Rodina je základ státu (2011) - 80%

Rodina je základ státu

Česká filmová tvorba. Bohužel kontroverzní téma posledních let, které diváky dělí do dvou táborů. Jedni chodí na pokleslé satiry nemorálních vrstev společnosti nebo na filmy ušité na míru malému českému človíčku, které pohladí po duši nebo vysypou z rukávu pár laciných fórků z obecně vnímaných stereotypů. Ti druzí na českou kinematografii zanevřeli právě kvůli těm nejvýdělečnějším vejdělkovinám nebo poledňákovinám. Vývoj porevoluční tvorby nově vzniklé republiky a jeho evoluční tendence by vydal na samostatnou knihu. V tento okamžik se podívejme na jednoho netradičního filmaře - Roberta Sedláčka - a jeho nejnovější snímek Rodina je základ státu. Road movie o nemožnosti vyhnutí se vlastní zodpovědnosti.

Libor Pokorný (Igor Chmela) byl manažerem banky a přicházel si tak na slušné peníze. Jenomže ne vždy zcela legálním způsobem. Banka najednou postrádá 5 miliard korun, které šly do pochybných (nebo nerealizovatelných) zakázek, které Libor podepsal. Vytunelovaná banka mu dá den do podání zatykače a ten se rozhodne využít útěkem. Ovšem ne jednoduchým úprkem za hranice, nýbrž vezme svou ženy a dvě děti na výlet do jižní Moravy. Oddálit nevyhnutelné a aspoň ještě chvilku předstírat, že je všechno v pořádku. Vždyť základem všeho je právě rodina a na ničem jiném nezáleží.

Robert Sedláček roztáčí kolo plné pochmurných reálií současné doby a přibližuje nám psychologickou sondu do nitra člověka, který je v háji a ví, že není cesty zpět. Kloubí dohromady dva zdánlivě nesourodé žánry, road movie (které mívá většinou komediální složku pramenící z bizarních situacích) a sociální drama. A přitom nejde ve šlépějích Svěrákovy Jízdy (1994), Slámových depresivních filmů o tom, jak jsou všichni ztracení, nebo Hřebejkových nastavených zrcadel o vztazích mezi členy jedné rodiny. Razí si osobitou cestu, jež je přesná a přesvědčivá. Dopomáhá si řadou metaforických scén, které fungují výborně. Někdy je osud hlavního hrdiny nepřímo přirovnán k trápícímu se umírajícímu psovi, jindy je bezvýchodná situace kontrastována svatební veselicí. Síla jednoduchosti nevědomosti v rozporu s vědomím břemena, před kterým se nelze schovat. Alespoň ne na dlouho.

Toho všeho bylo dosaženo převážně hlavními hrdiny. Igor Chmela, kterého většina zná z televizní Partičky, je dramatický divadelní herec, jehož minimalistická introverze dokonale naplňuje charakter Libora. Stačí jen pár pohledů nebo pár přesně pronesených vět a jeho niterní rozpolcenost je zřetelná. Motiv dočasného útěku a předstírání, jak je vše v pořádku, sice našvindluje chvilkový pocit radosti, ale stačí uvidět policisty nebo se dostat blíže k civilizaci a stísněnost je rázem zpátky. Pozornost si zaslouží rovněž jeho filmová manželka Iva (Eva Vrbková), která postupně přichází na jádro všeho dění, ale přesto zůstává manželovi oporou. Oba herci se spolu setkali už ve dvou Sedláčkových filmech (Pravidla lži, Muži v říji), ale tentokrát se stávají hlavními protagonisty. Ve vedlejších rolích pobaví manželský pár dávných kamarádů (Jiří Vyorálek, Simona Babčáková) a především poskytne novou perspektivu na otázky "co je štěstí" a "jak je (ne)snadné dosáhnout niterního klidu". Aneb jakou roli hraje materiální zajištění ve skutečných hodnotách. A naznačené odpovědi nejsou tak jednoznačné, jak by se mohly zdát.

V tom tkví hlavní síla snímku, v naznačených otázkách, ke kterým nedostaneme direktní odpovědi a nutí koncového diváka k vlastnímu uvažování. O věcech primárně představených i o těch řečených mezi řádky. Obdobně právě jako Pravidla lži (2006). Slabým bodem jsou pak některé dialogy. Zatímco je v nich někdy naznačena zajímavá myšlenka nebo společenská glosa, jindy příliš šustí papírem a je obtížné uvěřit postavám některé pronášené věty. Na druhou stranu se zde objevuje řada povedených humorných scén nebo průpovídek, které působí mnohem realističtějším dojmem než jiné prvoplánové komedie. Z technických kategorií nelze zapomenout na kvalitní práci s kamerou nebo zvukem. Úvodní píseň Lenky Dusilové nebo závěrečná Karla Kryla dokonale ladí s celkovým filmovým pocitem a editace zvuku prohlubuje pocity deprese, strachu nebo rozrušení tam kde, je potřeba.

Ve výsledku máme realistického reprezentanta české kinematografie, který balancuje na hraně několika rozdílných žánrů, ale nikdy nespadne do přímočaré kritiky nespravedlivé společnosti. To je jev v tuzemsku celkem vzácný a o to cennější. Proto film proměnil čtyři z celkových osmi nominací Cen české filmové kritiky a jistě bude atakovat i nějakého toho Českého lva. A to zcela zaslouženě.

"Proč nemůže mít člověk všechno co chce? - Protože by se rozpadl."