Intouchables (2011) - 85%

Intouchables

Koncem minulého roku přišlo ve francouzské kinematografii k nečekanému překvapení. Příchod nenápadné tragikomedie začal trhat návštěvnosti kin a bořit nejeden žebříček. V čem tkví síla tohoto díla o sbližování dvou lidí ze zcela odlišných světů? Takovýto žánr je často oblíbeným středobodem především oscaruchtivých filmů plných patosu o malých-velkých lidských pravdách. Budou Intouchables stejným případem, nebo nám přinesou něco trochu jiného?

Philippe (François Cluzet) je kvadruplegik, který může ovládat jenom hlavu. Naštěstí je velmi bohatý a může si dovolit najímat lidi, kteří se o něj budou starat. Jenomže to není práce v žádném případě jednoduchá a nikdo na ošetřovatelské pozici nevydrží příliš dlouho. Do té doby, než se na konkurzu objeví Driss (Omar Sy). Mladý imigrant-delikvent, co o práci nestojí a sbírá jen potvrzení o absolvování přijímacích pohovorů, aby mohl dále pobírat podporu bez práce. Jeho bezprostřední vystupování bez všech ohraných soucitných řečí zapůsobí na Philippa natolik, že se mu rozhodne dát šanci. Začíná dlouhá pouť za sbližováním citovým i kulturním, která divákovi přinese na stříbrném podnose dvě hodiny civilně dojemné černé komedie.

Tato látka se může zdát na první pohled příliš banální a předvídatelná. To je zřejmé od Rain mana po Skafandr a motýl. Psychicky či fyzicky postižená osoba v hlavní roli vždy bývá trefou do divákova srdce a pozornost budí i na všech možných festivalech. Snaha diváka soucítit s druhým a nárazově si uvědomovat složitost života některých lidí  je zřejmá a i když mívá krátkodobý charakter, probuzení těchto určitých emocí se cenní. Problém nastává v okamžiku, kdy si toho jsou tvůrci vědomi a snaží se své dílo prodat lacině přes tuto magickou formulku. Tento nešvar pak zřetelně zparodoval Ben Stiller v Tropické bouři. Intouchables ovšem našlo poměrně nezvyklou cestu a možná proto je oceňován ze všech stran.

Nestaví totiž primárně na smutném osudu ochrnutého člověka, ani na nápravě výtržníka z ulice k lepší lidské bytosti. Hned během několika málo minut pochopíme, proč si Philippe vybral zrovna Drisse. Nepotřebuje být vystavován každodennímu litování (a diváci rovněž ne), nýbrž potřebuje jednání na rovnocenné úrovni. A Driss si rozhodně servítky nebere. Jakkoliv o práci původně nejevil zájem, tak nemá zpočátku potřebnou snahu přizpůsobovat se zaběhlým návykům ochrnutého aristokrata. Jeho představitel Omar Sy tuto postavu zahrál bezchybně a bezevšeho velmi realisticky. Odtud plyne většina humoru, kterým je snímek prošněrován od začátku do konce. Od těžkého prvotního začleňování do každodenní rutiny, jež si nemá problém upravit podle svého, po ovlivňování života samotného Philippe a ostatních členů zaměstnaneckého týmu. Je to hurikán, který smete, co se mu do cesty postaví. To vše v dobrém slova smyslu. Kdyby byl film natočen v americké produkci, byla by tato role jistě zbytečně přehrávaná, aby byl konflikt dvou světů zřetelnější. O to cennější je skutečnost přirozeného herectví francouzských umělců.

Dalším výrazným plusem je minimalizace dojemných a slzupudných scén. Ty jsou zde rovněž přítomny, jen ne způsobem "teď sem vložíme nějakou velmi smutnou událost nebo dojemné napravení zkaženého člověka". Děj plyne přirozeně a veškerý progres je zcela nenásilný. Postavy se navzájem ovlivňují, ale přesto zůstávají v jádru stejní. Cestu k sobě nehledají přes lítost a smutek, ale přes skutečné přátelské pouto. To je na tom všem tak neskutečně osvěžující. Humorná složka funguje také jak má. Často ne obsahem jako formou provedení. Scény, kdy Driss oholí bezmocného Philippa na Hitlera a pak se tomu společně smějí jsou k nezaplacení. A my se nesmějeme jim, ale s nimi. Taková je síla vtáhnutí do děje, který je založen na skutečných událostech.

Pokud bychom hledali nějaké vady na kráse, pak jistě nějaké objevíme. Především introspekce Drissova osobního života působila možná až příliš násilně vtlačena. Svoje místo v příběhu má, jen nepříliš ladí ke zbytku snímku. Ale to už bychom hledali drobnosti. Důležitý je konečný příjemný pocit, který si lze odnést. A také řada nezapomenutelných scén, kvůli kterým nebude v budoucnu problém se k filmu znovu vracet. Existuje tady ale jedno reálné nebezpečí. Vzhledem k obrovskému úspěchu, kterým se Intouchables zaslouženě těší, je velká pravděpodobnost vzniku amerického remake. Nebylo by to poprvé ani naposledy a byla by velká škoda, kdyby kvůli tomu začal být "originál" opomíjen. To jsou ale jen čiré spekulace, kterými si není třeba lámat v těchto chvílích hlavu. Jediné na čem záleží je, že nám Francie přinesla jednu z nejlepších tragikomedií za poslední dobu.

"Pas de bras, pas de chocolat."