Oscarová sezóna opět naplno spustila. V následujících týdnech nás tak čekají emocionální dramata, plná extravagantních hereckých výkonů. Každým rokem se do popředí derou nejčastěji skloňovaní koně sezóny, avšak na tyto dostihy slyší více kritici, než koncoví diváci. Nejvděčnější kategorií jsou opulentní biografie, které poskytují dostatek prostoru pro životní výkony hlavních hereckých představitelů. Do hry totiž vstupuje prvek zdařilé a uctivé imitace nějaké historické ikony. Když se za takový snímek postaví jeden z největších filmařů současného Hollywoodu, s řadou ocenění se dá automaticky počítat. S citem pro patos a národní hrdost je to už skoro jistota. Nebo není?
Řeč je nyní pochopitelně o nejnovějším počinu režiséra Stevena Spielberga o 16. prezidentovi Spojených států Abrahamu Lincolnovi. Projekt, který vznikal již dlouhá léta, kdy původně měl pod cylindrem hlásat moudra Liam Neeson, nyní konečně doběhl na stříbrná plátna a my můžeme zhodnotit, zda ta cesta stála za to. Musíme se ale připravit na konfrontaci s pohledem středoevropského diváka s otázkou: "Má nám biografie amerického presidenta co nabídnout?" Spíše bychom však měli pokládat jinou otázku: "Můžeme Lincolna vůbec považovat za životopisný film?"
Podoba Daniela Day-Lewise Abemu je neskutečná.
Tato otázka není navzdory zřejmé prezentaci vůbec zcestná. Biografické snímky mohou jít různými cestami, jejich základním a společným atributem je představení postavy a kusu její důležité historie. Znalci mohou nahlížet na rekonstrukci skutečných (nebo pravděpodobných) událostí, neznalí se alespoň lecčemu přiučí. Ať se jedná o počátky namodralé sociální sítě nebo o životní osudy slepého soulového zpěváka. A když nechceme pokrývat celý život uznávané osoby, postačí výňatek z nějakého definujícího období, jako třeba v případě loňské reinkarnace blonďaté nezbedy. Lincoln spadá do této druhé kategorie a to ještě v přísně vymezeném intervalu.
Nacházíme se v kritickém období občanské války Severu proti Jihu. Ale zatímco krvavé boje vojsk Unie a Konfederace probíhají "za oponou", středobojem dění jsou boje parlamentní. Lincoln právě předkládá 13. dodatek Ústavy USA o zrušení otroctví. Má být řešením válečného konfliktu? Ne tak docela. Ke smíření má dojít co nevidět, proto je nutné dodatek schválit ještě před tím, než se tak stane. Jinak by už parlamentem jen tak bez "důležitějšího" důvodu neprošel. Je nutné vykládat moudré příběhy a rozehrávat morální dilemata mezi jednotlivými členy parlamentu, času je na to dobrých 150 minut. Ale... nezapomíná se tak trochu na diváka?
5% filmu.
Nejzávažnějším prohřeškem filmu není jeho lokalizace. Cílení na amerického diváka je zřejmé, jedná se přeci o jednu z nejvýznamnějších postav jeho historie. Okolní svět by se tak mohl alespoň dozvědět něco, čím je mládež Spojených států krmena už od jeslí. Když tedy odpustíme veškerý patriotismus, dočkáme se nenápadné lekce dějepisu? Nikoliv. Zato dostaneme na stříbrném podnose velmi podrobný pohled na jednu významnou událost, která ale nedokáže nést tíhu celé stopáže. Film situovaný do prostředí hádavých vousatých kongresmanů není nejlákavějším prostředím, ale třeba takový Frank Capra z něj i přes to dokázal vytřískat skvělý film. Proč ne Steven?
