Prestižní ceny Českého lva mají do ještě hodně co dohánět, aby dosahovaly lesku a slávy svých zahraničních vzorů. Úroveň prezentace a celková produkce je spíše negativně komentována už řadu let a abychom byli upřímní, tak úroveň galavečerů předávání různých filmových cen je kolísavá globálně. V čem však zaostáváme nejvíce je pochopitelně nabídka zápasících filmů. Tendence a nastavené trendy výdělečných žánrů šlapou cestu českých výtvorů většinou mimo území kvalitní kinematografie, a tak si hlavní ceny musí rozebrat těch několik málo lepších pokusů. Není to ale spíše hledání kočičího zlata v haldě uhlí? Nebuďme tak skeptičtí a zbytečně přísní na těch několik odvážných filmařů, kterými naše země stále ještě oplývá. Drtivá převaha získaných cen na posledním ročníku předávání Českého lva Ondříčkova filmu snad musí signalizovat jistou naději. Ne?
Oprostěme se nyní od úvahy celého smyslu a vedení "českých Oscarů" a zaměřme se na jejich výherce - na film Ve stínu. Po vítězném únoru na konci čtyřicátých let se v Československu chopili moci komunisté, kteří začali hbitě upevňovat svou moc. Radosti z nového režimu netrvaly dlouho a lid začal záhy poznávat, jakými okovy to jsou svíráni. Temné časy ustřihnutí křídel svobody začaly. Ale místo historické lekce se zabívejme dějem samotného filmu. Právě v tomto prostředí se totiž nachází hrdina příběhu, policejní vyšetřovatel Hakl (Ivan Trojan). Rutinní případ vyšetřování krádeže klenotů údajně židovskou obcí na sebe brzy začne nabalovat spousty nebezpečných otázek. Případ záhy přebírá STB a německý vyšetřovatel Zenke (Sebastian Koch), což investigativní detektiv Hakl nenechá samo sebou. V jádru vykonstruovaných politických procesů rozhodně není bezpečno a prosakující fámy hypotetické finanční reformy přinášejí neklid i do běžných domácností. Kam až vyšetřování povede a jaký to bude mít na hlavní aktéry dopad?
L.A. Noir? Videoherní Mafie? Seriálová Expozitura? Od všeho kus toho kvalitního.
Nejprve obecně k námětové látce. Otázka komunismu je pro náš národ stále ještě čerstvá a každopádně hodně palčivá. Ačkoliv se různé ankety snaží navodit přetvořený obraz reality a s využitím zkreslené nostalgie dokázat, jaký byl navzdory dnešku v dobách tvrdého socialismu lepší život pro běžného občana, skutečnost byla jinde. A kdo se mohl po revoluci utrhnout více ze řetězu, než jedni z nejvíce utiskovaných - tvořících umělců (nemluvě o tvorbě politicky uvolněnějších 60. let a četné kvalitní tvorbě trezorových snímků). Nenadálý příliv svobodného vyjadřování dovoloval vyobrazování nespravedlnosti režimu v plné nahotě, které přinášela tvůrcům a jejich cílovým divákům určitou míru zasloužené satisfakce. Otázkou k zamyšlení je, zda po více než dvaceti letech je stále z čeho čerpat. Nevtipné komedie a poválečná dramata rozebírají nabídku tuzemských filmů téměř rovným dílem, přičemž základní myšlenky se opakují stále dokola. Možná si tímto způsobem vytváříme novou verzi zkreslených vzpomínek a dobrovolně přiléváme olej do ohně našeho neustálého hněvu. Filmaři si jsou této vlastnosti vědomi a tak pochopitelně servírují platícímu divákovi přesně to, co očekává. Nestojí tak Ondříčkův film sám ve stínu nabubřelosti látkové vytíženosti?
Kde soudruzi z NDR udělali chybu?
