Střední škola. Nezapomenutelná léta dospívání plná konfliktů, hormonálních bouří, nepochopení a hledání podstaty sebe sama. Chvíle z dnešního pohledu bezstarostného mládí ale vždy nebyla jenom cestou růžovým sadem. Složitosti zapadnutí a řešení problémů různých společenských skupin je na denním pořádku. Podívejme se tak v první části tohoto speciálu na radosti i starosti teenagerů, jejichž vzory nám Hollywood neustále předsouvá. Tematicky se jedná o velice rozmanitou kategorii. Následující desítka nejzajímavějších filmů z prostředí středních škol a jejich bezprostředního okolí se bude zabývat několika signifikantními dekádami, rozdíly a podobnostmi bouřlivých mladých generací napříč roky. Nahlédneme pod pokličku prvních opravdových lásek a velkých snů, rozčarování z nepochopení a hledání cesty pro vlastní pouť životem. Do prostředí svůdných roztleskávaček, nesmělých geeků, rebelujících vzorů, rychlých aut a hlasité muziky. Striktní kategorizace sociálních rolí ale může mít zavádějící charakter. Vraťme se tak na chvíli do těchto neklidných let školních lavic a připomeňme si všechno dobré i zlé, co s nimi souviselo.
Rebel Without a Cause (1955) - 85%
 |
| Rebel bez příčiny |
Není lepší tematický začátek, než s ikonickým zástupcem žánru z dob generační revoluce a vzniku pojmu "teenager". 50. léta v Americe byla skutečně počátkem kultu mládí, se kterým se dnes už běžně setkáváme. Předchozí generace prožila svá středoškolská léta v prostředí ekonomické krize a následného válečného konfliktu. 50. léta přinesla relativní svobodu, ekonomickou prosperitu a bohatý vědecký / kulturní rozvoj. Z teenagerů střední třídy se najednou stala velmi zajímavá skupina kupní síly. Rebelie tak mohla začít a s ní i konflikty s konzervativní vrstvou dospělé populace. Nablýskané automobily, napomádované účesy, "ďábelská" hudba rock 'n' rollu se šokujícími lechtivými podtexty a bezstarostná zábava. To vše definovalo mládež tohoto období a to vše bylo zároveň trny v očích válečných veteránů a postarších patriotů, jejichž mladá léta se nesla jen ve znamení práce. Nové trendy tak poskytovaly prostor k prvním vlnám nevole a prvním opozicím. Teenageři začali nebezpečně přebírat štafetu důležitosti, čehož si byl vědom marketing a tím pádem i průmyslová výroba. Na výchovné přeučení do zpětných kolejí konzervatismu už bylo pozdě. Nastal čas řešení společenské otázky - jak na rebely bez příčiny?
 |
| Rebelové to mají s děvčaty jednodušší. Jen ony s nimi většinou ne. |
Tento konflikt je dokonale zobrazen v dobovém snímku stejného jména, který udělal z hlavního představitele novou ikonu zlatého věku Hollywoodu. Příběh mapuje příhody sedmnáctiletého Jima Starka (James Dean), který se s rodinou přistěhoval do Los Angeles. Seznámení s prostředí nové střední školy se ovšem neobejde s naražením na místní šikanu. Hlavním "šikanátorem" je pak Buzz Gunderson (Corey Allen) a střet na sebe nenechá dlouho čekat. Jim si ale i tímto způsobem najde první přátele, především patnáctiletého Plata (Sal Mineo) a pohlednou Judy (Natalie Wood). Problémy Jima nečekají jen na nové, neznámé půdě, ale i na té domácí. Časté hádky rodičů a neschopnost jeho otce k nim přistupovat jako rovnocenný soupeř většinou vítězné matky dohání Jima k šílenství a zklamání zároveň. Oba rodičové ale samozřejmě netuší, odkud pramení synovo nenadálé rozčarování a bezpříčinná rebelie, přičemž toto nepochopení jen přilévá olej do ohně teenagerské vzpoury. Problémy přetrvávají i s Buzzem a jeho partou a jejich dramatické vyústění dodnes působí silným a aktuálním dojmem. Není divu, že se James Dean stal ikonou nejedné generace nejen filmového světa. Působnost neztrácí snímek ani půl století po natočení a po právu je jedním z hlavních zástupců jak žánrového vymezení dramatických středoškolských let, tak především generační výpovědi specifické a do dalších let velmi důležité dekády. Rebelů bez příčiny začalo nezastavitelně přibývat, ale James Dean vždy bude tím prvním.