V boji za hodnověrnost uvidíme spousty postav různých jmen. Takové množství, nad kterým mohou uznale přikyvovat učitelé historie nebo její studenti před zkouškou. Řadový divák si z této přehlídky odnese tak 5-6 charakterů, ostatní se v paměti rozplynou z důvodů nejisté příběhové (nikoliv historické) důležitosti. Z ostatního politického dění si pak lze odnést jen to, jaké může mít lobbing dobré úmysly a že (ne)ovlivnitelné postavy nalezneme v jakékoliv vládě, jakéhokoliv letopočtu. To je trochu málo na to, s jakou látkou se zde pracuje. Několik málo interiérů občas prostřídá ještě menší počet exteriérových prostor a přes veškeré důležité rozpravy si neužijeme ani jednoho slavného divadelního představení. Tím se dostáváme k technickému zpracování a tudíž konečně ke kladným stránkám filmu.
95% filmu.
Lincoln je Spielbergovým velkofilmem alespoň tradičně po formální stránce. Moc dobře ví, jak vystavit scény, aby dokázaly za sebe samy mluvit, na čemž má jako vždy největší podíl dvojice Kaminski a Williams. Hlavní kameraman Janusz Kaminski ví, jak pracovat se světlem a kam přesně postavit kameru, aby z jednotlivých záběrů vznikala malá umělecká díla. O kvalitách Johna Williamse pak už není třeba mluvit snad vůbec. Hudba je fanfárová a řekněme washingtonsky pokorná a přestože se ve filmu objevuje fragmentovaně, při pozornějším poslechu by měl i bezruký válečný veterán tendence salutovat k americké vlajce. Není to Johnův nejlepší počin, ale rozhodně patří k nadprůměru skladatelské obce současnosti.
A konečně se dostáváme k tomu nejzřejmějšímu, a to jsou herecké výkony. Daniel Day-Lewis. Víc snad ani není třeba dodávat. Tento držitel dvou Oscarů je herecký chameleon, který sebenáročnější roli dokáže prodat více než věrohodně. Ať už je posledním Mohykánem nebo ropným magnátem. Tento rok očividně usiluje o plešouna třetího, neboť v roli Abrahama Lincolna opět exceluje. Jsou to velká slova, kterými jsou diváci často až přesyceni. Postavit zážitek celého filmu na hereckém koncertu jednoho herce je až příliš jednoduché a takto cílená propagace nezakryje vážné nedostatky snímku. Přesto by nebylo fér nezmínit, že pro svou přeměnu udělal maximum a v tomto ohledu skutečně cylindr dolů. Ale jedná se o velký film s velkým počtem postav, proto se v řadě různých a různě důležitých rolí setkáme i s Tommy Lee Jonesem, Brucem McGillem, Davidem Strathairnem, Josephem Gordon-Levittem nebo Sally Field. Žádná druhá liga.
Filmy Stevena Spielberga vyvolávají v posledních letech rozporuplné reakce, za poslední všeobecně uznávaný snímek můžeme považovat (již desetiletý) Chyť mě, když to dokážeš. Následná filmografie lehce nadprůměrných filmů těžila ze shovívavých reakcí před tvorbou takového velikána. Válečný kůň z posledního roku rozdělil diváky ještě citelněji. Ať už mají narážky na počínající senilitu nebo přílišnou snahu o prodávání rodinných otcovsko-synovských hodnot reálný základ, či nikoliv, jedno je jisté - po řemeslné stránce patří na hollywoodský Olymp zcela zaslouženě. Lincoln je jen velmi striktně definován pro svou cílovou skupinu, která jej může vynášet do nebe. My se ale tentokrát opít rohlíkem nenecháme. Je to škoda, ale dvě a půl hodiny hereckých exhibicí je už příliš. Kdo vidět Lincolna dělat více, než jen zadumaně citovat moudra a vyprávět metaforické příběhy, pro toho jsou určeny filmy jako tento nebo tento.
"I could write shorter sermons but when I get started I'm too lazy to stop." - touché!
.jpg)
0 komentářů:
Okomentovat