Po čase je vhodné zasadit mezi kvanta současné tvorby také nějakou uznávanou a léty prověřenou klasiku. Řada tentokrát přišla na filmovou adaptaci sociálně kritického a velmi úspěšného románu Hrozny hněvu od nositele Nobelovy ceny Johna Steinbecka. Steinbeck je známý romanopisec, jehož tvorba se často opírala o témata beznaděje z probíhající hospodářské krize. Nehledal z ní cestu ven, ani nenabízel optimistické smíření hrdinů s kritickým stavem, nýbrž realisticky vykresloval probíhající stav. Za tato realistická díla získal nejenom uznání, ale i celou řadu ocenění. Není tedy divu, že tento úspěch lákal i filmaře. Za Hrozny hněvu dokonce získal prestižní Pulitzerovu cenu. To si o adaptaci přímo říká.
Hrozny hněvu jsou zasazeny do Oklahomy 30. let minulého století. Farmářské rodiny přicházejí o znárodněné pozemky a musí odejít ze své rodné země. Ale kam? A co dělat pro obživu? Pracovní poptávka náhle několikanásobně převyšuje nabídku a hladové rodiny musí pracovat téměř zadarmo, nebo se vydat dál na neurčitou hladovou cestu. Tento nemilosrdný osud stihl i rodinu Toma Joada. Tom (Henry Fonda) se právě vrací z vězení a nestačí se divit aktuální situaci. Při své cestě do svého rodiště naráží na bývalého kněze Casyho (John Carradine) a společně se vydávají hledat Tomovu rodinu.
Sotva se Tom dostal z vězení, hned musí řešit další nemilé záležitosti.
Početná rodina Joadů je dosud usazena v obydlí strýce Johna (Frank Darien) a připravuje se na nucený odjezd z pozemku. Oslavy ze šťastného shledání s navráceným synem tak dlouho netrvají a všichni musí čelit tvrdé realitě. Narvaný a polorozpadlý náklaďák se vydává směrem do slunné Kalifornie. Všudypřítomné letáky lákají chudé farmářské rodiny na sběr ovoce za slušné peníze. Skutečnost je ale bohužel taková, že nabídkových letáků bylo vytištěno více, než nabízených pracovních pozic. Smutek, rozčarování a postupné ztráty několika členů rodiny nastavují zrcadlo téměř otrockému životu prostého lidu a nelehkému životu nuceně vystěhovaných rolníků. Kombinace probíhající hospodářské krize s revolucí zemědělského průmyslu připravuje pro vyhnané a zoufalé rodiny těžkou zkoušku výdrže, odhodlání a důstojnosti.
Road trip, děti!
S námětem sociální krize se můžeme na filmovém plátně setkávat poměrně často. Útoky na sentimentální notu rozněžní pravidelně nejenom diváky, ale zároveň i kritiky a členy akademie. Nemusíme ani chodit daleko, stačí si vzpomenout na další Steinbeckovy adaptace, jako O myších a lidech (případně jeho nová a známější verze) nebo Na východ od ráje. Téměř vždy se jedná o sázku na (oscarovou) jistotu. John Ford, známý především pro svou pozdější westernovou tvorbu (Stopaři, Muž, který zastřelil Liberty Valance), natočil syrové a téměř až divadelní drama, jehož nejsilnějšími osobnostmi jsou Tom a jeho matka "Ma" (Jane Darwell). Rodina, která i přes nesnáze stále drží pohromadě, překonává při kvalitním vedení i časovou bariéru. Po více než 70ti letech je tak námět Hroznů hněvu stále aktuální. V současné době více než kdy dříve.
Rodina Joadů vyhlíží lepší zítřky. Zatím jsou v nedohlednu.
Adaptace se věrně drží své předlohy zhruba do poloviny filmu, v druhé půli se značně odkloní od literárního díla a jde svou vlastní cestou. Literární Hrozny hněvu mají svůj velký význam především ve Spojených státech. Tamější studenti středních a vysokých škol se s touto knihou pravidelně potýkají během svých studiích a její vliv se promítl i do další části popkultury. Vzpomeňme alespoň na jedenácté studiové album Bruce Springsteena, které nese stejně jako jeho první skladba název The Ghost of Tom Joad. Tento snímek se stal po právu nestárnoucí klasikou, která svému papírovému předchůdci nedělá žádnou ostudu. Za toto snažení si vysloužil 7 nominací na zlatou sošku akademie, přičemž dvě z nich dopadly úspěšně (nejlepší herečka ve vedlejší roli - Jane Darwell a nejlepší režie - John Ford).
Sure don't look none too prosperous.
S přihlédnutím ke stáří musíme snímku odpustit trochu afektované herectví, tolik příznačné pro velká dramata 40. let. Herci ale dokáží strhnout diváka do děje a těžko mezi nimi budeme hledat slabý článek. Možná snad jen s počtem představených osob logicky nedostávají některé z nich příliš prostoru a mohou se v příběhu poněkud ztratit. Spolu s ústřední melodií (známé lidové písně Red River Valley) vytvářejí Hrozny hněvu zaslouženě uznávaný klenot filmového nebe. V žádném posmutnělém aspektu se netlačí příliš na pilu a sled nešťastných příhod občas projasní nějaký ten záblesk naděje. A pokud i v divákovi zůstane naděje, pramenící z nalezených skutečných hodnot v dobách nezdaru, splnil film svůj účel.
"Rich fellas come up an' they die, an' their kids ain't no good an' they die out. But we keep a'comin'. We're the people that live. They can't wipe us out; they can't lick us. We'll go on forever, Pa, 'cause we're the people."
0 komentářů:
Okomentovat