"If I had one day when I didn't have to be all confused and I didn't have to feel that I was ashamed of everything. If I felt that I belonged someplace. You know?"
 |
| Poslední představení |
Do důležitých 50. let se podíváme ještě jednou, tentokrát v retro snímku Petera Bogdanoviche z počátku 70. let. Více než očekávaný námět je film tentokrát zajímavý svým přístupem ke zpracování. Příběhem se Poslední představení v ničem nezadá s ostatními filmy o teenagerech pro teenagery. Lokací se nacházíme kdesi uprostřed Texasu, kde kojoti chodí dávat dobrou noc. Mezi hlavní kulturní střediska patří místní kino s barem a událostí celého města je komentovat výsledky středoškolského fotbalového týmu. Ospalá nálada nahrává místním mladíkům a dívkám v objevování zákoutí zaslíbeného sexu a frustrace z nenaplnění vlastních vysněných představ. Dvojice nejlepších kamarádů Sonny Crawford (Timothy Bottoms) a Duane Jackson (Jeff Bridges) o tom ví své. Oba mají přítelkyně, ale zatímco Sonny není svým vztahem nikterak naplňován, Duanova slečna Jacy Farrow (Cybill Shepherd) by zase ráda žila sexuálním životem snad s každým představitelem mužského pohlaví ve městě. Sonny nalezne dočasnou spokojenost u manželky trenéra fotbalového týmu, která si svým novým, mladým a zakázaným vztahem připomíná vlastní mladá léta a obnovuje dávno vyhaslou jiskru života. Jakmile však dojde svůdná Jacy i za Sonnym, problémy nastanou nejen u utajovaného vztahu (o kterém ví kromě podváděného manžela celé město), ale i u přátelského vztahu s Duanem.
 |
| Jacy podlehne snad každý. Kdo by se divil. |
Přechod mezi klukovskými a mužskými léty není nikdy jednoduchý a vždy probíhá za přítomnosti mnoha morálních rozhodnutí. Mozek má v té době v lidském těle dvě lokace a je jasné, která část většinou vyhraje zásadní dilemata. Otázky samoty, zhrzenosti, upřímného zamilování a žárlivosti jsou najednou aktuální více, než kdy dříve. Na rozdíl od Nicolase Raye (režiséra Rebela bez příčiny) přistupuje Peter Bogdanovich k těmto problémům poněkud jinou cestou. Značný vliv francouzské vlny poválečné cinefilie a poetického realismu se mnohem více soustředí na charaktery a jejich pohnutky nenápadně představuje v jednotlivých oddělených scénách, které mají mapovat širší časový interval. Nově získaný status bezstarostné mládeže najednou ukazuje i svou druhou stranu, kdy vnitřní souboje doplňuje frustrace z vázanosti prostředí a převažující nudou nad zábavou. Tenhle šotek se při dvouhodinové délce filmu lehce prodírá i do divákova zážitku, ale naštěstí jej nedokáže plně znehodnotit. Poslední představení není zrovna divácky nejvřelejším filmem, ale zároveň se ani nesnaží maskovat své intelektuální postupy. Dobová atmosféra se povedla na jedničku a to nejenom černobílým filtrem. Zpracováním by do autentických 50. let zapadl celkem bezproblémově. Díky polevení cenzury mezi dekádami se můžeme dočkat i několika odvážnějších scén, kdy se nám dokonce dokonalá blondýnka Cybill Shepherd představí v celé své nahé kráse. I když hraje v podstatě mrchu, sluší jí to tedy nebezpečně... Film si nejvíce užijí milovníci klubové scény na ČT2, ale koneckonců i to svědčí o vysokých kvalitách snímku.
"Thank God, I'm glad I weren't on fire - I would've burned to death before you got one button undone."
