůzu nahánějícím make-upem. Dnes si se snímkem hravě spojíme především melodii britského hudebníka Mikea OldfieldaTubular Bells. Překvapivě se s tímto tématem vůbec neplýtvá a zdaleka nerámuje děj tak pevně, jako tomu je například u typického Halloweenu. Těch několik málo okamžiků ale stačí k tomu, aby oba elementy zůstaly nadosmrti spolu spjati. Přes řadu ikonických scén je snadné zapomínat na ty na první pohled obyčejné. Zdánlivě nepatřičný úvod dokáže navodit pocit zlověstné atmosféry temnějších Dobyvatelů ztracené archy, potyčky se stresem Damiana Karrase připomenou budoucí slávu amatérského boxera Rockyho, inspektor Kinderman zase jakoby vypadl z absurdních příběhů francouzského spisovatele moderní literatury Alaina Robbe-Grilleta. Vše je natočeno tak pečlivě, že by mohlo vzniknout několik separátních filmů vysoké kvality. Jednotlivé motivy do sebe včas začnou zapadat jako jednotlivé dílky jedné skládačky, přičemž ten hlavní stále zůstává ve středu pozornosti. Není divu, že vrcholem snímku je samotný proces vymítání, který už v žádném jiném filmu nebude působit tak chladně a dokonale. I když se pochopitelně jedná o nesmrtelný námět, který neváhal využít třeba ani letošní The Conjuring.
Hrůzostrašná maska dokáže nahnat noční můry nejednomu divákovi.
Vymítač ďábla se dočkal celé řady následovníků a odkazů, včetně dvou přímých pokračování, které nemají s původním filmem příliš společného. V prvním sequelu se ještě objevovala hlavní hrdinka Linda Blair jako již dospělá Regan, ale jen několik málo flashbacků odkazuje na předchozí události, přičemž ty ostatní jsou jen směska náhodných a nefungujících témat. Další snaha udělat sérii z filmu, který především nemá ty základní předpoklady, na kterých ji lze postavit. Nic ale nebrání označit film z roku 1973 téměř dokonalou ukázkou správného hororu. Není divu, že patřil mezi nejoblíbenější snímky filmového velikána Stanleyho Kubricka, který se rovněž ucházel o režii. Dokazuje, že kvalitní filmografie zákonitě nemusí přecházet do automatické opozice s "pokleslým" hororovým žánrem. Strach patří mezi základní živočišné instinkty, který mimo jiné pomáhá v mnoha případech i k záchraně života. V civilizovaném lidském světě se tak paradoxně dočkává katarze v podobě zprostředkovaného strachu o životy fiktivní. Ať už je to tedy jakkoliv, Vymítač ďábla dokáže obstát při jakémkoliv očekávání. Dokázal to před čtyřiceti lety, dokáže to dnes a dokáže to i minimálně za dalších čtyřicet let.
0 komentářů:
Okomentovat