Shame (2011) - 80%

Stud

Michael Fassbender, za rok 2011 počtvrté a nejlépe. Zatímco se v předchozím filmu kamarádíčkoval s Freudem, tady by jeho pomoc potřeboval jako sůl. Jeho postava Brandon trpí závislostí na sexu. Nevěří na vztahy a žije si svůj osamělý život s hromadou náhodných známostí a zásobou pornomateriálů. O narušení stereotypu se postará jeho sestra Sissy (Carey Mulligan), která jeho vesmír nabourá dočasným nastěhováním. Jaké škody napáchá tato tikající bomba?

Především je třeba zdůraznit, že režisér Steve McQueen (jaké asi musí být pracovat ve filmové branži s takovým jménem...) nám nedá nic zadarmo. Provede nás citově odtažitým životem psychicky nemocného člověka v prostředí chladného velkoměsta takovým způsobem, že deprese na sebe nenechá dlouho čekat. Dlouhé bezeslovné záběry vytvářejí velmi hutnou atmosféru a až téměř magické pnutí. Zde je prostor k vyniknutí Michaela Fassebendera jako prvotřídního herce, konečně má celý prostor jenom pro sebe. Pouhým pohledem vyjádří svou vnitřní rozpolcenost a věčně neukojitelné libido, díky němuž nedokáže být skutečně šťastný. S příchodem sestry se objevuje element mezilidské sounáležitosti, kterému se brání a neumí si s ním poradit. Proč také, když to dosud bylo všechno tak jednoduché.

Samotnou kapitolu si zaslouží hudební doprovod. Ať už se jedná o originální komponované skladby Harry Escotta nebo výběr ostatních písní, vždy dokonale podtrhují navozenou potemnělou atmosféru. Podmanivé tóny podbarvují pohledy mezi cestujícími v metru nebo sexuální akty, jež získávají zcela nový rozměr. Soundtrack funguje i jako samostatné médium, které dokáže navodit určité pocity i bez podpory vizualizace. I v tomto je film podobný jiné "pocitovce", a to Drive (2011). Podobnost potvrzuje i přítomnost Carey Mulligan na place obou snímků. Pro představu ukázka několika skladeb hudebního doprovodu:

• Harry Escott - Brandon
• Carey Mulligan - New York, New York
• Glenn Gould - Bach Goldberg Variations, BWV 988
• John Coltrane - My Favorite Things
• Chic - I Want Your Love

Zdaleka se nejedná o film pro všechny. Kdo ale přistoupí na tuto pocitovou hru, dostane se mu hluboko pod kůži a jeho obraz bude v myšlenkách nějakou dobu rezonovat. Rok 2011 byl bezesporu rokem Michaela Fassebendera. Z vedlejších roliček méně známých děl různých kvalit vyrostl do stádia, kdy se s ním musí počítat. 5 filmů během roku, z niž 4 jsou často velmi kladně diskutovány a oceňovány, to musí značit talent. Doufejme, že jako u jiných se nejedná jen o jedno období, po kterém upadne zase zpátky k průměrné scéně, byla by to škoda. Stejně tak bedlivý pozor na režiséra Steva McQueena, tam toho talentu bude také hodně. I když, Steve je jenom jeden...