American Graffiti (1973) - 80%
 |
| Americké grafity |
Když se řekne George Lucas, musí se automaticky říct i Star Wars. Ale natočil tento milovaný i proklínaný autor ve svém životě i něco jiného? Něco, co není sci-fi (THX 1138)? No ano! Dobovou výpověď mládeže 60. let v čase poslední svobodné noci před definitivním ukončení středoškolských let. A to bez jediného CGI efektu! Ale bez ironie, Americké grafity je překvapivě velmi působivým filmem, který příjemně plyne i přes skutečnost, že neobsahuje žádnou stabilní dějovou linku. Příběh se zaobírá několika jedinci a jejich osudy během posledního prázdninového večera. Nabízený kolorit sociálních skupin je tak dostatečně pestrý a nabízí vše, na co jsme si s postupem následujících let v tomto subžánru zvykli. Za zdánlivé hlavní hrdiny můžeme považovat kamarády Curta (Richard Dreyfuss) a Steva (Ron Howard), kteří mají následujícího rána opustit rodné městečko a vydat se na vysokoškolská studia. Co se zdálo být sladkou hudbou vzdálené budoucnosti je s kritickým přiblížením atakováno náhlou vlnou melancholie a přepočtem vlastních hodnot. Najednou už není tak jednoduché učinit vytoužený životní krok. Ostatní zúčastnění nemusí řešit podobnou otázku, přesto i oni se dočkají určitého vývojového posunu. Ať už se jedná o zdánlivého rebela - automechanika Johna (Paul Le Mat), nebo obrýleného nerda Terryho (Charles Martin Smith), každý si během posledního prázdninového večera projde vlastní verzí katarze.
 |
| Nablýskané káry a obsluha na kolečkových bruslích. Ideální. |
Zasazením do symbolických časů 60. let je budována specifická atmosféra nové vlny americké mládeže, která ještě přežívá z pomádové rebelie 50. let, ale postupně se už transformuje do podoby nastolené novou dekádou. Před nástupem politické revolty a květinových dětí tak stále ještě máme zdánlivě šťastná individua na hranici mezi bezstarostnými léty a krušnými roky dospělého života. Snaha vzepření se autoritám je však už zcela patrná i zde, jednotlivci jsou během jedné simulované noci postaveni před několik důležitých otázek a jejich řešením se mohou dostat do nové životní fáze, zase o něco více dospět. Film však není jen sociální sondou a dobovou výpovědí raných 60. let v zaslíbené zemi Spojených států. Je především filmem o mladých lidech, se kterými se mohou diváci díky jejich diverzifikaci snadno ztotožnit, najít si vlastní favority a doufat, že úsvit jako reprezentant reality přijde co nejpozději. Stejně tak důležitým prvkem je hudba. Soundtrack obsahuje několik desítek popových a rock 'n' rollových skladeb, který lze považovat za adekvátní náhradu výběrového alba nejlepší dostupné muziky té doby. Staré dobré "oldies" hrají prakticky bez ustání a jsou prokládány jen různými myšlenkami a komentáři rozhlasového operátora Wolfman Jacka. Tím je lyrická rovina dokonale dokreslena a režijně nejlepší dílo slavného Lucase na světě. Z dnešního pohledu potěší rovněž i obsazení, Richard Dreyfuss v té době ještě nelovil žraloky, Ron Howard ještě netočil oscarové filmy a v malé roli spatříme i mladičkého Harrisona Forda. Americké grafity je možná díky své lokalizaci českému divákovi málo známé a to je rozhodně škoda. Co nabídnout má totiž mnoho.
We're finally getting out of this turkey town, and now you wanna crawl back into your cell, right? You wanna end up like John? You just can't stay seventeen forever.
Rock 'n' Roll High School (1979) - 70%
 |
| Rock 'n' Roll High School |
Každá generace má své hudební idoly, které u generací starších nenalézají pochopení. Texty se zdají být bezduché, agresivní a mění vzorné ratolesti v problémové kriminálníky. Alespoň takový byl náhled konzervativních Američanů na vzestup rockové hudby. A Rock 'n' Roll High School tuto éru prezentuje po svém. Nízkorozpočtová komedie s přehrávajícími herci a kapelou The Ramones je spíše parodií s jednoduchými vtípky, na které jsme zvyklí především z direct-to-video rodinných filmů. Tak jak je možné, že se z tohoto filmu stal takový kult? Právě především hudbě. Děj je zde naprosto minimální, vypráví o nové ředitelce Evelyn Togar (Mary Woronov) na škole Vinca Lombardiho, kde si znudění studenti zpříjemňují studijní chvilky poslechem hitů punk-rockové kapely Ramones. Největší fanynkou je ovšem roztleskávačka Riff Ranrell (P.J.Soles), která udělá vše pro to, aby se na koncertu zmiňované kapely dostala ke svým hvězdám a předala jim text písně, kterou pro ně napsala.
 |
| The Ramones - Teenage Lobotomy. |
"I'm *first* in line! And if you don't like it, you can put it where the monkey puts the nuts!"