To byla jen menší úvaha nad zlomkem stavu současné české a slovenské filmové tvorby, která tak žel poklesla v očích řady diváků na předpojatě nízkou úroveň. Pak tu ovšem máme filmy, o kterých se překvapivě mluví veskrze kladně a jejich marketing se dostává na obdobnou úroveň, jako v případě zahraničních bratříčků. Ale je humbuk kolem temné noirovky oprávněný? Z části rozhodně ano! A začít můžeme rovnou tím nejlepším, čímž je samotné technické zpracování. Ve stínu vypadá skutečně výborně a jako detektivka je na pomezí ztvárnění klasických příběhů Philipa Marlowa a regeneraci žánru v 70. letech s vypíchnutím dnes typických znaků každého pátrání na vlastní pěst. Zadumané pohledy skrze polozatažené žaluzie, klobouk hluboko do čela a cigaretový kouř vrhající stíny na tvář detektiva, vše tu je a nic z toho nevypadá jako pouhá laciná náhražka. Kamera si zaslouží velkou pochvalu, neboť nabízí velmi povedené záběry jak z interiérů, tak z exteriérů. S tím souvisí i povedená rekonstrukce dobového zasazení, kdy nejenom tramvaje uprostřed Václavského náměstí připomenou 50. léta velmi věrohodně. Stejně tak hudba pánů Muchowa a Novinskiho výrazně pomáhá k požadovanému atmosferickému zážitku.
Soňa Norisová, starší sestra Zuzany.
S hereckými výkony není rovněž sebemenší problém, ostatně výpis obsazení může hovořit sám za sebe. Ivan Trojan je velmi dobrý herec a jako horlivý detektiv je zcela přesvědčivý. Zdatně mu sekunduje Soňa Norisová, jako jeho manželka, nebo německý kolega a příběhový protihráč Sebastian Koch. Problémem českého filmového průmyslu je však i poměrně malý vzorek kvalitních herců, proto ve většině naší tvorby kolují stále ty stejné obličeje. A většinou ještě hrají charakterově obdobné postavy. Problém je tak nasnadě, snímky a jejich postavy začnou rychle splývat. Zde se tento případ týká role bezpáteřního "estébáka" Marka Taclíka, který alespoň na rozdíl od ostatních spoluprací s režisérem Davidem Ondříčkem je zcela jiného ražení. Nebo naopak nedostanou zaslouženě větší prostor. Zde kartu černého Petra vyfasoval Miroslav Krobot, který se navzdory propagaci celkově zdrží jen na několik desítek sekund. A to je celkem škoda. Ale jak už bylo vyřčeno, po herecké stránce nelze nic zásadněji vytknout, jak s ohledem na řadu vedlejších rolí, tak především na ty hlavní.
Pepík Hnátek si zde moc nezakope.
Kde začíná dobře namazaný stroj skřípat, je v zásadní části snímku - příběhu. Finální (údajně sedmnáctá) verze Epsainova scénáře obsahuje četné množství zbytečných příběhových děr nebo okatých pomocných berliček, kdy je děj dopředu posouván na základě nepravděpodobných náhod. Možná ve střižně zůstaly kusy nesprávného materiálu, možná se části příběhového větvení ztratily v překladu při přepisování... Každopádně narůstající počet logických otázek narušují celkovou konzistenci děje a rozhodně nepomáhají udržet pozornost. S tím souvisí i samotná výstavba příběhu. Nastavené tempo je možná adekvátní vzhledem ke zvolenému žánru, ale ve finální podobě působí celý film jako jedna velká příprava k rozjezdu, kterého se nedočkáme. Po logické stránce není uspokojivé ani celkové vyústění. Všechny tyto podstatné "drobnosti" strhávají jedinečný zážitek, na který mělo Ve stínu velmi slušně našlápnuto. A to i bez klasicky obezřetného sousloví "na české poměry".
Filmu chybí snad už jen niterní monology, ale to už by byl pohyb po tenkém ledu.
Minimálně po řemeslné stránce vznikl skutečně hrdý zástupce evropského filmu, který jen doplácí na překonstruovaný děj a ne zcela zvládnuté slepení jednotlivých scén do dynamičtějšího celku. Přes to všechno si Ve stínu většinu ocenění zasloužilo a to nejenom proto, že konkurence byla velmi malá. Na rozdíl od všech těch lidí v říjí a pokušení, líbající a bobovřískající na bastardy všeho druhu vznikl další snímek naší (a koprodukčně tedy i polské a německé) tvorby, za který se nemusíme vůbec stydět. Pro příště by však už stálo za zvážení, zda už nejsme post-socialistickou tematikou už zasyceni a nebylo by vhodné vybrat z naší velmi bohaté historie také jiné události. Učebnice dějepisu jsou náměty nacpány k prasknutí.
"Vzpomínáš, jak jsme četli o tý krakatici, co se nedá porazit? Tak s jednou takovou příšerou se teď musím utkat."
.jpg)
0 komentářů:
Okomentovat