The Tree of Life (2011) - 60%

Strom života

Děti si hrají na předměstí.... mají přísného otce..... jedno z nich zemře..... vznikne vesmír...... další dítě už je dospělé a vzpomíná na otce....... dinosauři........ děti si hrají na předměstí.... To je asi nejjednodušší způsob, jak popsat "příběh" filmu. On žádný příběh vlastně není. Jedná se o nechronologicky poskládané lyrické epizodky z jedné rodiny a vlastně i o podobenství celého světa. To rozhodně není jednoduchý námět. Jak pro natočení, tak pro samotného diváka.

Toto sousto si ukousl režisér Terrence Malick, jehož předchozí dva filmy (Thin Red Line, New World) naznačovaly styl režie, která se v plné síle uplatní i u tohoto díla. A výsledek je divácky velmi rozporuplný. Však více než polovinu 138 minutové stopáže tvoří dlouhé lyrické záběry na přírodu nebo zmatené tváře hereckých protagonistů. Zbývající čas se zabývá životem jedné rodinky na typickém americkém předměstí, situovaném do 50. let minulého století. Otec (Brad Pitt) plní úlohu hlavu rodiny se žádostí respektu od svých potomků, jak bylo v oné době pro prudérní Ameriku typické. Tvrdá a spravedlivá výchova ovšem nenachází pochopení u jeho synů, kteří by radši otce neměli. V tuto chvíli začíná film polemizovat o řadě společenských a filozofických tématech. Přináší tvrdá výchova kýžené výsledky? Jak se projevuje oidipovský komplex a jaký vliv má na vyrůstání předpubertálních dětí? Proč si uvědomujeme své chyby až když už je pozdě? Mimo tyto a jiné myšlenky se objevuje i teze ohledně (ne)rozporuplnosti Boha a evoluční teorie.

Tato ryze artová témata přicházejí do rozporu se stylem natočení. Jakkoliv bývají většinou minimalistická, zde se Malick pouští do pompézních záběrů, v ničem si nezadající s velkofilmovou produkcí. Chvílemi dají některé záběry připomenout BBC dokumenty, chvíli The Fountain (2006) Darrena Arafonskyho nebo 2001: A Space Odyssey (1968) Stanleyho Kubricka. K tomu přispívá i fakt podpory záběrů klasickou hudbou, dokonce i Smetanovou Vltavou. Přestože se na to dívá hezky, přes dvě hodiny času je zkrátka moc. Kdo se nenaladí na správnou notu hned na začátku, těžko dokáže udržet pozornost po celou dobu. Herecké výkony jsou přesvědčivé, neboť z velké části vycházejí z improvizace. Bradu Pittovi není tak problém uvěřit roli upjatého tatíka, stejně jako Jessice Chastain roli matky v takto nastavené domácnosti. A kdo má averzi na Seanna Penna, může být v klidu, na obrazovce se zdrží (v roli jednoho z Pittových synů) zhruba na pět minut.

"The only way to be happy is to love. Unless you love, your life will flash by. Do good to them. Wonder. Hope."