Fast Times at Ridgemont High (1982) - 80%
 |
| Zlaté časy na Ridg. High |
Střední škola je jedním z prvních skutečných mezníků v dospívání a nejen díky hormonálním změnám se zde vytváří velká porce nezapomenutelných okamžiků. Pokud chtějí spisovatelé psát o tomto období, lehce tak mohou využívat velké dávky vlastích zkušeností a vzpomínek. Ostatně, stejný způsob zvolil jak George Lucas, tak Richard Linklater. A stejným způsobem k tématu přistupoval i spisovatel, scénárista a režisér v jedné osobě - Cameron Crowe. Na základě své první knihy sepsal scénář a vznikly Zlaté časy na Ridgemont High, kterých se režijně ujala Amy Heckerling, na poli komediálních filmů poměrně známé jméno (Kdopak to mluví, Bláznivá dovolená v Evropě, Noc v Roxbury). Toto panorama středoškolských patálií několika studentů a studentek zaznamenalo na počátku 80. let značný úspěch a nejedna popkulturně legendární scéna vychází právě z tohoto díla. Bohužel, možná i díky svému krkolomnému názvu si film nikdy neprosadil cestu do našich končin. Ať už za to může doba vzniku nebo těžké snášení vštěpování amerikanizované kultury mládeže, rozhodně by se měly tyto bariéry překonat, protože se minimálně jedná o další významné dílo klasických 80. let.
Film mapuje jeden akademický rok na Ridgemontově střední a zabývá se několika postavami a jejich trampotami. Hlavními hybateli děje jsou pak pochopitelně oblíbená témata zamilovanosti a první překráčení hranice bezstarostného života. To vše v pastelových barvách a za zvuku písní Sammy Hagara a dalších, zkrátka ideální dobová esence. Přestože je film převážně komedií, vyskytují se v něm i poměrně vážná témata, která nejsou nikterak zlehčována a dodávají snímku realistický dojem. Paradoxně ještě realističtější, než nabízejí vážně míněná středoškolská dramata ze současnosti. Co je ale na Zlatých časech na Ridgemnot High nejlepší, je herecké obsazení. Tváří snímku je vedlejší postava věčně sjetého surfera Spicoliho, kterého si zahrál (z dnešního pohledu hodně překvapivě) Sean Penn. Jak byla role podobného rozumového rozpoložení překvapivá u Keanu Reevese v dobrodružstvích Billa a Teda, je u oscarového a uznávaného herce, jakým Penn je, překvapením ještě větším. A rozhodně v pozitivním slova smyslu, jeho role dodnes stále patří mezi ty nejzapamatovatelnější. Mezi známé tváře komedií 80. let pařil i Judge Reinhold, který si zde zahrál populárního studenta posledního ročníku, pracujícího ve fast foodu pro zaplacení svého vlastního auta. Cenu vizuálně nejpřívětivější postavy však vyhrává Phoebe Cates (dívka z Gremlins s neveselými vánočními zážitky). Snová scéna, při níž vystupuje z bazénu ve slow-motion, je dnes jednou ze základních definic amerických let materiálního blahobytu. Krom jiných zde uvidíme ještě Jennifer Lason Leigh, Foresta Whitakera, a dokonce i Nicolase Coppolu... Zlaté časy na Ridgemont High jsou výbornou letní komedií s několika nadčasovými myšlenkami, památnými scénami a překvapivým obsazením. Pokud neznáte, shlédnutím neprohloupíte.
"What Jefferson was saying was, Hey! You know, we left this England place 'cause it was bogus; so if we don't get some cool rules ourselves - pronto - we'll just be bogus too! Get it?"
