Perfect Sense (2011) - 75%

Perfect Sense

Čich, chuť, sluch, zrak, hmat. Pět základních lidských smyslů, bez kterých si nedokážeme představit život. Co když ovšem začnou vypovídat svou funkčnost? Jak si začneme vážit těch zbývajících? A jak žít dál svůj život s výpadkem něčeho tak samozřejmého?

Perfect sense je katastrofickým filmem. Lidstvo začne ztrácet bez zjevných příčin jeden smysl za druhým. Původce, přenašeč ano lék neexistuje. Nezbývá nic jiného než čekat, kdy přijdete na řadu. Nejděsivější jsou předělovací symptomy značící brzkou ztrátu jednoho ze smyslů. Hromadné emotivní návaly, neutuchající hlad nebo vztek a zloba působí skutečně mrazivým dojmem. Záběry autentických nepokojů z celého světa utvrzuje, že se jedná o globální pandemii a vyhlídky na vyléčení jsou minimální...

Může se zdát, že se jedná o podobný epidemický snímek, jako byla letošní Contagion, případně Outbreak (1995), jenomže pravda je někde jinde. Cílem není zaměřit pozornost na intenzivní hledání původu a způsobu léčení, ale na psychické přizpůsobování se razantním změnám stylu života. Na přípravu ztráty něčeho samozřejmého a naložení s těmito skutečnostmi. Zatímco tak Soderberghova Nákaza plula ve vodách realismu, Perfect sence se brodí v zátoce duševní a pocitové. Dokonce do té míry, že (i díky soundtracku) místy připomíná hypotetický prequel k postapokalyptickému filmu The Road (2009).

Celým příběhem postupuje romantická linka, která sílu jednotlivých smyslů umocňuje. A hlavních hrdinů se tato "apokalypsa" dotýká o to intenzivněji. Michael (Ewan McGregor) je totiž šéfkuchař (což tomuto řemeslu globální ztráta čichu a chuti poněkud přitíží) a Susan (Eva Green) je epidemioložka. Nezbývá jim stejně jako zbytku lidstva nic jiného, než si alespoň užít poslední chvilky spolu s maximálním zapojením všech smyslů. Tato tragická romantická zápletka celkem funguje a i mezi herci působí jistá magie, ale trochu štěpí pozornost vedví. Film tak balancuje mezi osobní tragédií pohledu na katastrofu z pohledu několika jedinců a mrazivou katastrofickou ideou v celosvětovém měřítku. Přičemž oběma stranám poskytuje víceméně stejné množství prostoru. Ne že by se tyto dvě složky nějak navzájem odpuzovaly, ale zaměřením se primárně jen na jednu z nich by se stal film přehlednějším a v konečném důsledku i emotivnějším.

I přes drobné nedostatky se jedná o silný snímek se silnou myšlenkou. Snad se mu dostane přes jeho nenápadnost zasloužené pozornosti. Veškerý strach i deprese se lehce přenesou i na diváka. Ten dostane prostor k vlastní polemikou nad smyslem svého životního stylu a příležitostí, které si denně nechává uplynout. To od filmu rozhodně není málo. Jeho existence pak dává dokonalý smysl...

"All beyond fat and flour!"