42 (2013) - 60%

42

Pálka, míček, čtyři mety. Dva týmy hráčů po devíti členech a hřiště ve tvaru čtvrtky pizzy. Jeden nadhazuje, druhý pálí, ostatní běhají a chytají. Hraje se na body za úspěšné oběhnutí všech met, pokud se to podaří napoprvé od odpalu, nazývá se to homerunem. Taková jsou základní pravidla baseballu. Podivná pálkovaná, hrdý národní sport nejen USA. Sport, který proslavil čepice, sběratelské kartičky a metaforu vývoje partnerského vztahu. Je také jednou z nejoblíbenějších disciplín filmového plátna, když má dojít na sportovní dramata o loserech a jejich nelehké cestu na vrchol. Tedy, hned vedle amerického fotbalu. V Hollywoodu zkrátka ví, jak správně zacílit na sportovně založené nacionalisty, patrioty a zatvrzelé fandy. Jakkoliv se to může pro středoevropany zdát pošetilé nebo nesmyslné. Ale máme tu další exkurzi na polo-zelené hřiště, zkusme jí dát šanci.

42 ničím nevybočuje ze seznamu ostatních sportovních, biografických nebo sociálních dramat a bez problémů naplňuje veškerá očekávaná klišé, beze snahy o jakoukoliv inovaci. Nabízí se tedy několik otázek. Může podobný typ filmů stále bavit? Lze s hrdiny sympatizovat i přes to, že variace jejich nelehkých osudů jsme už nesčetněkrát viděli? A lze natočit biografický snímek podle skutečných událostí snad jiným, nepatetickým způsobem? Odpovědi na tyto otázky za svou správnost vděčí jedině subjektivním pocitům a schopnosti akceptovat představené prostředí nebo hrdiny. Generálně můžeme hodnotit snad akorát formu a zvolený formát vyprávění. Stejně jako pohádky. A je jedno, zda hloupý Honza bojuje proti obávanému drakovi, nebo když kterýkoliv jiný podceňovaný hrdina čelí výzvám, davu a sám sobě. Všechny tyto metafory se dají použít u téměř každého životopisného snímku, přičemž důležitější stále je, jak si stojí film sám o sobě.

Jackie Robinson. A black man in white baseball.

Ze subjektivních hledisek dokáže 42 pochopitelně nejsilněji oslovit fanoušky baseballu a znalce jeho historických reálií. V menším měřítku také sociální vyděděnce, kteří se dokáží identifikovat zase s nesportovní stránkou vyprávění. Nacházíme se totiž ve 40. letech 20. století ve Spojených státech. Společnosti i několik desítek let po občanské válce vře v krvi otázka rasové nesnášenlivosti a bílé nadřazenosti. Ještě musí hodně vody uplynout, než přijde Martin Luther King a postupná akceptace rovnoprávnosti, do té doby se "barevní" musejí vyrovnávat s nedůstojnou separací individuálně. A rozhodně to nemají lehké ani pokud mají nadbytek talentu. Jedním z nich je i Jackie Robinson (Chadwick Boseman), nadějný hráč baseballu s číslovkou 42. Díky tvrdohlavosti stárnoucího manažera Branch Rickeyho (Harrison Ford) dostane šanci hrát ve vyšší lize a jednoduché to nebude mít jak s fanoušky a protihráči, tak ani s vlastními spoluhráči.

Kontrakt podepsán, problémy začínají.

Neznalí mohou předvídat, zkušení už vědí. Není žádným tajemstvím, že Jackie Robinson dnes patří do sportovní síně slávy a jedná se o důležitou postavu amerického baseballu. Což samo o sobě říká v podstatě vše. Cesta útrap není tak dramatická jako v případě hudebního Raye, zároveň není ani tak přesně nalajnovaná podle klasické formule (spadnutí na dno a odražení se od něj až k nebeským výšinám). Založení na skutečných událostech má dodávat divákovi pocit fiktivně nabyté síly při boji proti nešvarům osudu a poskytnout zprostředkovanou životní inspiraci. Tu, kterou skutečná dvaačtyřicítka dávala nejenom barevným fandům amerického sportu. Film v tomto ohledu nepřináší nic nového a nepomáhá ani celková zkratkovitost vyprávění. Kamera zabloudí natočit několik historických událostí napříč nejzásadnějšími roky a nedá tak dostatek prostoru pro celistvou dějovou linii a několik zajímavých postav ve vedlejších rolí. Takto je akorát zbytečně zvýrazněná jejich filmová nadbytečnost. Na druhou stranu je nutné kvitovat povedený dokumentární styl s autentickým nahlédnutím do dobových reálií bez zbytečné přehršle sentimentu.

A jakpak teď asi vypadá Chewie...

Nejdůležitějším prvkem životopisného žánru je vždy herecké obsazení. A zde bylo vybíráno pečlivě, nejen z hlediska hereckých schopností, ale také dle fyzické podobě původním předobrazům. Oko nejvíce upoutá Harrison Ford. Jeho dědečkovský vzhled zatlouká poslední hřebíček do rakve právoplatného pokračování Indiana Jonese. Podstatné ale je, že svou roli zvládá na jedničku a je vedle Chadwicka Bosemana druhou hlavní postavou, po stránce hvězdnosti obsazení pak tím největším lákadlem. Ve vedlejších rolí stojí za připomenutí Alan Tudyk a jeho rasisticky nevymáchaná pusa manažera Bena Chapmana, nebo (pro fanoušky seriálu Scrubs) John C. McGinley v malé roli sportovního komentátora. O hudbu se postaral Mark Isham a je celkem povedená. Přesto, že zní podobně jako score každého druhého rodinného dobrodružství patriotických hraných filmů Walta Disneyho.

Ve filmu se všechno zdá být o tolik jednodušší...

Na závěr se vrací nejzásadnější otázka - má film co nabídnout nezkušeným divákům bez potřebného vědomostního zázemí o baseballu obecně? Inu, ano. Jedná se o zcela odlišný přístup, na rozdíl od takového Moneyballu. To znamená, že záběrů ze hřiště je více než dost a jejich dynamické natočení by udělalo napínavou podívanou třeba i z mistrovství světa v curlingu. Na diváka navíc není seslána ani lavina odborných výrazů pro zasvěcené, ani přílišné moralizování o hodnotách barev ve společenské interakci. Předpokládaný nezájem odejmul distribuci dvaačtyřicítky z nabídky českých kin se však nejeví jako tak nelogický krok. Návštěvnost by byla nejspíše obdobná, jako kdyby do amerických kin dorazil film o Antonínu Panenkovi. Odvozeným způsobem se dá ohodnotit 42 více-méně objektivně pro tři majoritní skupiny diváků: Kdo zná Jackieho Robinsona a s pálkou v ruce se cítí jako doma, bude s filmem spokojený. Kdo je sportem netknut, nebude se cítit jako ryba na suchu a může si užít vyprávění Briana Helgelanda díky několika nesporným kvalitám. Kdo je přesycen biografickými snímky podle stejného mustru, může s klidem vynechat. V mysli mu alespoň ještě chvilku zůstane Harrison Ford stále vitálním Uprchlíkem.

"I got traded... to Pittsburg!"