Risky Business (1983) - 60%
 |
| Riskantní podnik |
Cílem studií by měla být pochopitelně příprava na budoucí život v zaměstnání. Někdy se ale ukazuje, že nejlepší je škola života a pokud nemáte na specifickou práci svých snů vyloženě vlohy, můžete se se svou ideou začít pomalu loučit. Respektive se svými očekáváními. Joel Goodsen (Tom Cruise) by si přál být uznávaným obchodníkem. Jezdit v luxusních vozech, nosit dokonale padnoucí obleky, být obletován krásnými dámami... A tak velmi pečlivě studuje ve snaze dostat se na prestižní vysokou školu. Dokonalou výchozí pozici mu značně znepříjemní hormony. Nalomen životním heslem svého kamaráda Milese (Curtis Armstrong) "Sometimes you just gotta say, "What the fuck, make your move." si v době nepřítomnosti rodičů pozve prostitutku Lanu (Rebecca De Mornay) a dosavadní klidný život se spustí do zběsilé jízdy na tobogánu. V nejistotě se najednou ocitá jak zářivá obchodní budoucnost, ale i vlastní bezpečí a rodinný majetek. Zamilovat se do pohledné lehké děvy je nebezpečné, navíc pokud jí je v patách temperamentní pasák Guido (Joe Pantoliano). Dokáže Joel všechny problémy ustát, než se rodiče vrátí z dovolené?
 |
| Tom to válel už od mlada. |
Riskantní podnik nepatří mezi ty největší klenoty kinematografie, ale svou existencí přeci jen dokázal přispěl do popkulturní historie audiovizuálního média. Z dnešního pohledu se už film může jevit neaktuální, americký sen prošel nějakým tím vývinem a prezentovaný příběh je dnes mírně řečeno naivní. Ale ostatně to byla 80. léta celkově, nelze tak tomuto argumentu přikládat nejdůležitější váhu. Problémem je však zápletka, kterou se tvůrcům nepodařilo nejlépe zkrotit a film neutíká plynule tak, jak by bylo vhodné. Atmosféru si naštěstí drží správně dobovou od prvních sekund až po závěrečné titulky. Pastelové logo filmu ve výrazném fontu s prvními tóny syntetického soundtracku napoví, v jaké dekádě se tvůrci retro snímku Drive inspirovali. Podkladová hudba je charakteristická a opakované téma se poslouchá dobře. Když ale dojde řeč na hudbu, musí se zmínit Bob Segar a jeho píseň Old Time Rock N' Roll. Právě za znění této skladby vznikla jedna z kultovních filmových scén - improvizovaný tanec mladičkého Cruise v bílé košili a spoďárách, který byl později mnohokrát referován (v nedávné době třeba reklamami na videohru Guitar Hero nebo samotným Tomem, respektive jeho postavou z Tropické bouře Lesem Grossmanem, v upoutávce na moderování cen MTV). A jaké je poselství tohoto snímku? Správné morální hodnoty zde sice nenajdete, ale minimálně ti naivnější se mohou přesvědčit o tom, že škola není vše. Důležitá je praxe a je jedno, že má být v riskantním podniku nevěstince.
"I don't believe this! I've got a trig midterm tomorrow, and I'm being chased by Guido the killer pimp."
The Breakfast Club (1985) - 90%
 |
| Snídaňový klub |
V žádném seznamu nejvýznamnějších středoškolských filmů rozhodně nesmí chybět jméno nekorunovaného krále snímků o trampotách dospívající mládeže - Johna Hughese. Jeho jméno již i zde na blogu padlo několikrát a ještě několikrát padne, značnou měrou se zasadil o vývoj popkultury v 80. letech minulého století a jeho díla dnes patří k uznávaným klasikám. Ze všech nejkultovnější je pak zcela nepochybně Snídaňový klub, na kterém se podílel jak po stránce scénáře, tak po stránce režie. A námět je přitom tak prostý. Pět studentů z různých sociálních a společenských vrstev musí trávit jedno sobotní odpoledne společně po škole. Lidé, kteří by o sebe na chodbách ani nezavadili a pokud ano, tak ne s dobrým úmyslem. Kasty a předsudky hovoří jasně a s tím souvisí i předurčení každého jedince dle jeho statusu. Vynucený společný čas nemá v úmyslu zcela bourat hranice předpojatosti, ale spíše dovoluje nahlédnout za ně. Za nimi se totiž překvapivě nalézá společný prostor, tolik známý pro každého jednotlivce, ať už je to šprt, sportovec, podivín, princezna nebo kriminálník...
