White House Down (2013) - 65%

White House Down

Není článku, který by hned v úvodním odstavci k filmu White House Down nezmínil Pád Bílého domu z dubna letošního roku. Stejná lokace, stejný žánr a vypočítavost Bontonlandu, který vypálil rybník Falconu s distribučním překladem. Prakticky již ničím nevýjimečná situace námětové extrapolace si téměř v ničem nezadá s mockbustery dílny Asylum. Tedy kromě kvality. White House Down (jak zůstalo s povzdechem raději nepřeloženo) by se neměl primárně porovnávat s jarním řáděním Geralda Butlera. Jedná se především o další ničící blockbuster Rolanda Emmericha. Z čehož se už dá odvozovat mnohé.

Roland Emmerich je jeden z velkých německých megalomanů, ale naštěstí si své vize hromadného ničení praktikuje pouze na filmovém plátně. Mimozemská invaze napadala celý svět a ničila, co jí stálo v cestě (převážně ale architektonické ikony amerických metropolí), aby po jejím vyhnáním přišla nenažraná Godzilla. Vyeskalovaný strašák globálního oteplování přihnal další Den poté na New York nejprve tsunami a posléze pořádnou chumelenici. Že už toho bylo dost? Ale kdeže, májské kalendáře větřily konec světa a Emmerich u toho s kamerou rozhodně nemohl chybět. Jestli měl být vrchol demolice zeměkoule zdolán v roce 2012, kam mířit dál? Vzhůru do nekonečna a ještě dál? Ponechat trikovou zábavu stranou a věnovat se seriózní filmové tvorbě? Emmerich je stejný případ, jako kolega Michael Bay, tudíž tuto statistickou hypotézu můžeme vyloučit pro její nepravděpodobnost. Před tím, než svět zažije svůj druhý Den nezávislosti, bylo potřeba díru v trhu demoličních velkofilmů zacelit. Tedy alespoň z hlediska Rolandovi kinematografické kariéry. A ano, Bílý dům není v bezpečí ani tentokrát.

Netradiční buddy týmovka. Ale hlavně, že funguje.

Tentokrát pro něj hrozbu nepředstavuje ani mateřská loď nepřátelských emzáků, ani letadlová loď JFK. Nyní je v kurzu old-school akce a do popředí přichází zhrzelý a stárnoucí patriot s nelibostí v politické programy stávajícího prezidenta. Není to ale jenom hlavní záporná postava, která vrací filmové řemeslo akčních filmů zpět o dobrých 20 let. Je to všechno. Každá jednotlivá esence filmu VELMI vypovídá o jakési vypravěčské pubertální zastydlosti, nebo ještě lépe, o tendenci vzdorovat přirozené časové linii. Oscarový Artist dokázal, že lze věrně kopírovat filmařské postupy dob dávno minulých a že svět nostalgiků je v těchto ohledech velmi benevolentní. Přelom 80. a 90. let se stal z popkulturního hlediska jakousi modlou specifického nádechu všech aspektů života. Na některé se raději zapomnělo (móda), na některé se se slzou v oku vzpomíná dodnes. Kromě hudby je řeč pochopitelně o jedinečných filmech. Konkrétně akčních filmech.

A zase v plamenech.

Emmerich v tomto případě vytahuje retro těžkého kalibru. Půvab videobéček ze zapadlých půjčoven obehraných VHS kazet se nezapře ani v modernější reinkarnaci. Stačí jenom pár ingrediencí - na uši vytahanou zápletku, ctnostného padoucha, několik zábavných a "rvavých" figurek kolem něj, hláškujícího hlavního hrdinu s nedokonalým osobním životem a prezidenta Spojených států Amerických s raketometem na rameni... Co víc si přát? Příběhovou osu by sice dalo dohromady dítě školou povinné, některé CGI efekty pak průměrný student ČVUT, ale... ono to kouzelným způsobem funguje! A ještě aby ne, když znovu zažíváme dobrodružství, které jako by vypadlo ze životopisu Johna McCaina. 

