A Dangerous Method (2011) - 65%

Nebezpečná metoda

"Žádný životopis nevyjasní záhadu podivuhodného nadání, jež stvořilo umělce, a nepomůže nám lépe pochopit hodnotu a působení jeho díla." - Sigmund Freud

Své stanovisko vůči životopisům vymezil Freud celkem jasně. Tím lépe, že Nebezpečná metoda životopisem není, ani Freudovým, ani Jungovým. Je adaptací divadelní inscenace, zaměřující se na vývoj vztahu mezi světoznámými psychology. Zachycuje jejich konverzace a korespondence od dob vzájemného uznání a fascinace po nekompromisní názorový rozkol. Navíc se do hry vkládá postava ruské židovky Sabiny Spielreinové, která stojí za nejednou komplikací. Aneb kam čert nemůže...

Zásadní informací je přenos divadelní hry na filmová plátna. Samotný tento fakt naznačuje, že drtivá většina stopáže bude věnována dialogům. A na nich celý film stojí. Interiéry střídají exteriéry Vídně a jiných evropských měst první poloviny 20. století spíše jen aby se neřeklo. Nutno však podotknout, že navozená dobová atmosféra a podle všeho i historická věrnost jsou věrohodné a odpovídající. Kam přesně je tedy snímek zasazen? Carl Gustav Jung (Michael Fassbender) přijímá  za svou pacientku psychicky narušenou Sabinu Spielrein (Keira Knightley), kterou se rozhodne vyzkoušet vyléčit prostřednictvím nové metody Sigmunda Freuda (Viggo Mortensen) - psychoanalýzy. Jak léčba úspěšně pokračuje, prohlubuje se i téměř otcovsko-synovský vztah mezi psychology. Dlouhé rozhovory, polemiky a výklady snů (s jasnou sexuální frustrací v každém z nich) narazí až na zásadní myšlenkový rozkol. Jung by totiž rád aplikoval do psychoanalytických metod vliv náboženství a mytologie, s čímž Freud jako ateista rozhodně nemůže souhlasit. Otázku důvěry naruší rovněž románek, v jehož středobodu stojí právě Sabina.

Námět je ovlivněn skutečnými historickými událostmi, nikoliv klasickým scénáristickým obloukem. Otázkou tedy je, jak je tento příběh předložen divákovi. Za kameru se posadil David Cronenberg (Dějiny násilí, Moucha), jehož filmy se většinou dočkávají velkého uznání nebo nepochopení (obdobně jako třeba David Lynch). Zdejší forma režie a vyprávění příběhu je ale snadno vstřebatelná i pro řadového diváka. Problém může být jedině obsahový, kdo nemá blízko ke konverzačním snímkům k přemýšlení nebo k tematice psychologie, pravděpodobně ztratí zájem a pozornost po několika minutách filmu. Dějová linka se snaží obsáhnout všechny důležité mezníky mezi hlavní trojicí, tak často skáče o měsíce nebo roky dopředu, byť jen kvůli jedné několikaminutové scéně. Pro svou poměrně skromnou stopáž alespoň nezačne nudit nebo působit zmatečně. Naopak celkem připomíná tvorbu naší veřejnoprávní televize z 90. let, kdy podobně laděné minifilmy a polodokumenty vznikaly (za všechny například Ex Offo (1998)).

David Cronenberg se dal dohromady se svým dvorním skladatelem Howard Shorem, s vycházející hvězdou Michaelem Fassbenderem a po třetí s Viggo Mortensenem (Dějiny násilí, Východní přísliby), aby vznikl řemeslně dobře zvládnutý film, který donutil i Keiru Knightley k podání kvalitního hereckého výkonu. Doplácí snad jen na svou úzkou vyměřenost, která ho řadí směrem k televizní tvorbě (což samozřejmě není negativum). Klasické podání životopisu jednoho člena úvodní trojice by možná nevyjasnilo záhadu podivuhodného nadání umělce, ale možná by bylo divácky přijatelnější. Ale i takto můžeme ocenit alespoň Cronenbergovu překvapivou umírněnost. A samozřejmě také malou (ale milou) roli Vincenta Cassela s jeho názorem na monogamní vztahy.


"Never repress anything."