 |
| Tak odlišní a přitom tolik stejní... |
Hlavním stmelujícím prvkem hlavních hrdinů není naučená nenávist sebe navzájem, ale hněv pramenící ze složitého období dospívání a mladistvá vzpoura vůči autoritám. Ať jsou to nesmlouvaví kantoři (Paul Gleason), nebo nechápaví rodiče. Univerzálnost tématu a rozličnost hlavních postav dělá z filmu dokonalého adepta na modlu každé generace ve věku rozčarování a hledání sebe sama. A to se taky ze Snídaňového klubu stalo. Jenom v historii filmografie nalezneme nesčetné množství nenápadných odkazů nebo přímých citací. Ikonickým se stal i soundtrack, především závěrečná skladba Don't You (Forget about Me) od kapely Simple Minds. Z hereckého představenstva se dostaví Hughesovi oblíbenci a představitelé filmové mládeže 80. let Anthony Michael Hall a Molly Ringwald (kteří se už potkali v režisérově debutu Sixteen Candles), dále pak umírněnější bratr Charlieho Cheena Emilio Estevez, role rebela Bendera (jehož jméno si později vypůjčil Matt Groening do svého seriálu Futurama) se zhostil Judd Nelson a šedou myš Allison si zahrála Ally Sheedy. Film ale především nedělá z jeho představitelů karikatury a není tak problém se snadným ztotožněním. Atmosféra lehkovážných 80. let přidává filmu neopakovatelnou auru a tragikomický přednes působí souběžně jak z jiné dimenze a zároveň nesmírně autenticky. Dál by se o Snídaňovém klubu dalo psát mnohé, místo nekritického vychvalování je tak zde ponechán prostor k vlastnímu přesvědčení o kvalitách snímku. Pozornost si rozhodně zaslouží a to také proto, že je v našich končinách stále poněkud opomíjen. Je čas tuto chybu napravit, lepší film se zvolenou tematikou budete hledat jenom těžko.
"Saturday, March 24,1984. Shermer High School, Shermer, Illinois, 60062. Dear Mr. Vernon, We accept the fact that we had to sacrifice a whole Saturday in detention for whatever it was we did wrong. What we did *was* wrong. But we think you're crazy to make us write an essay telling you who we think we are. What do you care? You see us as you want to see us - in the simplest terms, in the most convenient definitions. You see us as a brain, an athlete, a basket case, a princess and a criminal. Correct? That's the way we saw each other at 7:00 this morning. We were brainwashed."
Dazed and Confused (1993) - 75%
 |
| Omámení a zmatení |
Richard Linklater (režisér mimo jiné také skvělých romancí Před úsvitem a Před soumrakem) se rozhodl jít ve šlépějích George Lucase a natočit svou verzi Amerického grafity. Premisa je jednoduchá, vzít základní dějovou kostru a namontovat ji mladšímu režisérovi na známější dekádu. Rozdílná skupina mladých středoškoláků tak zažívá dobrodružství jedné noci o první prázdninový den v druhé polovině 70. let. A v podstatě potvrzuje, že mládež se potýká stále se stejnými problémy v jakémkoliv období. Dobová atmosféra však může do noci plné očekávání přinést mimo jiné pečlivě navolený soundtrack. Pozdní 70. léta se nesla ve znamení nástupu klasických rockových vypalovaček, dokonale pasujících k rozervané dospívající duši. Problémy se hned řeší lépe s Alice Cooperem, Nazareth, Lynyrd Skynyrd nebo Tedem Nugentem. Povahové rozložení ale zůstává stejné, nerdi by si rádi užili chvilku na výslunní, frajeři sbalili povolné slečny a šikanovali prváky, a to vše s hektolitry piva a v kouřovém oblaku vypěstovaných herbicidů.