Když Bílý dům hoří, v Pentagonu je taky pěkně dusno.

White House Down není jen filmem o partě teroristů se záluskem na nejsvětlejší dům ve Washingtonu. Není ani jen přehlídkou velkolepě počítačem generovaných scén. Poctivé filmařské hledisko zavítalo i do ostatních koutů a z dob minulých vytahuje kromě poctivé "man vs man" akci třeba i kus fungující buddy komedie. Kdo tvoří nesourodou dvojku tentokrát? Prezident Sawyer (Jamie Foxx) a neúspěšný kandidát na prezidentskou osobní stráž John Cale (Channing Tatum). Po té, co se svou politicky-entuziastickou dcerkou zavítá do sídla americké vlády, nastane situace, kterou by nikdy nečekal... Na rozdíl od diváků. Ti totiž mohou s téměř stoprocentní jistotou odhadnout nejenom rozuzlení hlavní zápletky, ale rovněž i drobnosti na cestičkách, které k ní vedou. Znovu, film si rozhodně nehraje na nic víc a jen servíruje krystalicky čistou žánrovku, zcela dle očekávání. Tak proč tomu stále něco chybí?

Osobní strážce na velmi pečlivém pohovoru.

Nelze se odvolávat na herecké výkony. Kritický prst předsudků by mohl již automaticky mohl mířit směrem na Channinga, herecky toporného tanečníka ze Step Up. Ale to by nebylo fér. Minimálně ve filmovém Jump Street 21 dokázal být celkem fajn a veškeré své zápory uhrát na svojí kladnou stranu. A podobnou roli zastává i zde. Minimálně často na ní dá vzpomenout. Rovina odcizeného otce a dcery s podivným koníčkem na správném místě funguje ze všeho nejméně, ale kde jinde by měla mít své místo, než v podobně laděném snímku. Jamie Foxx sice stále nedosahuje prezidentských kvalit Harrisona Forda nebo Billa Pullmana, ale ve fiktivní politické historii se také neztratí. Ve chvíli, kdy jde do tuhého, odhodí fasádu nablýskaného státníka a opře se do akce (i té verbální). A my zase s láskou zavzpomínáme na scénáře Shane Blacka. Slepenec oblíbených atributů však bohužel nedrží moc dobře pohromadě. I když jej zuby nehty drží James Woods a Jason Clark, coby temná strana příběhu, co to dá. Dostává se totiž pocit určité nepatřičnosti vzhledem ke kalendářnímu letopočtu. Paradoxně.

Který naivka nečekal patriotický patos? Alespoň u nás v kinech se nemává státní vlajkou, ale standartou.

S láskou vzpomínáme na časy uplynulé a často lamentujeme nad současnými vývojovými tendencemi. Klasický problém stárnoucích generací, jehož myšlenku nám prezentoval už Woody Allen v Midnight in Paris. Když ale dostaneme současnou napodobeninu, nemůžeme se i přes počáteční radost zbavit nepříjemné pachuti. Takové, která nám jen potvrzuje zaniklou existenci časů minulých. Snaha zabrouzdat do těchto vod je nicméně vítaná a v případě filmu Rolanda Emmericha i poměrně zdařilá. Příliš okatá (a zřejmě záměrná) lacinost nemusí sednout každému a především jí neomlouvá zub času, díky kterému rádi přivřeme oko nad nedostatky dnes už klasických děl. Po skončení zážitku se však nejde zbavit pocitu, že s látkou šlo kouzlit mnohem více. Především díky charakterům s dostatečným množstvím charizmatu a vzájemné chemie. White House Down nás svezlo na divoké horské dráze, plné záludných zákrut a adrenalinových lopinků. Po jejím skončení s úsměvem opustíme lunapark a budeme se těšit zase na příležitost v letech budoucích. Doby, kdy jsme utratili na atrakcích celé kapesné, se už ale bohužel nevrátí. Tak yepee-ki-yay!

"With all the power of my office as President of the United States I say... fuck you."