Flashbacks of a Fool (2008) - 50%

Temné vzpomínky

Joe (Daniel Craig) je filmová hvězda, která si svůj život užívá v obklopení luxusu, peněz, lehkých dívek a těžkých drog. A také v odcizení od okolního světa. Jenomže ho ostatní začínají mít akorát tak dost, včetně jeho vlastního agenta. Vrcholem je telefonát od matky, který zasadí do Joeova života další bolestivou ránu. Dozvídá se o úmrtí svého nejlepšího kamaráda z dětství - Bootse. Než se vydá na cestu za posledním rozloučením, sledujeme v jednom velkém flashbacku vzpomínání na nejosudovější chvíle (nejenom) jeho života.

Takto nastíněný námět nezní úplně špatně. Retrospektivní vzpomínání s kontrastem mezi dobou novou a zašlou má tradiční potenciál nastínit zárodky budoucího chování hlavního hrdiny a poodhalit kus důležité historie. Spousta kvalitních filmů tento styl využívá, ať už se jedná o Forresta Gumpa, nebo třeba Titanik. Zde se ale dostáváme do poněkud mělčích vod, na hranici nezávislých artovek.

Vzpomínková náplň tvoří více jak 3/4 celého snímku. Nejenom, že děj je tak po většinu času situován do 70. let, ale určité starodávné prvky lze poznat i na samotném stylu natočení. Těžko říci, zda se jedná o tvůrčí záměr o navození správného nádechu doby, ale přikláním se k názoru, že nikoliv. Používané záběry, střihy a vůbec celá budovaná atmosféra nepůsobí ani tak retro nádechem, jako spíše vážně míněná snaha použít postupy, které se v dnešní době zdají už spíše nepatřičné. Někdy mají záběry naopak až videoklipový nádech. Takováto koláž by ale mohla klidně fungovat, pokud by měla ovšem co rámovat.

A tím se dostáváme k jádru pudla. Příběhový rámec prakticky neexistuje a film drží pohromadě jen díky poslepovaným lyrickým audiovizuálním experimentům. Forma zcela vyhrává nad obsahem, ale zase ne takovým způsobem, jako se tomu povedlo třeba Moulin Rouge. Vhodně zvolený progresivní soundtrack, plný Roxy Music a Davida Bowieho, a občasné zajímavé hrátky s kamerou nedokáží udržet pozornost na téměř dvě celé hodiny. Film vlastně odnikud nikam nesměřuje. V úvodu se dostáváme na kloub Joeova prázdného života, aby byl po několika minutách zcela utnut.

Novodobý Bond Daniel Craig si svého antisociálního boháče, unášeného na křídlech vlastní slávy, patřičně užívá, ale nemá dostatek prostoru k herecké exhibici. Prostor má až jeho mladší verze (Harry Eden). Jenomže ani v tomto flashbacku se trestuhodně nic neděje. Žádné bližší seznámení s kamarádstvím Joea a Bootse a pomalu žádné pojítko mezi mladým a starým Joem. Sledujeme vlastně film ve filmu. Film o několika dnech jednoho pubertálního hocha, který vyrůstal ve skromných poměrech v chatce u oceánu, společně s matkou a mladší sestrou. A také jednou náruživou sousedkou. Světu vládl art rock a chlapci měli na mysli pouze děvčata. Klasika.

Pozvolná gradace k několika osudovým momentům je stěžejním bodem celého filmu. Souvislosti nehrají žádnou roli. Úmrtí Bootse je tak pouhou záminkou k zavzpomínání na osudové mládí, kdy se vytrácí mladická nerozvážnost a naivita. Když se na posledních několik minut vracíme k Danielu Craigovi, snaží se tvářit, že mu snad toto vzpomínání pomohlo ke krátkodobému zamyšlení se nad sebou samým. Tento slabě načrtnutý motiv je neuvěřitelný, uspěchaně šitý horkou jehlou a navíc neohrabaně aplikovaný.

Výsledkem je hybrid s vysokým, ale nevyužitým potenciálem. Pochvalu si zaslouží audiovizuální stránka, pohlavek absence výraznějšího děje a artová zastydlost v druhé polovině 20. století. Filmu se ujal Baillie Walsh, který má za sebou jen několik video dokumentů (a jinak o něm na internetu není ani stopa). Svou filmovou prvotinu pojal netradičně, ale se silnějším scénářem by mohl vykouzlit zajímavější (nejenom) nezávislé drama. Ze známějších tváří se filmem mihnou camea Marka Stronga Olivie Williams a křehké Felicity Jones. Svým neuchopitelným rozpolcením se ovšem jedná o pouhý průměr. Koneckonců, místo celého filmu se stačí podívat pouze na tuto zapamatování hodnou scénu, která je esencí celého filmu a zároveň představuje jediný širší prostor pro Felicity. Klikejte SEM.

"When I was a child I used to think that being brave meant that you had to take ownership. That to have a dream and to move forward in life you needed courage. But the only thing you need courage for is for standing still."