 |
| Omámení a zmatení, titul filmu hovoří za vše. |
Opět nesledujeme pouze jednoho hlavního hrdinu, ale řadu rozdílných osobností. Ve středu dění stojí fotbalista Randall "Pink" Floyd (Jason London), který se musí potýkat s nelehkým rozhodnutím zda podepsat sportovní dohodu. Jejím háčkem totiž je odepření veškeré zábavy, která by mohla mít negativní dopad na výsledek šampionátu. Během jednoho večerního tahu s přáteli i kolegy fotbalisty tak přichází na odpověď, co je pro jeho život důležitější. Mezitím probíhá každoroční hon na prváky. Ruku k dílu přidá i obávaný Fred O'Bannion (Ben Affleck!), který si se svou partou hodlá smlsnout na Mitchi Kramerovi (Wiley Wiggins) a jeho kamarádech. Rituál je rituál. První letní den je ale plný neomezených možností, a tak se nevýrazný Mitch dostává na tah nočním městem se starší "cool" omladinou. První okusení některých návykových látek, první dámská společnost... I taková je dle Američanů příprava na střední školu, u které nesmí chybět ani takové klasické atributy, jako je rozbíjení poštovních schránek z jedoucího auta nebo klamání obchodníka při nelegálním nákupu alkoholu. Léta bezstarostná, ale přitom tak složitá. Omámení a zmatení navíc disponují několika hereckými účastmi později známých herců, kromě Bena Afflecka tak můžeme spatřit i mladičkou Millu Jovovich, Renée Zellweger, Joey Lauren Adams, či kníratého Matthew McConaugheyho. Z příjemné filmové záležitosti se rázem stává jakási fiktivní ročenka známých tváří. Kvalit Amerického grafity přeci jenom stále nedosahuje, ale stále se jedná o povedenou generační výpověď pamětníků 70. let. Není divu, že je film tolik oblíbený třeba i u Quentina Tarantina.
"Well, all I'm saying is that I want to look back and say that I did I the best I could while I was stuck in this place. Had as much fun as I could while I was stuck in this place. Played as hard as I could while I was stuck in this place... Dogged as many girls as I could while I was stuck in this place."
Pleasantville (1998) - 80%
 |
| Městečko Pleasantville |
Kontrast mezi generacemi teenagerů je nejvíce patrný, pokud je srovnaný na jednom místě. Jak toho ale docílit? Kdepak, nyní ještě nebudeme cestovat do minulosti v pravém slova smyslu. Budeme cestovat do jiné reality. Tedy ne my, ale sourozenci David (Tobey Maguire) a Jennifer (Reese Witherspoon). Zatímco Jennifer patří na střední škole mezi populární děvčata, David je spíše uzavřený introvert, jehož největším koníčkem je sledování televizního retro seriálu Pleasantville, situovaného do prostředí 50. let. Nečekaný zvrat nastane v okamžiku, kdy se díky zázračnému dálkovému ovladači dostanou rozhádaní sourozenci přímo do prostředí této televizní senzace a převezmou role seriálových sourozenců. Jak se v této situaci zachovat a jak se dostat zpátky do reality? Každý na to jde po svém. Davidovi nedělá díky nakoukaným znalostem problém orientovat se ve fiktivním prostředí, ale Jennifer nehodlá hrát podle přísně stanovených pravidel. Do nevinného prostředí 50. let přináší současné způsoby chování, což přináší jen oboustranné zmatení. V černobílém světě jsou stránky veškerých knih prázdné? Každá ulice končí tam, kde začíná? Nejintimnějším zážitkem je držení se za ruce? To se má všechno změnit.
 |
| Černobílé vidění světa v té nejdoslovnější formě. |
To, co začíná jako nevinná fantasy komedie, později přináší několik důmyslných podobenství a film se stává čím dál tím zajímavější. Jenniferovo chování totiž do městečka Pleasantville přináší první náznaky barev (jako známky procitnutí z postavených bariér). Nová zjištění a vnímání světa mají za následek plnění stránek knih barvitými příběhy a kromě odstínů šedé barvy se objevují dosud neznámé barvy. Strach z neznáma a odlišností způsobí striktní oddělování "barevných" od "černobílých" a snahou léčení této nemoci. Nejenom, že příběh je velice originální a zábavný sledovat, nenápadně nastolené otázky o černobílém náhledu na svět nebo důvodu vzniku rasismu dělají z filmu rovněž i poměrně chytrou podívanou. Silné stránky pokračují s příjemným hereckým obsazením a jednotlivými výkony. William H. Macy a Joan Allen tvoří dokonalý seriálový pár pokorných manželů ideálně ztvárněných 50. let, do jejichž života vstoupí naprosto nečekané elementy k řešení. Stejným přerodem si projde i majitel kavárny Bill Johnson (Jeff Daniels), který nečekaně objeví lásku v malování barevných obrazů. Oproti tomu stojí v opozici starousedlíci s nechutí přijímat nové zvyklosti a spouští perzekuce na jedince s nově přijatými změněnými vzorci chování. A ve stejném rozkolu stojí i hlavní sourozenecká dvojice. Zkazila Jennifer město svou neschopností adaptace, nebo jej naopak pozvedla na novou, spravedlivější úroveň? Vyplatí se bojovat za staré zvyky nebo akceptovat nové a překonat strach z neznáma? Dostanou se hrdinové zpět do současnosti a jaké dopady to bude mít na všechny zúčastněné? Spousta otázek, na jejichž odpovědi se čeká velice příjemně. A milovníci filmových triků si také přijdou na své, za barevnými kontrasty musela stát kvanta velice povedených digitálních efektů. Městečko Pleasantville zkrátka vykouzlí úsměv na tváři a udrží jej po celou stopáž. Samozřejmě i díky magickému soundtracku Randy Newmana.
