The Help (2011) - 75%

Černobílý svět

A je to tady. Každý rok musí vzniknout několik filmů, které jakoby byly natočeny spíš pro akademiky než pro diváky. Je to špatně? Nebo si tyto lidské příběhy zaslouží smršť nominací na různá ocenění? Pojďme se na to podívat, The Help [Černobílý svět] právě do této kategorie spadá.

Příběh se odehrává v 60. letech v městečku Jackson, stát Mississippi. Tedy dokonalý čas a místo pro sílící dusnou atmosféru v otázce rasismu. Sledujeme osudy několika služebných, pracujících v domácnostech xenofóbních amerických paniček, které svou sociální rozdílnost dávají více než najevo. Do tohoto konzervativního prostředí vchází Skeeter (Emma Stone), která se nebojí prosazovat své vlastní názory a nečiní jí problém přistupovat ke služebnictvu v rovnoprávnější rovinně, než je přípustné. A jelikož by se ráda stala žurnalistkou nebo spisovatelkou, rozhodne se napsat knihu o životě služebných z jejich vlastní perspektivy. Přistoupí na tuto nebezpečnou hru vyprávění svých vlastních zážitků v dobách přísných zákonů, rozdělení života mezi černé a bílé a skryté hrozby v podobě KKK (Ku-klux klanu)?

Scénář je dostatečně emotivní, neboť je psán samotným životem. Tyto příběhy o těžkých dobách jsou věrným tématem, které dává prostor k hereckým koncertům. Nikterak tomu není ani zde, neboť snímek se svou 146 min. stopáží zprostředkovává pohledy epizodicky na několik menších příběhů. V řadách ocenění se často skloňují jména služebné Aibileen (Viola Davis), její kamarádce rázné Minny (Octavia Spencer) a společensky zavrhnuté Celie (Jessica Chastain). A zcela oprávněně. Právě postava Celie je asi nejlepší epizodkou celého filmu. Bydlí na periferii města a za manžela má bývalou lásku hlavní záporné postavy Hilly (Bryce Dallas Howard), která vyzvala celé sdružení amerických paniček k jejímu ignorování. Tímto odstrčením si začne budovat přátelský vztah se svou služebnou a začne poznávat skutečné hodnoty.

Podobných příběhů se zde objevuje celá řada, všechny mají za úkol představit obtížný život černošských obyvatelů té doby. Zde přichází také hlavní nešvar celého filmu. Řada emotivních vyprávění a činů začne být po chvíli až příliš okatá a typicky oscarově předvídatelná. Charaktery nacházejí sebedůvěru, chuť měnit zaběhlé stereotypy, případně si uvědomují své chyby a nastává konverze k lepšímu "já". Tyto postupy se mohou někomu protivit a znemožnit užít si dalšího "lidského" filmu. Proto je možná lepší užít si ho, než ho semele oscarová mašinérie a jeho kouzlo se sníží ještě více. Byla by to v konečném důsledku škoda, neboť minimálně herecké výkony zúčastněných dam jsou nediskutovatelné.

"You is kind. You is smart. You is important."