"I was thinking of wearing that red thing... It's not slutty!... It's fun."
Juno (2007) - 65%
 |
| Juno |
Zatímco nejčastějšími starostmi hrdinů většiny středoškolských snímků je užít si první sex, Juno (Ellen Page) řeší jeho "nečekané" následky. Ono otěhotnět s podivínským introvertem není zrovna snem budoucí matky. A ještě navíc v šestnácti letech. Problémy každodenního života najednou nabírají zcela novou perspektivu a v takových situacích je nejšťastnější ten, kdo má chápavé prostředí. Juno tohle štěstí v neštěstí má, jak v podobě kamarádky Leah (Oliviva Thirlby), tak v podobě silné podpory rodičů (J. K. Simmons a Allison Janney). Nejlepším pomocníkem při řešení nečekané situace je však nadhled samotné hrdinky. Sarkastické komentáře pomáhají zlehčit atmosféru a lépe ustát lavinu, která je jiným stavem spuštěna. Jít na potrat? Nechat si miminko s nekňubovým přítelem Pauliem (Michael Cera)? Dokázat věnovat narozené dítě do péče jiných lidí (adekvátně vystupující pár Jennifer Garner a Jasona Batemana)? Spousty otázek vedou k úvaze nad významem a ztrátou bezproblémového mládí, nicméně jsou implementovány do téměř vzorového nezávislého filmu, takže se dá kromě dramatické roviny očekávat i odlehčenější forma zpracování.
Nejsilnějším prvkem filmu je bezpochyby Ellen Page. Talentovaná herečka na sebe strhla veškerou pozornost a také byla za svou roli po právu mnohokrát oceněna. Přes noc se zrodila hvězda. A bylo to právě tolik oblíbeným ironickým vystupováním, které kloubí přirozenou inteligenci, nadhled a popkulturní znalosti. Dokonalá partie každého dospívajícího geeka (na čemž chtěla profitovat i charakterově podobně prezentovaná Emma Stone ve filmu Easy A, který se snažil těžit z filmů Johna Hughese, ale příliš se mu to nedařilo). Krok s ní drží ještě výborný J. K. Simmons, ale postava takového Michaela Cery je minimálně načrtnuta nešťastně pitomě a lepší dojmy nedodá ani hercovo kuňkavé frázování. Vše ostatní pak odpovídá tématům a schématům indie snímků, od nezávislé hudby, po netradiční atributy hlavních hrdinů pro prezentaci jejich jedinečnosti. Jason Reitman se snažil ze scénáře vymačkat co nejlépe, ale dodavatelka textu Diablo Cody mu nedává dostatek prostoru pro komplexnější vypravování. Juno tak potápí její hlavní přednost, cílený "hype" nezávislé produkce, která za výbornými herci a lehce podávaným vážným námětem skrývá v podstatě banální příběh, který by bez svých silných článků obstál jen lehce nadprůměrně. Druhá otázka je potom směrem k cílovému divákovi, pokud mu hřejivé dramatické komedie nezávislé scény nic neříkají, Juno jej o opaku nepřesvědčí. Už ale jen kvůli Ellen Page se filmu rozhodně vyplatí dát šanci. Nerozvážní teenageři se alespoň mohou zamyslet nad smyslem ochranných pomůcek přívětivější cestou, než jsou školní instruktážní videa s banány.
"I'm just gonna go ahead an nip this thing in the bud. Cuz you know, they say pregnancy often leads to, you know... an infant."
Pokud jste se dostali až sem, pak vězte, že v příštím tematickém bloku se podíváme na ty nejpovedenější středoškolské komedie!
0 komentářů:
Okomentovat